Předně a především: páteční vražda známého představitele ruské opozice Borise Němcova zůstává neobjasněna. Politický motiv se sice nabízí a ani přímá objednávka z Kremlu není takovou absurditou, jak by se mohlo na první poslech zdát — Němcov kritizoval činy prominentů současného režimu nevybíravě, a přitom adresně, a tak byl navzdory velmi omezenému vlivu nepříjemný mnoha mocným. Řada z nich ho otevřeně nenáviděla...

... ovšem potvrzeno zatím nic není, a i když ruská policie odhalí u podobných činů téměř vždy pachatele, ale téměř nikdy zadavatele, rekapitulace různých teorií a vršení dalších dohadů jsou myslím zbytečné.

Velmi záhodno je naopak připomenout, kým Boris Němcov skutečně byl, a vyjasnit, kým nebyl. Šlo totiž o vskutku mimořádnou postavu, jejíž osudy říkají mnohé o poměrech v Rusku, jejich proměnách i tamní opozici. A o našich omylech v jejich vnímání.

Vyjít je asi nejlépe od nejpodstatnějšího — od jednoho velkého ALE. Boris Němcov byl vždycky nepřehlédnutelný — do roku 1998 jako mimořádný politický talent, naděje na lepšího nástupce Borise Jelcina, a tím i lepší Rusko; od roku 1999 jako neúnavný opozičník a kritik vlády Vladimira Putina.

Mimořádně energický, mimořádně zapálený a mimořádně upřímný — v tom mají autoři obdivných nekrologů pravdu. Patří se dodat, že také člověk s kulturistickou postavou a image alfa-samce, idol mnoha žen. V tom mají pravdu zase pro-kremelští pisatelé.

Němcov se nikdy nevzdal a proti opresivním stránkám současného ruského režimu bojoval s takovou energií a vytrvalostí, že musí každý zastánce potřeby občanské angažovanosti smeknout, třebaže Němcovovo angažmá v 90. letech je sporné, ba dokonce spojené s korupčními podezřeními, a i když v názorech na ekonomiku byl Němcov vždycky zabedněný neoliberál.

Ale — ALE: jakkoliv byl Boris Němcov jednou z nejznámějších postav ruské opozice, a i když vedl její liberální fragment do několika voleb, nebyl nikdy opravdu jejím vůdcem. Ani faktickým, ani — a to zejména — typickým. Byl tím, jehož chtěl jako vůdce a hlavně typického zástupce protiputinovské občanské síly vidět Západ.

I když se skutečná tvář hlavního protiputinovského proudu za posledních patnáct let několikrát změnila, vždy byla jiná než Němcov a jeho stoupenci. A jiná zůstává i dnes — v okamžiku, kdy se pod vlivem současného truchlení a nedělního padesátisícového průvodu dělá z Němcova opět Putinova mocenská protiva.

Cesta na vrchol

Pravdou je, že Němcov měl k tomu, aby se stal typickým i faktickým opozičním vůdcem, kdysi docela blízko — nejblíže asi po roce 1999, kdy jádro protiputinovské opozice tvořily ještě liberální strany zasedající v parlamentu. Němcov byl vlivným členem Svazu pravicových sil, který spoluzakládal. Strana však měla jen osmiprocnentní podporu a příliš mnoho hlav.

Němcov měl tehdy za sebou skvělou kariéru: v pětadvaceti letech doktorát z radiofyziky, v šestadvaceti, tj. po havárii v Černobylu v roce 1986, organizaci úspěšného hnutí proti výstavbě dalších jaderných elektráren. Ve věku třiceti let byl již poslancem a autorem desítek odborných publikací. Ve třiatřiceti ho Jelcin vytáhl na post gubernátora Nižněnovgorodské oblasti, tehdy nejmladšího člověka na příslušném postu v celém Rusku.

V čele regionu s 3,3 miliony obyvatel stál Němcov mezi léty 1991 až 1997 (v roce 1995 byl znovuzvolen, tentokrát už lidmi) a činil se tak, že ho v roce 1993 přijela podpořit samotná Margaret Thatcherová jako novou naději celoevropské (!) pravice.

Němcov zasedal od roku 1993 také v Radě federace — horní komoře ruského parlamentu. V roce 1997 mu byla nabídnuta funkce ministra paliv a energetiky, již přijal, a v zápětí i post ruského vicepremiéra, který vzal rovněž. Ještě v průzkumech z léta 97 si přes 50 procent Rusů přálo, aby se příštím prezidentem stal právě Němcov.

V roce 1998 se ovšem zhroutila ruská ekonomika. Jelcin přepustil faktickou moc takzvanému sedmibankéřství v čele s Borisem Berezovským a přišel konec. Rubl zdevalvoval celkem třikrát a většina lidí ztratila veškeré úspory. Zemi ovládli zcela oligarchové a mafie. V roce 1999 pak začala éra putinismu.

Němcov se stal v závěru 90. let v očích mnoha Rusů jedním z těch, kteří dle západních rad přivedli zemi na buben, a přitom si zvládli sami nakrást. Těžko říci, zda kradl skutečně — nouzí rozhodně netrpěl a ještě v letošním roce držel akcie asi dvaceti firem. Souzen na základě možných podezření však nikdy nebyl, a to ani za Putina, na němž se naopak v roce 2010 domáhal u soudu omluvy, když ho prezident zařadil v televizním vystoupení mezi typické tuneláře.

Němcov nicméně patřil do okruhu reformátorů kolem nechvalně proslulého Anatolije Čubajse. A tzv. voucherovou privatizaci, z níž vyrostla ruská oligarchie, aktivně podporoval.

Posuny v opozici

Když zasedala protiputinovská opozice ještě v parlamentu (léta 1999—2003), vedl Němcov konstantní spor o taktice a strategii s jabločniky Grigorije Javlinského a spolustraníky ve Svazu pravicových sil: Jegorem Gajdarem, Nikitou Bělichem, Sergejem Kirijenkem i samotným Čubajsem. Anna Politkovská výborně přibližuje ve svém Ruském deníku zoufalství vnější, leč sympatizující pozorovatelky, která si každý den na konkrétních věcech všímá, jak začínají za Putina tuhnout poměry. A jak se opozice nedokáže shodnout vůbec na ničem.

Němcov prosazoval po většinu svého parlamentního angažmá ve vztahu k Putinovi zásadu minimální vstřícnosti a maximální kritičnosti. Přišly však teroristické útoky, v Čečensku zuřila druhá válka a lid si silného prezidenta oblíbil.

Ve volbách roku 2003 nepřekročil Svaz pravicových sil pětiprocentní práh a octil se mimo parlament. I když tyto volby neprobíhaly za rovných podmínek, obecně se mezi pozorovateli soudí, že si Svaz mohl za neúspěch z větší části sám — kdyby zůstal důsledně kritický, jak prosazoval Němcov, posbíral by i hlasy nespokojenců a v Dumě by se udržel.

Jako jediné z liberálně opozičních těles vyslal Svaz ještě svou kandidátku — Irinu Chakamadovou — do prezidentských voleb v roce 2004. Jádro opozice se ale už formovalo jinde. Novinář Valerij Paňuškin potkává v knize Michail Chodorkovskij — Vězeň ticha Borise Němcova v roce 2005 na Ukrajině, kde dělá jednoho z hlavních poradců oranžovému prezidentovi Viktoru Juščenkovi a intenzivně sportuje.

V Rusku mezitím ovládnou protirežimní hnutí nacionální bolševici Eduarda Limonova a také liberálové z měst se radikalizují. Jejich tribunem se stává Garri Kasparov, který končí kariéru šachového velmistra a neskrývá velké politické ambice.