Člověk a sen jménem Němcov

Navzdory obrazu v masmédiích nebyl v pátek zabitý ruský opozičník Boris Němcov faktickým – a už vůbec ne typickým – vůdcem protiputinovského hnutí. Jeho politické osudy však říkají mnohé o poměrech v Rusku i proměnách jejich kritiků.

Předně a především: páteční vražda známého představitele ruské opozice Borise Němcova zůstává neobjasněna. Politický motiv se sice nabízí a ani přímá objednávka z Kremlu není takovou absurditou, jak by se mohlo na první poslech zdát – Němcov kritizoval činy prominentů současného režimu nevybíravě, a přitom adresně, a tak byl navzdory velmi omezenému vlivu nepříjemný mnoha mocným. Řada z nich ho otevřeně nenáviděla...

... ovšem potvrzeno zatím nic není, a i když ruská policie odhalí u podobných činů téměř vždy pachatele, ale téměř nikdy zadavatele, rekapitulace různých teorií a vršení dalších dohadů jsou myslím zbytečné.

Velmi záhodno je naopak připomenout, kým Boris Němcov skutečně byl, a vyjasnit, kým nebyl. Šlo totiž o vskutku mimořádnou postavu, jejíž osudy říkají mnohé o poměrech v Rusku, jejich proměnách i tamní opozici. A o našich omylech v jejich vnímání.

Foto Ilja Schurov, WmC

Vyjít je asi nejlépe od nejpodstatnějšího – od jednoho velkého ALE. Boris Němcov byl vždycky nepřehlédnutelný – do roku 1998 jako mimořádný politický talent, naděje na lepšího nástupce Borise Jelcina, a tím i lepší Rusko; od roku 1999 jako neúnavný opozičník a kritik vlády Vladimira Putina.

Mimořádně energický, mimořádně zapálený a mimořádně upřímný – v tom mají autoři obdivných nekrologů pravdu. Patří se dodat, že také člověk s kulturistickou postavou a image alfa-samce, idol mnoha žen. V tom mají pravdu zase pro-kremelští pisatelé.

Němcov se nikdy nevzdal a proti opresivním stránkám současného ruského režimu bojoval s takovou energií a vytrvalostí, že musí každý zastánce potřeby občanské angažovanosti smeknout, třebaže Němcovovo angažmá v 90. letech je sporné, ba dokonce spojené s korupčními podezřeními, a i když v názorech na ekonomiku byl Němcov vždycky zabedněný neoliberál.

Ale – ALE: jakkoliv byl Boris Němcov jednou z nejznámějších postav ruské opozice, a i když vedl její liberální fragment do několika voleb, nebyl nikdy opravdu jejím vůdcem. Ani faktickým, ani – a to zejména – typickým. Byl tím, jehož chtěl jako vůdce a hlavně typického zástupce protiputinovské občanské síly vidět Západ.

I když se skutečná tvář hlavního protiputinovského proudu za posledních patnáct let několikrát změnila, vždy byla jiná než Němcov a jeho stoupenci. A jiná zůstává i dnes – v okamžiku, kdy se pod vlivem současného truchlení a nedělního padesátisícového průvodu dělá z Němcova opět Putinova mocenská protiva.

Cesta na vrchol
Pravdou je, že Němcov měl k tomu, aby se stal typickým i faktickým opozičním vůdcem, kdysi docela blízko – nejblíže asi po roce 1999, kdy jádro protiputinovské opozice tvořily ještě liberální strany zasedající v parlamentu. Němcov byl vlivným členem Svazu pravicových sil, který spoluzakládal. Strana však měla jen osmiprocnentní podporu a příliš mnoho hlav.

Němcov měl tehdy za sebou skvělou kariéru: v pětadvaceti letech doktorát z radiofyziky, v šestadvaceti, tj. po havárii v Černobylu v roce 1986, organizaci úspěšného hnutí proti výstavbě dalších jaderných elektráren. Ve věku třiceti let byl již poslancem a autorem desítek odborných publikací. Ve třiatřiceti ho Jelcin vytáhl na post gubernátora Nižněnovgorodské oblasti, tehdy nejmladšího člověka na příslušném postu v celém Rusku.

V čele regionu s 3,3 miliony obyvatel stál Němcov mezi léty 1991 až 1997 (v roce 1995 byl znovuzvolen, tentokrát už lidmi) a činil se tak, že ho v roce 1993 přijela podpořit samotná Margaret Thatcherová jako novou naději celoevropské (!) pravice.

Němcov zasedal od roku 1993 také v Radě federace – horní komoře ruského parlamentu. V roce 1997 mu byla nabídnuta funkce ministra paliv a energetiky, již přijal, a v zápětí i post ruského vicepremiéra, který vzal rovněž. Ještě v průzkumech z léta 97 si přes 50 procent Rusů přálo, aby se příštím prezidentem stal právě Němcov.

V roce 1998 se ovšem zhroutila ruská ekonomika. Jelcin přepustil faktickou moc takzvanému sedmibankéřství v čele s Borisem Berezovským a přišel konec. Rubl zdevalvoval celkem třikrát a většina lidí ztratila veškeré úspory. Zemi ovládli zcela oligarchové a mafie. V roce 1999 pak začala éra putinismu.

Němcov se stal v závěru 90. let v očích mnoha Rusů jedním z těch, kteří dle západních rad přivedli zemi na buben, a přitom si zvládli sami nakrást. Těžko říci, zda kradl skutečně – nouzí rozhodně netrpěl a ještě v letošním roce držel akcie asi dvaceti firem. Souzen na základě možných podezření však nikdy nebyl, a to ani za Putina, na němž se naopak v roce 2010 domáhal u soudu omluvy, když ho prezident zařadil v televizním vystoupení mezi typické tuneláře.

Němcov nicméně patřil do okruhu reformátorů kolem nechvalně proslulého Anatolije Čubajse. A tzv. voucherovou privatizaci, z níž vyrostla ruská oligarchie, aktivně podporoval.

Posuny v opozici
Když zasedala protiputinovská opozice ještě v parlamentu (léta 1999–2003), vedl Němcov konstantní spor o taktice a strategii s jabločniky Grigorije Javlinského a spolustraníky ve Svazu pravicových sil: Jegorem Gajdarem, Nikitou Bělichem, Sergejem Kirijenkem i samotným Čubajsem. Anna Politkovská výborně přibližuje ve svém Ruském deníku zoufalství vnější, leč sympatizující pozorovatelky, která si každý den na konkrétních věcech všímá, jak začínají za Putina tuhnout poměry. A jak se opozice nedokáže shodnout vůbec na ničem.

Němcov prosazoval po většinu svého parlamentního angažmá ve vztahu k Putinovi zásadu minimální vstřícnosti a maximální kritičnosti. Přišly však teroristické útoky, v Čečensku zuřila druhá válka a lid si silného prezidenta oblíbil.

Ve volbách roku 2003 nepřekročil Svaz pravicových sil pětiprocentní práh a octil se mimo parlament. I když tyto volby neprobíhaly za rovných podmínek, obecně se mezi pozorovateli soudí, že si Svaz mohl za neúspěch z větší části sám – kdyby zůstal důsledně kritický, jak prosazoval Němcov, posbíral by i hlasy nespokojenců a v Dumě by se udržel.

Jako jediné z liberálně opozičních těles vyslal Svaz ještě svou kandidátku – Irinu Chakamadovou – do prezidentských voleb v roce 2004. Jádro opozice se ale už formovalo jinde. Novinář Valerij Paňuškin potkává v knize Michail Chodorkovskij – Vězeň ticha Borise Němcova v roce 2005 na Ukrajině, kde dělá jednoho z hlavních poradců oranžovému prezidentovi Viktoru Juščenkovi a intenzivně sportuje.

V Rusku mezitím ovládnou protirežimní hnutí nacionální bolševici Eduarda Limonova a také liberálové z měst se radikalizují. Jejich tribunem se stává Garri Kasparov, který končí kariéru šachového velmistra a neskrývá velké politické ambice.

Foto NA, Facebook

Němcov se vrátil do ruské politiky opět po roce 2006, kdy kouzlo nacionálních bolševiků začalo pohasínat a zcela rozpadlá opozice se pokusila znovu alespoň trochu spolupracovat. V roce 2008 se postavil za prezidentskou kandidaturu Michaila Kasjanova, kterého ovšem dav hned na jedné z jeho prvních opozičních demonstrací vypískal.

S Němcovovým přičiněním vzniká pak Solidarita – širší opoziční platforma, která začíná organizovat malé, ale pravidelné protesty. Příliš mnoho generálů, příliš málo vojáků, posteskl si k danému období Alexandr Čerkasov z moskevského Memorialu v rozhovoru pro DR.

V letech 2009 a 2010 to vypadá, že se politická opozice v Rusku prosadí zdola. Vznikají desítky lokálních iniciativ, zachraňují se parky, nemocnice, ústavy... a usvědčují zkorumpovaní politikové z Putinovy strany. Nejpopulárnější opoziční figurou je Jevgenija Čirikovová, která vede hnutí za záchranu lesa v Chimkách u Moskvy. Němcov už není ani vůdcem liberálů, jen jedním z několika. Sám se v roce 2009 pokousil kandidovat na starostu rodného Soči, opět však bez úspěchu.

Zjevně nedemokratické parlamentní volby na podzim 2011 pak znamenají zatím poslední zlom. Jména starých protiputinovců jako Milov, Ryžkov, Schneider či Ponomarjov už nové demonstranty – a těch jsou po letech znovu desetitisíce – neoslovují. Táhnou extremisté jako Sergej Udalcov a radikální bloggeři typu Alexeje Navalného. Ruské opoziční hnutí se sune do tekutého rozhořčení a nesmírně se vulgarizuje. Že dobře oblečený a vybraně mluvící obdivovatel Václava Havla vystupující na Fóru 2000 není zrovna typickým zástupcem těch, kdo v Rusku aktuálně proti režimu vystupují, se vyjeví naplno s publicitou kolem případu Pussy Riot.

Poslední roky a dědictví
Třebaže Boris Němcov už žádnou velkou poltickou sílu fakticky nevedl, byl jedním z posledních představitelů staré liberální gardy, kterého nová generace ruské opozice respektovala. A to oprávněně: i když byl Němcov nejméně od roku 2009 jedním z mnoha, účastnil se většiny moskevských protestů, včetně těch mezi ostatními opozičníky nepopulárních.

Němcov se – a zde naopak jako jeden z mála – neštítil pro dobro věci spolupracovat i s národovci i s trockisty. Nikdy se neuchýlil k logice „raději zůstat doma, než protestovat s těmito“. V roce 2011 si po jedné z demonstrací odseděl patnáct dní ve vězení, pročež ho Amnesty International prohlásila za vězně svědomí. Krátce po propuštění byl ale už na ulici zas. V poslední době se angažoval zejména v hnutí proti ruské intervenci na Ukrajině.

Boris Němcov jako typický představitel a faktický vůdce ruské opozice byl tedy západní sen. I skutečný Němcov si ovšem zaslouží uznání.

Nesporně inteligentní, talentovaný, charismatický, ač svého času až příliš ambiciózní; nevíme, zda i korupčník, i když právě tak ho současný režim líčil. Ve druhé polovině 90. let byl jistě součástí establishmentu, a to na přechodnou dobu i horšího, než je ten Putinův.

Jako opozičník byl ale neskutečně odvážný. Upřímný, rovný, s často až hrdinským nasazením. Opravdu oddaný myšlence potřeby hájit svobodu shromažďování a projevu, boji proti současné kremelské propagandě a upozorňování na případy perzekuce z politických důvodů.

Člověk jménem Boris Němcov je teď mrtvý. Zastřelen před půlnocí 27. února čtyřmi kulkami z Makarova na mostě kousek od Kremlu. Pohřben v úterý 3. března na Trojekurovském hřbitově v Moskvě.

Nyní je otázkou, co bude se stejnojmenným snem.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.