Změna v Rusku přijde spíš zdola

Jak dnes vypadá ruské protestní hnutí? Jaké používá metody? Jaký vliv mají opoziční strany a kdy lze očekávat změny? Tyto a další otázky jsme položili Alexandru Čerkasovovi z organizace Memorial ve druhé části rozhovoru o poměrech v současném Rusku.

Jana Ridvanova

04.11.2010 14:35

_erk3

Alexandr Čerkasov patří ke skupině lidí, kteří se snaží soustavně vyvracet stereotypy, jež si o Rusku vytvořila západní společnost. Foto archiv Грани-ТВ

Alexandr Čerkasov

Alexandr_cherkasov

Alexandr Čerkasov je ruský právník, novinář a lidskoprávní aktivista. Působí v moskevském centru mezinárodní organizace Memorial, kde zasedá i ve správní radě.

Profesionálně se zabývá především otázkou porušování lidských práv v ruských republikách na severním Kavkazu. Je autorem či spoluautorem řady tématických analýz, článků a konferenčních příspěvků.

Čerkasov se pravidelně účastní i pražského Fóra 2000. Při jeho letošní návštěvě České republiky byl pořízen i tento rozhovor

V českých médiích se objevují záběry z ruských protestů pravidelně, jejich vyznění se ale již několik let nemění. Zpravidla se sejde skupinka lidí, kteří poukazují na nerespektování nějakého z lidských práv, tu rychle obklopí policisté, a buďto demonstraci rozeženou, nebo ji organizátoři sami rozpustí. Odpovídá toto podání skutečnosti? Jak vlastně ruské protestní hnutí v současnosti vypadá?
Obrázky, které zmiňujete, se váží k takzvaným pochodům nesouhlasících, anebo ke Strategii 31. V obou případech se jedná o pravidelné demonstrace občansky angažovaných lidí, kteří by rádi upozornili na nerespektování ústavy, zejména jejího jednatřicátého článku – odstavce, jenž zakotvuje svobodu shromažďování. První z pochodů nesouhlasících proběhly v roce 2006, Strategie 31 vznikla vloni. Dnes se tematické protesty opakují vždycky v jednatřicátý den každého z delších měsíců.

Jedná se nicméně jen o malou část ruského protestního hnutí. To má teď, obecně pojato, dvojí formu: čistě lokální a vrcholně politickou.

Pokud jde o politickou rovinu, došlo v nedávné době ke spojení čtyř představitelů takzvané nesystémové opozice: (Michaila) Kasjanova, (Borise) Němcova, (Vladimira) Milova a (Vladimira) Ryžkova. Tito pánové jsou vesměs liberálové a mají za sebou kariéru ve vládě. Všichni čtyři jsou všeobecně známí a schopní politikové, jsou to však, abych tak řekl, generálové bez vojska.

Oni sami se vámi vzpomínaných protestů také občas účastní, skutečnými organizátory jsou ale známí lidskoprávní aktivisté jako (Lev) Ponomarjov či (Michail) Schneider. Oba organizovali již v roce 1998, a to byli schopni dostat do ulic statisíce lidí. Dnes jsou to stovky, ve vzácných případech tisíce.

A ta lokální forma?
Souběžně s činností opozičních politiků a známých lidskoprávních aktivistů existuje také řada občanských sdružení či sítí, které se snaží pohnout s čistě lokálními problémy. Jedná se o velice volná sdružení lidí nejrůznějších politických postojů, která se seskupují kolem jednotlivých témat. Jedno takové se například snaží bránit demolicím historických budov v Moskvě, jiné zas vzniklo ve snaze zachránit les v Chimkách, který měl ustoupit dálnici z hlavního města do Petrohradu. Těmto sdružením se podařilo proniknout do celostátních médií a vyvinout na politiky žádoucí tlak.

A v souvislosti s podobou ruského protestního hnutí je třeba zmínit ještě jednu výraznou skupinu – lidi okolo Eduarda Limonova, takzvané nacionální bolševiky. Vám v Evropě se to spojení může zdát divné: Buď je někdo nacionální, nebo bolševik, chtělo by se říci. Ale v Rusku taková skupina existuje a čerpá z obou ideových tradic.

Také nacionální bolševici organizují svoje protesty, a to už řadu let. I s pochody nespokojených přišli vlastně oni. Tehdy se ovšem jednalo o součást Limonovovy kampaně, když kandidoval na prezidenta. V roce 2006 nastal v tomto hnutí rozkol, protože část sympatizantů prosazovala širší spolupráci s ostatními protestními proudy, a část byla proti. Ideologicky zatvrzelejší osobnosti následně hnutí opustily, a někteří lidé se dokonce přidali k režimu. Například někdejší národněbolševický ideolog Alexandr Dugin dnes pracuje pro prokremelská mládežnická hnutí.

Velká skupina nacionálních bolševiků se nicméně s fundamentalisty rozešla a nyní spolupracuje se zbytkem opozičních sil. Lze je i vídat na oněch demonstracích proti porušování ústavního článku 31. Dva nacionální bolševici navíc byli v minulých letech zavražděni a je téměř jisté, že se tak stalo v souvislosti s jejich protestní činností. I proto je důležité na zásluhy této skupiny nezapomínat, i když pro Evropany je jejich myšlení leckdy dost těžko pochopitelné.

Mluvil jste o tom, že na konci devadesátých let chodily na demonstrace statisíce lidí, zatímco dnes jsou to jen stovky. Čím to, že protestujících tak ubylo?
Prvním důvodem je všeobecné zklamání z politiky jako takové. Druhým je zklamání z demokratů, tedy politiků, které tak v Rusku označujeme. Tito demokraté měli před deseti lety slušnou podporu. Strany jako Jabloko nebo Svaz pravicových sil zasedaly v parlamentu. Jenomže sám pojem demokracie byl v druhé půli devadesátých let zdiskreditován. V zemi proběhla měnová reforma, a lidé přišli o úspory, velmi narostl vliv mafie a o tom, kdo vyhraje volby, nezřídka rozhodovala podpora oligarchů.

Demokratické strany se vůči tomu nedokázaly vymezit. Neměly žádnou srozumitelnou vizi..., neměly představu, kam v mezích svých ideopolitických programů dál jít. Ta mimochodem chybí stále. A pak je tu třetí věc – přístup současné vlády k viditelným problémům. Pokud se v současnosti někde objeví křiklavý problém, vláda či orgány místní správy jej prostě zasypou penězi..., tedy pokud je ještě mají. To vše způsobuje, že se ne tolik vyhraněným Rusům do ulic nechce.

Ale protestů se dnes neúčastní ani všichni liberálové. Zástupci strany Jabloko se třeba na demonstracích neobjevují již léta. Není to tak, že by se i část liberálů přiklonila k establishmentu? Nebo je za tím strach z represí?
Tak trochu obojí, hlavní důvod je ale jiný. Jde o věc rozdílné mentality. Před dvěma lety se konal v Sacharovském centru seminář, jehož se účastnil Václav Havel. Tam tehdy padla podobná otázka. Představitelé dotčených stran na ni odpovídali různě, ale v zásadě říkali to stejné. A bylo vidět, jak Václav Havel nechápe. V Evropě je totiž v demokracii hlavní procedura. U nás je naopak hlavní..., kdo je ten hlavní. Mnohé spory, které se staly důvodem oné neúčasti, se mohou zvnějšku zdát jako ideologické. Se znalostí vnitřních souvislostí je třeba říct, že jde o konflikt o symbolický primát. Jenomže pod tíhou tohoto sporu nedokážou představitelé ruských demokratických stran spolupracovat.

Jaké jsou tedy předpoklady systémové změny v Rusku? Mají dle Vašeho názoru větší šanci proměnit poměry opoziční strany, anebo lokální protestní skupiny?
Než odpovím, na co se ptáte, je třeba vyjasnit jednu věc. Ty opoziční strany, které zasedají v Dumě (národně sociální Spravedlivé Rusko, Liberální demokratická strana Ruska a Komunistická strana Ruské federace), jsou opozice ryze formální. To platí i pro komunisty. A mimoparlamentní strany (Jabloko, Svaz pravicových sil), co mají kromě jména? Jistě, kdyby nastaly nějaké vážné problémy a nestabilita, těžko předvídat, co se bude dít. Dějiny ukazují, že v takových situacích projevují lidé blízko trůnu maximální hbitost, a také represivní a dosud loajální složky když cítí, že je doba nejistá, přestávají plnit příkazy tak horlivě jako do té doby... Jenomže do takové situace má dnešní Rusko daleko.

A to souvisí i s vaší otázkou: Myslím, že napřed musí být nastoleny podmínky systémové změny. Ty nelze nějak z ničeho nic vytvořit. Vznikají postupně. Je dobré mít na paměti, že protestní hnutí devadesátých lety bylo připraveno dvacetiletou činností stovek disidentů ještě za sovětských časů. Stávajícímu protestnímu hnutí přitom chybí nejenom už vzpomínaná vize – tj. obecná představa, kam jít –, ale především spolupracující celostátní síť místních aktivistů. To, čemu se anglicky říká grassroots.

Proto jsou podle mne v současné době nejdůležitější místa, kde ona tráva roste – místa, kde vzniká konkrétní problém, kolem něhož se sdružují aktivisté.

Takže ano, občanská angažovanost na lokální úrovni je dle mého soudu důležitější. Jedna věc je konkrétní řešení – vytvoření skupiny angažovaných kolem určitého tématu, prosazení tématu do celostátních médií a následná práce se vzniklým tlakem, který umožní se záležitostí pohnout. Ale pak je tu ještě druhá věc – výměna zkušeností, vznik a upevňování aktivistických sítí. Lidé, kteří se snaží chránit moskevské památky, lidé, kteří se postavili proti kácení chimského lesa, i třeba dobrovolníci, kteří se sdružovali k hašení požárů, jež Rusko zasáhly v létě – ti všichni navázali kontakty, které jim zůstaly a jež se mohou stát základem onoho hnutí, které snad dokáže jednou s poměry zahýbat.

Podle mě je tento jev daleko podstatnější než jakákoliv aliance zasloužilých, leč na okraji stojících politiků.


Úpravy a faktická doplnění provedl Petr Jedlička. První část rozhovoru, věnovanou vývoji poměrů v současném Rusku, je možné číst zde.


A co si myslíte vy? Diskuse (4 příspěvky)

Stanislav Hošek - Český těšín

Jediná poznámka. Čtvrtek, 18.Listopadu 2010, 10:31:12

Mám jedinou poznámku, týkající se spíše titulku. U nás teprve vláda panská koalice nastolila tvrdě autoritativní, až diktátorský politický režim, a už se exkluzivní odborníci sklánějí před její mocí a považují ji za nevyvratitelnou silami občanské společnosti. Ale jak se zdá, Rusku, kde vládne diktatura celá staletí, ordinují zvrat zdola – ptám se tedy jakou silou, armádou?!!

Jakub Grombíř - brno

Čtvrtek, 18.Listopadu 2010, 13:25:52

Současný český režim je diktátorský? Kolik svých kritiků zbavil občanství, uvěznil nebo zabil?

Zima1

Petr Jedlička - redaktor DR

Čtvrtek, 18.Listopadu 2010, 15:52:55

Ti, které Čerkasov míní silou zdola, jsou, pane Hošku, jasně vymezeni v poslední odpovědi rozhovoru. A rozhodně nejde o nějakou ordinaci. Z tohoto, ale i řady dalších tématických pásem, jimž dávají prostor zejména Lidové noviny a Čro6, je patrné, že návod na rychlou proměnu situace v Rusku nezná nikdo ... a jen málokdo z odborníků má ambici jej vymýšlet. Příslušným otázkám se ale novinář může jen těžkou vyhnout. Dotázaní pak odpovídají dle svého nejlepšího vědomí

Stanislav Hošek - Český těšín

UJASNĚTE SI PROSÍM POJMY Středa, 9.Února 2011, 17:08:58

Rysem diktatury není zabíjení politických odpůrců, ale znemožňování vlády jiným silám.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.