Je to právě deset dní, co ministr financí Andrej Babiš řekl, že se jeho plán umožnit přímý a on-line přístup správce daně k údajům o tržbách žádných živnostníků vlastně netýká. „Proč mluvíte o živnostnících? Jedná se o restaurace a maloobchod. Mimochodem o kamenné obchody. Také o Vietnamce, kteří, jak známo, neplatí daně,“ prohlásil vicepremiér české vlády.
Není snadné vysledovat, podle jakých zákonitostí se z některých výroků politiků stane velké mediální téma, a co způsobí, že jiné zcela bez zájmu zapadnou. Každopádně tentokrát se téměř nikdo nepohoršoval nad zjevně rasistickým výrokem. Ozvala se přirozeně Česko-vietnamská společnost, která žádá omluvu a pak už jen europoslanec Jan Zahradil (ODS) v Echo24 a komentátor deníku Právo ve sloupku Nekultura (18.3.2015). Ještě vyšel na iDnes blog, jehož autor to krátce, ale přesně shrnul. To je celá reakce politiků i občanské společnosti.
Co je vlastně na tom výroku tak špatného a proč se mu měli komentátoři a politici více věnovat? Co vlastně znamená, že je něco rasistické? Je to jen bič politické korektnosti, kterou velká část české společnosti pohrdá? Jestli to není spíš tak, že ve spravedlivém odporu proti korektnosti zapomínáme na politickou kulturu a obyčejnou slušnost.
Hlavní problém je v tom, že ten výrok není pravdivý, respektive je stejně pravdivý jako kdybychom řekli, že Češi neplatí daně, nebo že Češi kradou. Ona samozřejmě neplatí ani rovnice, že co Vietnamec, to obchodník.
Není těžké pochopit, proč Babiš použil právě tuto argumentaci. Podobně jako by lépe prošlo snižování dávek, když by se navodil dojem, že se to týká Romů, je lépe stravitelné, že buzerace s kasami se vlastně týká Vietnamců. Emoce, kterou zmínka o nějaké menšině vzbudí, má zapůsobit jako cukr, který osladí hořký nápoj. To není proti nám, to je proti nim! Tím má uniknout pozornosti, že se to týká všech. Metoda je to stará, ale zřejmě pořád účinná.
Pochopit, proč Babišův výrok skoro nikoho nepobouřil, už je o něco složitější. Vietnamci mnohým Čechům slouží jako důkaz toho, že sami nemají problém s rasismem. „Nemám rád Cikány, ale nejsem rasista, protože Vietnamci mi nevadí,“ je častý myšlenkový pochod a argumentace anticiganistů. Když pak stojím ve vietnamské večerce a dovnitř vcházejí zákazníci a bohorovně halekají „čau!“, namísto „dobrý den“ a drze prodavačům tykají, kladu si otázku, jestli ta deklarovaná náklonnost není trochu založená na pocitu nadřazenosti.
„Proč se vietnamské děti dobře učí, zatímco romské nikoli?“ Zní další argument. Jakoby chyba prostě nemohla být i na straně české společnosti a její otevřenosti, ale výhradně v těch druhých. Zjevný fakt, že Češi a Vietnamci žijí mnohem spíš vedle sebe, než spolu, a že tu k integraci příliš nedochází, může do budoucna znamenat problém.
Negativní jevy v podobě specifické kriminality a různých mafií, které velice často provázejí etnicky segregovaná a z majoritní společnosti vylučovaná uskupení a komunity, se vytvářejí postupně a pomalu. Když ale vzniknou, je velmi těžké proti nim z pozice státu nějak zasahovat. Skutečnost, že se řada vietnamských dětí úspěšně probojuje školským systémem a vystudují vysoké školy, nemusí situaci zvrátit. Vysokoškolsky vzdělaných a do společnosti „rozpuštěných“ Romů je tady taky celá řada, jen o nich nevíme, protože je nic nespojuje se sociálně vyloučenými lokalitami. Aby se nám nakonec nestalo, že přijdeme i o ten báječný argument, že přeci nejsme rasisti, když máme Vietnamce, kterých ovšem nejsme schopní se zastat, když je Andrej Babiš šmahem všechny odsoudí.
