Ke všem milým povinnostem mi přibyla další: Psát každou středu pravidelný sloupek. Začínám příznačně v pátek. Mezi nesplněnými resty a množící se nezodpovězenou komunikací mě od podzimu snad nejvíc trápí dopis, který mi napsala kamarádka z Brna:

„Dělám teď po celé ČR přednášky o integraci cizinců a vždy se to zvrhne, byť o tom vůbec nemluvím, v útok na Romy. Zatím kličkuju, myslím, že celkem dobře střely vybírám, ale moc té problematice nerozumím. Nemáš nějakou literaturu, článek apod.? Musím vymyslet strategii, kterou jim podám. Taková ta historie, odkud co atd. je na nic. Potřebuju současnost. Proč dávky, kde je chyba... Nemáš, prosím, něco? Dost čerpám ze Závodu ke dnu a takových těch obecných věcí. Jinak, můžu zcela otevřeně říct, že se schyluje ke katastrofě. Nadává se na Cikány v tramvaji, všude, ale v těch školách, to je hrůza. Je to časovaná bomba. Co budeme dělat?"

Trápí mě to proto, že na to vlastně neumím odpovědět. Diskutovat o Romech a rasismu jsem začala se svou babičkou, když mi bylo jedenáct let. S nějakými Romy jsem se tehdy už sice znala, hráli jsme si v parku, chodili jsme společně do školy, ale nevěděla jsem, že jsou to Romové, neviděla jsem to, nebyla jsem k tomu vedená, vystupovala jsem tedy z pozice teoretika.

Babička však začínala své věty obraty, které mě již tenkrát svou nelogičností rozčilovaly. Nejsem rasistka, ale… Nejsou všichni stejní, ale… Od té doby jsem v této disciplíně měla být pocvičena tak, že bych vlastně měla být světovou šampionkou. Během studií romistiky na to přišla řeč tisíckrát, ale já to stále neumím.

Možná je zásadní chyba v tom, že hážeme všechny ty, kteří nemají rádi Romy, do jednoho pytle. Přitom jsou někteří z nich přesvědčení rasisté, kteří věří, že Romové patří k jiné, nižší rase, jiní mají jen podvědomý strach, další udělali špatnou osobní zkušenost, kterou zobecňují, jiní žádné zkušenosti nemají, jen reprodukují moderní pověsti, další jsou z různých důvodů nešťastní a trochu jim pomáhá, když si vzájemně posílají „zaručené“ zprávy o tom, že Romové pobírají nějaké extra dávky a mají nějaké výhody, které ostatní nemají. A pak jsou tu lidé, kteří trpí existenčními starostmi a narůstá v nich oprávněný vztek, který je třeba někam směrovat… Každý takový člověk potřebuje mluvit o něčem jiném.

Rozhodně nemá smysl obviňovat spoludiskutujícího z toho, že je rasista. Člověk označený za rasistu se cítí obyčejně dotčen. Rasismus nefunguje jako analytická kategorie, nýbrž jako nadávka. A diskuze se následně zablokuje tím, že dotčený vymýšlí nejrůznější argumenty, proč rasistou není. Může to nabrat až groteskní podoby, jako se to stalo Jiřímu X Doležalovi, který napsal článek Česko NENÍ rasistická země!, v němž dovozuje na základě ankety MF Dnes, že Češi nejsou rasisté, protože je pro ně „přijatelnější, aby jejich prezidentem byl výkonný Japonec nebo svědomitý Žid, než neschopný a zkorumpovaný Čecháček.“ Ne, to není zdařilá parafráze starého vtipu, ve kterém si spolu povídají ředitel newyorské a moskevské filharmonie. Ředitel té moskevské říká: „My vůbec nejsme rasisté. U nás ve filharmonii máme přesně 27 Židů. Kolik Židů máte ve filharmonii vy?“ Ředitel newyorské se zamyslí a povídá: „A víte, že ani nevím?“ Jiří X Doležal to myslel zcela vážně (elegantně pominul skutečnost, že popularita Tomio Okamury stojí také na protiromském rasismu), stejně jako všichni ti, kteří nadávají na Romy a jako důkaz své nezaujatosti předkládají tu svou jednu slušnou romskou rodinu, kterou znají.

Argumenty se dají použít nejrůznější. Zajímavé třeba je, jak se ukázalo, že romské děti, které chodí do školy ve Velké Británii jsou úspěšné, byť byly v České republice zařazovány do zvláštních škol. Nebo tím, že charakteristiky, které jsou obecně připisovány Romům, jsou většinou vlastní skupinám a osobám ohroženým sociálním vyloučením, které se ovšem netýká zdaleka Romů všech a už vůbec ne výhradně jich.

Je možné ukazovat na pozitivní příklady úspěšných Romů, ty mají však vždy punc nějaké výjimečnosti a působí, jako by se jednalo o něco zcela unikátního, a proto je asi lepší operovat s čísly, která jsou sice dnes už zastaralá, ale vyplývá z nich, že ze zhruba dvě stě padesáti tisíc Romů v ČR jich na okraji společnosti žije zhruba třetina. Zbylé dvě třetiny jsou více méně integrovány do české společnosti, jen nejsou bohužel tak vidět. A často se k romství ani nehlásí — v atmosféře protiromského šílenství to není zvlášť překvapivé. Dají se také uvádět příklady škol, kde praktikují inkluzivní vzdělávání a funguje to. Nebo příklady obcí, kde se starostové a starostky rozhodli problémy skutečně řešit a situace se následně zlepšila, neboť na přístupu samospráv hodně záleží.

Můžeme argumentovat i tím, že pokud přistupujeme k někomu s předsudky, nemůže to dopadnout dobře. I tím, že odsouvání problémů na okraj je jen zvětšuje .

Je dobré si ale uvědomit, že logika v takové diskuzi vlastně nemá místo — pohybujeme se většinou v rovině emocí, které však mají také své zákonitosti: Každý je rád vyslechnut, každý z nás potřebuje pocítit, že jeho problémy někdo bere vážně.

Vedla jsem loni na podzim dlouhý rozhovor s jednou paní na protiromské demonstraci ve Varnsdorfu. Má taktika spočívala v tom, že jsem jen poslouchala, nesnažila se protiřečit ani vysvětlovat, zajímalo mě, kam se rozhovor bude ubírat, když jí nebudu o ničem přesvědčovat. Paní nejprve nadávala na všechny Romy, dokonce chtěla s velkou bojovností proniknout do ubytovny, před kterou jsme stály a ukázat jim! Pak sama uznala, aniž bych ji jakkoli oponovala, že vlastně jako problém pociťuje právě tyto nové ubytovny a se starousedlými Romy vychází výborně.

Když mluvila ještě chvíli, přešla k tomu, jaká je korupce na státní úrovni, ale hlavně u nich ve městě a nakonec se ukázalo, že je nezaměstnaná a pravděpodobně už u toho zůstane, a to že ji štve ze všeho nejvíc. Byl to jeden z mála rozhovorů na toto téma, ze kterého jsem měla vyloženě dobrý pocit. A myslím, že to bylo oboustranné.

Takže moje hlavní rada je nakonec strašně zvláštní a asi to není přesně to, co moje kamarádka očekávala. V individuálních případech bedlivě naslouchat tomu, kdo na „cikány“ nadává a snažit se pochopit, co ho k tomu vede.

A co se týká společnosti jako celku? Rychlost a intenzita s jakou se šíří nejrůznější protiromské hoaxy a legendy, četnost rozhovorů, které je možné odposlechnout v MHD, na ulici, v parku, nebo číst na sociálních sítích, skutečně ukazují, že protiromských nálad je tu čím dál víc. Co budeme dělat? Je třeba pojmenovat problém. A tím je, jak překvapivé, ekonomická krize a její řešení současnou vládou. Dokud budou žít lidé ve strachu a nejistotě z budoucnosti, budou někoho nenávidět. A tím někým jsou v našich krajích přirozeně Romové.