Africké kňourání Edy Kriseové

Nerecenzní pohled na knihu Necestou slečny H. a dnešní Afrikou. Cestopis z jihu Afriky napsala humanistická spisovatelka, která nemá ráda kolonialismus, rasismus a... černochy.

Eda Kriseová do cestování po Africe investovala mnoho. Projela Keňu, Tanzánii, Zambii, Jihoafrickou republiku, Malawi... A to, čeho si hlavně všímala, byla špína. Copak to ti Afričané nevidí? Ptá se. Pomiňme, že Afrika je několikrát větší než Evropa a člověk, který navštívil rumunské pohoří Fagarash asi nezíská přesnou představu o Evropské unii. Přesto zrovna od Češky je dost odvážné pozastavovat se nad cizí špínou, když o špíně Čech a Čechů se po světě vyprávějí zkazky od Seattlu po Kuala Lumpur. Samozřejmě, že i v Africe najdete luxusní hotely, ale jejich cena je pochopitelně o hodně vyšší, což se paní Kriseové asi dávat nechtělo.

Přitom ve zmíněných zemích si obyvatelé potrpí na čisté oblečení. Přijít na jednání jinak než v obleku je považováno za neslušnost, na kterou je třeba mít výmluvu. Jízda přeplněným minibusem je z pachového hlediska většinou podstatně příjemnější než letní MHD u nás...

Autorka s oblibou popisuje, jak se v Africe krade, jak se jí pokusili sebrat její oblíbený perořízek. Stále se s hrůzou panny třese, že ji někdo přepadne a třeba i znásilní. To se ale samozřejmě nestane... Nicméně se pořád klepe strachem, který ji objímá jako chobotnice s tisíci chapadýlky a přísavkami. Je to obdivuhodné, jak dokáže z cesty autem udělat životu nebezpečnou expedici. Člověk s takovouhle fantazií to má jednoduché, nemusí jezdit na K2, stačí mu, když dobude Sněžku východní cestou z Pomezek.

Nehodlám tu rozebírat každý nesmysl, který autorka napsala. Ale pro ilustraci pár zajímavostí, jak můžete s kamarádkou za několik set tisíc projet mnoho zemí, a nepochopit vůbec nic.

Zaujalo mě vyprávění o tom, jak jednou hledaly hotel. Nepodařilo se jim najít žádný lepší, protože v oblasti byl na návštěvě prezident a jeho suita je zabrala. Kriseová s opovržením popisuje majitelku hotelu, která se zalyká štěstím, že u ní prezident přespal. Naváží se do vesničanů, kterým je podle nich jedno, že nemají opravené silnice, ale obdivují prezidenta, který jezdí v terénním autě.

Majitelka hotelu na rozdíl od paní Kriseové jistě nebude psát oslavnou a devótní knihu na prezidenta. I když současný i minulý zambijský prezident byli vzdělaní a vážení muži, kteří proti korupci udělali rozhodně více než Havel, o Klausovi ani nemluvě – rozhodně nikde nekradou tužky.

Kriseové obžaloba obsazeného hotelu je pak doprovázena popisem hrozných podmínek v méně luxusním zařízení, v němž se nakonec ubytovala.

Vzpomněl jsem si na aféru s návštěvou Livie Klausové v dětském domově v Jemnici, který popsal v Respektu jeden z chovanců jako organizovanou přehlídku pochlebnictví a servility. Málem ho to stálo vyhazov z domova, a tím i ukončení studia na VŠ. Klausová mu zavolala a sepsula ho. Místo pochopení pro nepřiměřenou šikanu kvůli návštěvě první dámy se chovanci dostalo výhrůžek od vedení, z jiných ústavů a nakonec i jeho spolubydlící byli donuceni se proti němu postavit.

V Zambii dětské domovy skoro nejsou, přestože dětí, kterým zemřeli rodiče na nejrůznější pandemie, je obrovské množství. O osiřelé děti se stará široká rodina, mnohdy s pomocí komunity a členek různých náboženských spolků. A proto je dobře, že si první dáma tak statečně troufla na tu nevděčnou sirotu, která neví, jak se má dobře díky nám, daňovým poplatníkům. A Klausovým, kteří na svou nadaci sebrali peníze od lidí, na které by si měl ten ubohý chovanec dát dobrý pozor.

Další zajímavý zážitek nalezneme v závěru knihy. Dočteme se tam o kuchaři, který se rozhodl ukončit zaměstnání v hotelu holandské majitelky a zřídit si vlastní farmu, na kterou si u ní zřejmě našetřil. Zatímco v hotelu lítal kolem sporáku ve slušivém kuchařském oděvu, Kriseová píše, že na farmě se pohyboval bos a v tradičním oděvu. Kriseová popisuje, že v sukni, ale to považuji za nesmysl, protože tak by se tam muž nikdy neoblékl.

Samozřejmě, že to odsuzuje. Prý nemyslí na budoucnost, vzdá se lukrativního zaměstnání. Ale proč by se vlastně měl onen Zambijec nechat prohánět bohatou Holanďankou ve výhni kuchyně. Určitě mu neplatila 2 000 eur měsíčně, jako by musela platit v Holandsku, ale ceny měla evropské – super business. Proč se tedy nezařídit po svém, s farmou, která uživí jeho i rodinu, a být svým pánem a v klidu?

Kriseová kouzlem nechtěného představuje v knize typickou maloměšťáckou turistku, která miluje cestování. Přitom však není schopna akceptovat jinou kulturu, vysmívá se místnímu jídlu, které jí nechutná, a jsou jí protivní lidé, kteří jsou tam doma. A přitom skočí na špek každému turistickému lákadlu.

Nejmarkantnější je to v příběhu, kdy navštíví tzv. tradiční vesnici se šamanem. Nepřišlo jí ani divné, že k šamanovi mohla dojet taxíkem. Místní neformální průvodkyně ji provede vesnicí a vypráví jí hrůzostrašné příběhy o tom, jak tam provádějí lokální spravedlnost. Pokud se někdo nechová tak, jak určil náčelník, je uvězněn a šaman pro něj připraví jed, který musí vypít.

Člověk by se u toho uchechtal, kdyby to nebylo napsáno v knize, které nejspíš uvěří mnoho lidí! Je to jak z rádia Jerevan.

Ano, je pravda, že náčelníci – kmenoví, nikoli vesničtí mají soudní pravomoc. Ta se ovšem týká jen občanských sporů a funguje na principu tabu, protože rozhodnutí soudní rady není prakticky vymahatelné. Přesto je akceptované a mnoho lidí mu dává přednost před běžnými soudy. Náčelnický systém je paralelní se státní správou.

Ano, je pravda, že čarodějnictví je široce rozšířenou vírou. Ano, je tam mnoho šamanů a lidé věří, že mohou způsobit i smrt. Ale čarodějnictví je zakázáno zákonem již přes sto padesát let. V posledních letech došlo ještě ke zpřísnění, a náčelníci musí existenci čaroděje oznámit policii, jinak mohou být potrestáni až vězením. Představa, že za čarodějem dojedete jen tak taxíkem, je stejně naivní jako naděje onoho bohatého Američana, kterému se v Moskvě nechtělo stát frontu před mauzoleem a požadoval, aby mu Lenina přinesli ukázat na pokoj.

No, snad za tuto performanci dostala průvodkyně i místní léčitel od Kriseové aspoň dobře zaplaceno.

Ale přiznejme, že na několika místech si Kriseová uvědomuje, že pochází z jiné kultury, že bílý kolonialismus napáchal mnoho těžce napravitelných škod. Tato zamyšlení však zůstávají ve „filosofické" rovině a cestování Kriseové nechávají naprosto nepoznamenané.

Sílu kniha nabírá tam, kde se skutečně věnuje příběhu slečny Hlaváčkové, která se v předminulém století vydala domů do Vídně z Kapského města pěšky. Zemřela asi v třetině cesty, v Malawi. Kriseová fabuluje sentimentálně a romanticky a nevyhýbá se ani guvernantčiným sexuálním fantaziím. Rekonstrukce příběhu působí realisticky a má v sobě napětí, takže nevadí, že formát se někdy až příliš přibližuje večerům pod lampou.

Kniha ovšem celkově zůstává jen dalším povýšeneckým dílkem, které opakuje mýty a předsudky, které jste znali už předtím. Kromě zmíněné historické sondy do života slečny Hlaváčkové jde vlastně jen o povrchní deníček z několika cest. Zachycuje zoufalství bělochů, kterým se tolik líbí ta africká příroda a ta exotická zvířátka. Jen kdyby se tam dalo dojet tramvají číslo 11 od Národního muzea, vařili tam svíčkovou s knedlíkem a brusinkovým terčem a hlavně, kdyby tam všude neoxidovali ti černoši.

Eda Kriseová – Necestou slečny H. a dnešní Afrikou. Prostor 2010, 224 stran! A má to i ISBN, takže to ve veřejných knihovnách zůstane strašit pěkně dlouho...

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.