Český stát toleruje kruté vykořisťování i obchod s lidmi

Po loňské sérii reportáži o příkladech vzorové spolupráce Romů a Čechů se v letošním roce Saša Uhlová bude v podobném cyklu věnovat postavení sociálně vyloučených lidí v české společnosti. Začínáme tématem otrocké práce.

Igor_demo20

Saša Uhlová

18.03.2015 09:30

Hřmotný muž stojí ve Strakonicích na parkovišti a dívá se skrz nás. Jeho obličej je kamenný, bez výrazu. Vypadá, jako bychom před ním snad ani nestáli. „Nejsem šéf, jsem informátor,“ říká pomalu jako stroj. Jeho totožnost neznáme, víme jen, že mu říkají Slavík.

Víme též, že zaměstnával Valentýna a za práci nezaplatil. Valentýn tu stojí s námi. Zná i Slavíkovo telefonní číslo, ale k penězům mu to zatím nepomohlo. Stojí tu s námi též Ion Avramioti (33 let), který pracuje jako terénní pracovník v Diakonii a Valentýnovi pomáhá dluh vymoct.

Slavík je Ukrajinec, Valentýn Rumun a Ion Moldavan. Hovor vedeme česky a začíná nabírat absurdních rozměrů. „Když tedy nejste šéf vy, tak nám na něj dejte kontakt,“ říká klidně Ion. -„Pošlu vám ho později,“ odpovídá stále stejně pomalu a bez zájmu hromotluk.

Je zřejmé, že nám žádné číslo nepošle. Mzdu dluží už několik měsíců, ale nevyplatil ji ani dnes, protože tvrdí, že Valentýn má nějaké pokuty. Když mu Ion vysvětlí, že žádné pokuty nemůže podle zákoníku práce zaměstnanci dát, dostaneme se do slepé uličky.

Hovor uvadne docela, loučíme se a jedeme do podniku, kde Valentýn pracoval. Máme tam domluvenou schůzku s vedoucí personálního oddělení. Ion s Valentýnem věří, že by mohla pomoct.

Obchoduje se tu s lidmi
Zkušenosti s nevyplacením mzdy nemají jen migranti. Ač se žádné výzkumy na toto téma neprovádějí, skutečnost, že česká exekutorská komora eviduje nevyplacení mzdy jako jeden z hlavních důvodů platební neschopnosti svých obětí, vypovídá o tom, že to není marginální problém.

U cizinců se k tomu přidává neznalost jazyka, pracovní podmínky jsou nadto často nehumánní. V minulosti medializované případy nejsou jen nahodilými výjimkami, problém je systémový a mnohem širší.

V České republice se obětem obchodování s lidmi i hrubého vykořisťování věnují Diakonie Českobratrské církve evangelické, La Strada a Charita ČR. Některé z nich provozují i utajené azylové domy, kam se oběti mohou na čas uchýlit nebo skrýt.

Třicetiletý Valentýn žije dočasně v azylovém domě Diakonie. Mluví velice dobře česky. Když přijel před šesti lety poprvé, neuměl česky vůbec. Pracoval na stavbě, dostával zálohy, ale plat nikoli. Po jedenácti měsících pochopil, že plat nedostane nikdy a že se musí naučit místní jazyk, aby se mohl domáhat svých práv. A taky, že je dobré mít pracovní smlouvu, nebo aspoň dohodu o provedení práce.

To se právě ukázalo jako překážka v jeho posledním zaměstnání u záhadného Slavíka. Smlouvu po něm vymáhal měsíc. Když neuspěl, odešel a teď ten člověk dluží jemu i jeho přítelkyni. Už pět měsíců se ho snaží kontaktovat a dnes se mu poprvé podařilo se s ním sejít. Ostatním, kteří zůstali, Slavík nějaké peníze vyplácí, ale nejsou pojištění a pracují načerno. Což se v případě pracovního úrazu nebo jakéhokoli jiného problému může krutě vymstít.

Agentury, které zprostředkují práci, fungují jako „eseróčka“, anebo družstva, kde neplatí pracovněprávní vztahy, protože členové družstva nejsou zaměstnanci, ale podílníci na zisku. „Agentur“ je mnoho a nejsou zdaleka všechny podvodné, to zdůrazňují všichni, kdo se v tématu orientují.

Avšak celá řada z nich je nesolidních a vymýšlejí různé způsoby, jak své pracovníky vykořisťovat. Jedním z nich jsou již zmíněné pokuty. Pracovník přijede z cizí země a často neví, jakou bude vykonávat práci, nemá smlouvu, jede do neznáma.

Pracovní agentura ho vysílá do skladů, masokombinátů, na stavby, kamkoli, kam je zrovna potřeba. Bydlí na ubytovně a dostává zálohy na jídlo, které se pohybují mezi pěti sty a tisícem korun týdně. Když chce po dvou třech měsících odejít a domáhá se mzdy, dozví se, že nejenže mu nic nedají, ale že prý dokonce dluží agentuře peníze.

Kromě ubytování a záloh na jídlo mu naúčtují několikatisícové pokuty a taky se mnohdy ukáže, že smluvená mzda na hodinu byla ve skutečnosti „na normu“ a že si vydělal sotva polovinu toho, co bylo domluveno.

Nejohroženější jsou Evropané z Rumunska a Bulharska
Podle Ionovy kolegyně Aleny Fendrychové (52 let) z Diakonie ČCE, která vede projekt pomoci cizincům, přichází v současné době nejvíc pracovníků z Rumunska a Bulharska, kde jsou nejnižší minimální mzdy v Evropské unii a je tam vysoká nezaměstnanost. Zároveň jim členství v EU umožňuje pohyb bez víz. Mají sice povinnost se zde hlásit, nicméně to podle výzkumu Diakonie činí jen polovina z nich.

Celkový počet Rumunů a Bulharů, kteří přijeli za prací, tak může být v letních měsících až kolem čtyřiceti tisíc, je to však pouze odhad. Přesně to zjistit ani nelze.

Diakonie dělala výzkum, ze kterého se na vzorku dvě stě respondentů ukázalo, že až dvě třetiny z nich se v ČR potýkaly s pracovněprávními problémy zejména v oblasti vyplácení mzdy, vyplácení dodatečných poplatků pracovním agenturám, pracovních podmínek, ubytování, slovního i fyzického násilí a neoprávněného zadržování osobních dokladů. Větší část se s tím setkala opakovaně. Patnáct procent z dotazovaných nedostalo za práci zaplaceno vůbec. Výsledky šetření však podle Fendrychové mohou být ovlivněné tím, že respondenty hledali tam, kde jindy hledají své klienty.

Firmy, pro které pracovní migranti ve skutečnosti pracují, s nimi přímo smlouvu nemají. Využívají flexibility agenturních zaměstnanců, což je výhodné i proto, že nároky na množství pracovníků se v jejich firmách rychle mění. Své vlastní zaměstnance musí platit stále, kdežto agenturní pracovníky si najímají, když je zrovna potřebují.

„Například velké sklady za Prahou potřebují nárazově i o několik set pracovníků navíc, když se třeba naváží zboží, toto je způsob, jak je zajistit,“ vysvětluje Fendrychová důvody, proč je agenturní zaměstnávání tak výhodné mimo jiné pro obchodní řetězce.

Do jedné z firem, která využívá agenturních pracovníků, míříme právě s Ionem a Valentýnem. Je to závod, kde zpracovávají maso. Podle Ionových zkušeností je komunikace s vedením podniku nejúčinnější způsob, jak mzdu vymoct.

Dobré jméno firmy by totiž mohlo být poškozeno, kdyby se veřejnost dozvěděla, že si najímá agentury, které zaměstnávají načerno a své zaměstnance zhusta neplatí. A to přesto, že právně za to odpovědnost nenesou, což dobře vědí a těží z toho. Inspektorát práce sice může v podniku provést kontrolu, ale jednotlivou mzdu nevymůže a jinak už zbývá jen občanskoprávní spor.

Sám Ion má bohaté zkušenosti. Pracuje sice už pět let pro Diakonii, ale před tím tři roky zažíval, co je to pracovat v zemi, kde se nedomluvíte a kde je tak mizerná ochrana pracovních migrantů, a možnosti dovolat se svých práv omezené.

Nic se tu nemění
„Za těch osm let se nic nezměnilo,“ povzdechne si hořce. Je to podle něj dané i tím, že situace lidí z chudších zemí nikoho moc nezajímá. „Ekonomika funguje, tak kdo by se zabýval tím za jakou cenu. Zvlášť, když se jedná o cizince,“ smutně poznamenává Ion.

Cesta nám ubíhá vesele, Valentýnovi totiž Slavík opakovaně telefonuje a snaží se ho přesvědčit, aby do podniku, kde pracoval, nejezdil. Zjevně znervózněl, když zjistil, že jeho bývalý zaměstnanec má zastání a chce celý problém řešit. Ion s Valentýnem se ale nenechají vykolejit a už jsme u masokombinátu.

Vedoucí personálního oddělení nás zve po půl hodině čekání dovnitř a začíná vyjednávání. Zpočátku se tváří, jakoby o problému nic nevěděla, Valentýnovi vyčiní, že měl přeci přijít za ní, pokud měl nějaký problém, a zdůrazňuje, že agenturní pracovníci mají stejná práva a podmínky jako jejich kmenoví zaměstnanci. Tváří se nesmírně laskavě a chápavě, zároveň však spokojeně prohlašuje, že odpovědnost za Valentýnovu situaci neleží na jejich firmě. Tvrdí navíc, že od ledna mají všichni lidé pracující v závodu smlouvu.

O Slavíkovi prý v životě neslyšela a neví, o kterou agenturu se přesně jedná. Nicméně když jí Ion jemně naznačí, že pokud Valentýnovi Slavík mzdu nevyplatí, budou kontaktovat inspektorát práce a případ medializovat, a to včetně toho, že v jejich masokombinátu stále pracují lidé bez smlouvy, zarazí se a řekne: „Hlavně nám sem nepošlete žádnou kontrolu!“

Pak zvedne telefon a někomu do agentury, o které ještě před chvílí nevěděla ani jak se jmenuje, zavolá. Řekne mu, že chce do pěti dní všechny smlouvy, a to i zpětně.

„Nechceme dělat problémy,“ vysvětluje jí Ion, „náš cíl je, aby Valentýn dostal zaplaceno, ale taky, aby všichni lidé, kteří u vás pracují, měli smlouvu a dostávali mzdu,“ dodává. Zdá se, že personalistka sdělení pochopila, slibuje spolupráci při nápravě. A tak se můžeme vydat na cestu zpět.

Když se ocitneme venku, směje se Valentýn tvrzení, že agenturní pracovníci mají stejná práva, jako zaměstnanci: „Hned první den nám mistr na rovinu řekl, že osmihodinová pracovní doba a všechny benefity jsou pro jejich zaměstnance. My z agentury jsme museli zůstávat tak dlouho, dokud práce nebyla hotová, někteří pracovali i šestnáct hodin denně,“ uvádí na pravou míru floskuli o rovných právech. Na oběd měli jen půlhodinu a nesměli celý den odejít ani na cigáro.

Pracovní doba je vedle nevyplacených mezd jeden z největších problémů. Padesát, ale ani pětasedmdesát odpracovaných hodin týdně, není výjimkou, podle zákoníku práce je to přitom čtyřicet hodin týdně.

Alena Fendrychová však upozorňuje na to, že část pracovních migrantů nechce pracovat jen osm hodin denně. „Když jim pomůžeme najít nějakou normální práci, stává se, že říkají: ale my nechceme pracovat tak málo a brát jen deset tisíc měsíčně!“

Podle Fendrychové si řada z nich chce vydělat a vrátit se zpátky. Na druhou stranu jsou časové nároky někdy natolik vyčerpávající, že to pracovníci fyzicky nedokáží vydržet.

Otřesné podmínky se netýkají jen pracovní doby, zejména v letních měsících při sezónních pracích, se děje i to, že agentury svezou někam stovky lidí, kteří tam žijí v naprosto nevyhovujících podmínkách. Neznalost jazyka i prostředí z nich činí snadné oběti, nevědí, kam se mohou obrátit, nebo si dokonce myslí, že zaměstnavatelům opravdu dluží, třeba za to, že první měsíce práce byly jen školením, do kterého agentura investovala peníze.

Obětem pomáhá internet, český stát zatím ne
V boji proti novodobému otroctví a vykořisťování pomáhá i internet a mobilní telefony. Díky nim se pomoci dovolali migranti z Rumunska a Bulharska, kteří pracovali několik měsíců na jahodových plantážích.

Na jednom místě žilo patnáct set lidí a v den, kdy se měli vracet zpátky, stále nedostali zaplaceno. Nakonec jim peníze začali vydávat až dvě hodiny před odjezdem, ovšem měli jich dostat mnohem méně, než bylo domluveno. Pomocí chytrých telefonů našli kontakty a přivolali si pracovníky Diakonie. 




Ti přijeli a šli s nimi do účtárny, takže peníze nakonec dostali v plné výši. Jinak by stáli před rozhodnutím, zda odjet jen se zlomkem výplaty, nebo zůstat bezprizorní v zemi, kde nikoho neznají a kde se nedomluví.

Situace se podle Iona nezlepšuje i proto, že je zde korupce. Měl kamaráda z Ukrajiny, který každý měsíc jezdil jako zástupce moravské organizace družstev a eseróček do Prahy s balíkem peněz a předával je různým úředníkům. Jeho kamarád o tom mluvit do médií nechce, protože se mezitím stal součástí toho, co lze bez velké nadsázky nazvat mafií, ale sám Ion má osobní velice podivnou zkušenost. V době, kdy ještě pracoval v tomto prostředí, vozil jednu dobu dělníky z ubytoven do práce.

V agentuře tehdy pracoval i bývalý policejní důstojník, který mu náhle zavolal, aby jel do jedné továrny a do autobusu nabral všechny pracovníky, kteří nemají v pořádku papíry, protože tam v jednu odpoledne přijde kontrola. „Jel jsem tam, všichni nelegální pracovníci nasedli do autobusu, odvezl jsem je do vedlejší vesnice. Zůstali jen ti, kteří měli papíry v pořádku. Ve dvě mi ten člověk zase zavolal, že je kontrola pryč a že se máme vrátit.“

Před tím si lámal hlavu, co je vlastně náplní práce tohoto bývalého policejního důstojníka, ale pak už v tom měl jasno: „Jeho úkolem bylo zajistit, aby žádná kontrola na nic nepřišla,“ vysvětluje.

Jen proto je možné, aby část agentur fungovala tak, že pracovníky z Rumunska a Bulharska vykořisťují v ustálených cyklech. „Přivezou je, a když se po dvou měsících dožadují mzdy, naúčtují jim cestu, zálohy, pokuty a řeknou jim, že jim nedluží nic, někdy dokonce, že naopak dluží oni jim. Začnou se k nim chovat hrubě, někdy dojde i na fyzické násilí, aby je znechutili a donutili odejít. Když odejdou, přivezou nové a ten cyklus se opakuje stále dokola,“ popisuje Ion zaběhaný systém, proti kterému se už roky snaží bojovat.

Přijíždíme zpátky domů a Valentýn telefonuje se Slavíkem. Ten sám navrhuje, že se zítra sejdou a že Valentýnovi zaplatí. Ion i Valentýn mají velkou radost, zdá se, že mise byla úspěšná. Drobná vítězství jsou jedinou radostí, kterou mohou pracovníci jako Ion, i jejich klienti cítit. Dokud se vykořisťováním nezačne český stát seriózně zabývat.


A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Chybu mate uz v nadpisu p. Uhlova. Čtvrtek, 19.Března 2015, 19:50:27

"Český stát toleruje kruté vykořisťování i obchod s lidmi"

Nejen cesky stat, tyto praktiky se bezne provozuji v cele slavne EU. Neni pak zvlastni, ze lide se na tzv. socialne demokraticke strany (ktere ignoruji socialni problemy) divaji s despektem. Tyto strany cele roky prehlizeji tento stale existujici a mozna i narustajici problem. Ze pak sanci muze vyuzit nejaky "levy, ci pravy spasitel" by nas nemelo prekvapit. Dokonce mu to nemuzeme ani vycitat.

Aaaprofil

Saša Uhlová - novinářka, Praha 3

Máte pravdu :) Pondělí, 13.Července 2015, 22:32:22

Titulek se ale vztahuje k textu, který se zabývá pouze ČR, tak proto. Až budeme strašně bohaté noviny, budu jezdit po Evropě a severní Africe a psát reportáže s větším rozhledem.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.