Multikulturalismus: od prázdného pojmu k inspiraci rozdíly

Paradox multikulturní výchovy spočívající v tom, že se lidé vydávají současně za v podstatě stejné a současně se stále hovoří o rozdílech, se snaží překonat koncepce, která na fenomenologickém oceňování rozdílů staví.

Pohybuju se v mikrosvětě, který se svými hodnotami mírně liší od středního proudu. Slova jako feminismus nebo nebo multikulturalismus zde nejsou nadávkami, ale koncepty, které mohou přispět k lepšímu spolunažívání jednotlivců i skupin.

Přesto mě vždy provázela řada pochybností. Tu nejsilnější bych charakterizovala jako rozpor, který přináší podpora lidských práv a kulturních odlišností, která se na různých místech světa dostává nutně do rozporu. Zejména pak z feministických pozic je někdy obtížné být otevřený různým „jinakostem“. Nevím, zda jsem použila zásad doublethinku, ale nějak jsem se s tím nakonec vyrovnala.

Další z řady pochybností ve mně vzbuzoval způsob, jakým se vyučuje multikulturní výchova na českých školách. Jako lektorka jsem se aktivně na výuce sama několik let podílela a ne vždy jsem z toho měla dobrý pocit. Provázel mě totiž další rozpor, který se v diskuzi s žáky často vynořoval. Zcela v souladu s mým hlubokým přesvědčením jsme se žákům a studentům snažili vštípit, že jsme všichni lidé a jsme si rovní a nejsou mezi námi žádné zásadní rozdíly a na druhou stranu se multikulturní výuka často odvíjela od poukazování na kulturní odlišnosti a zdůrazňování rozdílů.

Když si v hlavě probírám, kam vlastně vyučování tolerance má vést, vzpomenu si vždy na historku, kterou mi kdysi někdo vyprávěl. Nějaký student, nadšený z přednášky o Romech, se rozhodl, že se s místními Romy skamarádí, aby mohl lépe poznat jejich pozoruhodné zvyky. Na dalším kurzu pak popisoval, jak se snažil sblížit s partou mladých Romů a oni ho zbili.

Proč se to stalo, není tak těžké pochopit. Oslovení si patrně mysleli, že si z nich dělá legraci, nemuseli nutně chápat jeho nadšený zájem jako projev dobře míněné snahy sblížit se, nebo se ho dokonce lekli, protože jim mohl připadat jako blázen. Takové věci se stávají, ukazují však na naivitu a neživotnost některých dobře míněných snah.

Už v dobách, kdy jsem se ještě na výuce aktivně podílela, existovala vnitřní diskuze o podobě multikulturní výchovy. Jedním z prvních signálů, který jsem zaznamenala, navzdory tomu, že jsem nikdy nebyla velkým teoretikem, byla zajímavá hra nebo možná spíš test. S oblibou jsem jej pak zadávala svým posluchačům. Měli si vzít tužku a papír s tím, že dostanou několik otázek. A pak jsem diktovala.

První otázka byla: „Kdo jsem?“, druhá otázka byla rovněž „kdo jsem?“ a tak dál... desetkrát si měli položit otázku, kdo vlastně jsou. A pak se nahlas četly odpovědi. Téměř vždy byla první odpověď člověk, další se už různily, ale na svou etnicitu si zpravidla vzpomněli až u čtvrté, páté odpovědi nebo také vůbec. A na základě toho jsem se pak snažila vysvětlit, jak je v komunikaci matoucí, když sami k sobě přistupují primárně jako k lidem, pak jako ženám a mužům, osobám v rodinných vztazích, profesních pozicích a k těm „druhým“ jen jako k Ukrajincům, Romům, atd.

Teď už se několik let výukou tolerance nezabývám a nesleduji ani trendy multikulturní výchovy. O to víc mě potěšilo, když mě kamarádka poprosila o pomoc při zpracování textu, jehož tématem byl tzv. transkulturní přístup v multikulturní výchově, který „namísto popisu jednotlivých sociokulturních skupin začíná přemýšlením o příčinách a hranicích odlišností každého z nás." A který zároveň nepracuje se soubory znaků té či oné skupiny určenými dopředu, nýbrž s konkrétními jevy a jejich odlišnými kulturními interpretacemi a ty pak virtuálně aplikuje na další jevy.

V reflexi tradičně pojímané multikulturní výchovy se mluví například o zoo-efektu, který vzniká, když si do třídy pozvete Ukrajinku nebo gaye, aby pohovořili o tom, jaké je to být Ukrajinkou a gayem. Taková návštěva ve třídě vzbuzuje implicitně dojem, že vše, co ona osoba udělá a řekne, i celý její životní příběh, se nutně odvíjí od silně akcentované skutečnosti, že patří k té či oné skupině.

Dalšími argumenty, proč tradičně vyučovaná multikulturní výchova nenese plody, jak bychom si přáli, je skutečnost, že povaha české společnosti není multikulturní. Těžko pak chtít po učitelích, aby přesvědčovali své z domova a z médií formované žáky, když ani oni sami nejsou přesvědčení o tom, že „Romové, Vietnamci a Ukrajinci jsou báječní.“ V tomto smyslu je tradiční multikulturní výchova ideologická a naráží na to, že nikdo nemá rád, když je přesvědčován o skutečnostech, které považuje za lež.

Nebudu unavovat sáhodlouhými popisy transkulturního přístupu. Každý, kdo by snad projevil zájem, si může informace snadno najít na internetu. Snad bych jen dodala, že propagátorkou tohoto přístupu v České republice je Dana Moree, která na toto téma napsala několik publikací a je také autorkou portálu czechkid.cz. Její výstupy mohou sloužit jako manuál pro učitele, ale i jako zdroj informací pro každého, kdo projeví zájem.

Radost, kterou ve mně vyvolává skutečnost, že se mé pochybnosti většinou ukážou v jistém smyslu jako neopodstatněné, neboť se jimi zabývají lidé v příslušných oborech, kteří přemýšlejí, jak nevhodně uchopené problémy pojmout lépe, je vyvažována jistou skepsí, že se o tom veřejnost málokdy dozví, nebo to bude většinově považovat za další nesmysl a multikulturalismus zůstane nadále jen nadávkou nebo vyprázdněným pojmem.

A co si myslíte vy? Diskuse (11 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Eva8

Eva Hájková - venkov

Středa, 14.Března 2012, 18:41:59

Někdo se domnívá, že kulturní odlišnosti jsou něco, co je nutné bezpodmínečně zachovávat, abychom nebyli všichni stejní, protože by to prý bylo nesnesitelné. Ale je to pravda? To by znamenalo, že lidé se navzájem liší jen svou kulturou, národností, etnicitou a už ničím jiným. Každý člověk je přece jedinečný sám o sobě a nemusí svou identitu odvozovat z příslušnosti k určité kultuře. Stačí aby se lidé naučili navzájem respektovat osobnost těch druhých. Mně multikulturalismus v žádném případě nevadí, ale není často právě kulturní příslušnost v konfliktu s feminismem, jak naznačuje autorka, případně s lidskými právy? Ono ovšem také záleží na tom, jak kulturu chápeme, zda jen jako folklór, který se provozuje ve volném čase (tam nemůže být žádný problém) nebo zda ji chápeme v souvislosti s odlišnými sociálními vztahy, než jsou ty, na které jsme zvyklí v Evropě. Rozhodně bych trvala na tom, že každý je na prvním místě člověkem a teprve potom to ostatní. Myslím si také, že je lepší kulturní odlišnost jiného člověka prostě nevnímat (pokud to jde) a chovat se k němu jako k sobě rovnému.

Jk_referendum

Jan Kopecký - sociolog, Wien

slepá ulička Středa, 14.Března 2012, 21:05:17

Musím souhlasit s paní Hájkovou - ale řeknu to ostřeji: to, zda se někdo chová jako člověk nebo jako hovado, tj. jeho kulturnost, nemá nic společného s etnicitou. Xenofobii, která se zpravidla probouzí s rostoucím přistěhovalectvím (o tom v Čechách naštěstí nemáte zatím moc ponětí), nelze čelit vyprávěnkami o multikulturnosti - rozhodující je, zda se do sousedství přistěhoval člověk - nebo hovado.
Např. negramotný vesničan z Anatolie není zlý ("horší"); je jen velmi neschopný vnímat a přijmout zvyklosti země kam přišel. V tom smyslu je prostě a jednoduše nekulturní. Zastánci multikulturality ho ale budou přesvědčovat, že konflikty pramení z toho, že není respektován JEHO (JEJÍ) etnický původ resp. odlišnost.

(Žiji v emigraci dost dlouho na to, abych pochopil, že já musím nejprve dokázat respektovat domorodce, bez ohledu na to, jaké u nich shledávám vady či zlozvyky. Jinak nemám nejmenší právo žádat respekt od nich ve jménu čehokoli. Tak prosté to je.)

Mělo by být jasné, že o kultuře je třeba přemýšlet spíše v souvislosti s občanskými kvalitami člověka než jako o atributu nějaké skupiny.

Vladimír Frič - elektrotechnik, Slavkov u Brna

Středa, 14.Března 2012, 23:28:35

Děkuji, děkuji, pí Uhlová.
Za naprosto střízlivý, ale právě proto životný a snad i o to perspektivnější náhled na multikuturalismus, než jaký většinou zleva přichází.
Asi se s touto problematikou občas utkáváte.
Takže já jen dodávám triviálně:
bude to chtít ještě strašně moc dobré vůle ze všech 'postižených' stran.

Paja_velka_fatra_cb

Pavel Holubec - kdesi v Česku

multikulturalismus jako přijetí toho, jak každý SÁM sebe definuje Čtvrtek, 15.Března 2012, 06:25:43

Mě v článku velice zaujala ta poznámka o "zoo-efektu". Mám za to, že pokud k "cizímu" a "cizincům" přistupujeme takto, svědčí to o tom, že jsme stále v zajetí "orientalismu". To cizí totiž pojímáme jako vybočení z normy, a tak k tomu taky přitupujeme: chodíme se na to dívat do zoo, na "exotické" přednášky, do muzea. Normální je přeci "být stejný" - a ta stejnost je asi bohužel stále v ČR definována kombinací etnicity, jazyku, případně sociální třídy.

Multikulturalismus chápu jako vystoupení z orientalistického přístupu (s nímž imlicitně souvisí i rasismus a nadřazování jedněch nad druhými). Normální pak už není "být stejný", ale právě "odlišnosti jsou normální". Normální je nejen chovat se k druhým lidsky (tj. nebýt "hovado"), ale přijímat i to, jak každý SÁM sebe definuje a označuje, ne jak ho označují jiní. Multikulturalismus vyžaduje právě toleranci a akceptaci těchto sebedefinic a sebe-označení.

Samozřejmě i takovýto multikulturalismus má své meze: už z definice třeba nemůže akceptovat sebedefinice, které sebepojetí druhých nerespektují, či ty, kteří se nad jiné nějak vyvyšují.

Jk_referendum

Jan Kopecký - sociolog, Wien

a na zemi pokoj lidem dobré vůle... Čtvrtek, 15.Března 2012, 11:09:53

Pan Frič to s tou biblickou dobrou vůlí vystihl dost přesně. Multikulturalismus představuje demonstraci dobré vůle. Jde bohužel většinou o - ne vždy vědomé - pokrytectví, o určitou formu kýče, a jeho skalní zastánci bývají proto jízlivě ironicky označováni jako "Gutmenschen" (nemá ostatně tak daleko k českému "pravdoláskaři").

(Soudím, že úsloví "prázdný pojem" se v titulku neobjevuje bezdůvodně.)

Marketa_-_balkon

Markéta Hrbková - Bidlová - učitelka překladatelka

Čtvrtek, 15.Března 2012, 13:33:52

Myslím, že multikulturalismus zdaleka není jen o dobré vůli, ale dost zásadně i o schopnosti sebekritiky a sebereflexe. Pokud je společnost schopná unést pochybnosti o sobě samé (jejichž nepřítomnost považuji za jeden z úhelných kamenů současné krize této kultury ve všech oblastech) nemá tak silnou tendenci vše jiné považovat za potenciálně nebezpečné.Osobně xenofobii nepovažuji tak docela za " přirozenost", se kterou je třeba zacházet tak či onak, ale za příznak úpadku této kultury, její hluboké vnitřní nejistoty a nedostatku niterného sebevědomí. proto bych pod výchovu k multikulturalismu rozhodně považovala všechny formy sebeuvědomění, jak se o tom zmiňuje článek.

Vladimír Frič - elektrotechnik, Slavkov u Brna

Čtvrtek, 15.Března 2012, 14:43:32

Dotaz, pí Hrbková-Bidlová: Jsem xenofob, jestliže mám obavy z nenávistných rasistických, nacionalistických a náboženských ideologií? Bojím se, že proti vulgárním učením o nadřazenosti některé rasy, některé národa nebo některého náboženství, nebude výchova k sebeuvědomění dostatečně fungovat. (Přestože ji i já považuji za jediný možný základ multikulturalistického přístupu, jen sám o sobě někdy asi nedostačující!)

Marketa_-_balkon

Markéta Hrbková - Bidlová - učitelka překladatelka

Dobrý večer, Čtvrtek, 15.Března 2012, 21:14:29

nemyslím si, že by vulgární učení o nadřazenosti některé rasy, některého národa nebo náboženství aktivně šířila skupina, která je v menšině nebo výrazně slabší, takže tyto fenomény obvykle prvotně vycházejí z většinové vrstvy ( případně z národů, které jsou jinak silnější). Předcházení těmto fenoménům ( což je tématem článku) je tedy spíše potřebné u většinové populace, kde strach, který je téměř vždy průvodcem těchto tendencí, je při nejmenším částečně iluzorní či vyhnaný manipulací, takže se mi zdá, že obvykle nedochází k tomu, aby zmíněné potřeby sebereflexe bylo zapotřebí proti této ideologii u "nepřítele", ale spíše ve vlastních řadách. Je to způsob jak se postavit vlastnímu strachu spíš než vnějšímu ohrožení. Sebereflexe, která rozpoznává vlastní nedostatečnost může v mnohém napomoci tomu, aby se skupina nepovažovala za " jediného arbitra lidství" ( k čemuž v naší společnosti dochází nejen směrem "ven", ale podezřele často i mezi skupinami ve vlastních řadách, a, jak se mi to jeví, je nedílně spojena s hlubokým niterným pocitem propadu, nejistoty a nesamostatnosti, kterou tato civilizace poslední desetiletí trpí čím dál víc.

Jk_referendum

Jan Kopecký - sociolog, Wien

kdo potřebuje prevenci (k předchozímu: M.H.-B.) Neděle, 18.Března 2012, 10:09:12

Přemítat o toleranci v souřadnicích menšin a většin může být docela zavádějící.

Například u přistěhovalectví do Evropy se můžeme ptát, zda xenofobní předsudky jsou výsadou domácí „většiny“ a zda snad příchozí (kteří se teprve zde stávají „menšinou“!) přicházejí bez předsudků? K jaké sebereflexi na obou stranách došlo? Čí předsudky byly úspěšněji překonány? (Připomínám závěry Theo Sarazzina, které vzbudily takové rozhořčení, bohužel však o to méně věcné diskuse. V Německu s jeho ještě poměrně čerstvým špatným svědomím jsou tak četné pokrytecké reakce pochopitelné; ne ovšem bez dalšího akceptovatelné. Čím ale omluvit podobné tendence k bezmyšlenkovitosti, tj. k reflektivní reakci, v Čechách?)

Pro nás to možná bude srozumitelnější, zeptáme-li se, jakou sebereflexí prošli za posledních sto let tzv. sudetští Němci – a Češi? Je náhodou, že nacismus měl tolik nadšených zastánců právě u německých menšin v Evropě? (Přitom je ovšem nezbytné důrazně připomenout (aby někdo nevětřil protiněmeckou ideologii), že „mlčící většina“ německých vysídlenců (vyhnanců) z Čech, Polska, Francie atd. nezastává extrémní názory a je proto pro publicistické úvahy nezajímavá.)

A pokud jde o "kulturu": Je Vatikán integrovaný do Evropy a podporuje myšlenku evropské integrace? Representuje menšinu nebo většinu?

Evropa není „melting pot“ - a ani USA už si to sobě dnes nemyslí.

Eva8

Eva Hájková - venkov

Neděle, 18.Března 2012, 10:34:47

O menšinách, komunitarismu a identitářské politice píše Badiou v první kapitole knihy Svatý Pavel, zakladatel univerzalismu. Vysvětluje tam, jak určité pojetí multikulturalismu velmi dobře vyhovuje kapitalistickým podmínkám: "Abstraktní homogenita kapitálu a identitářské požadavky jsou spolu v zrcadlovém vztahu, ve vztahu vzájemného udržování" (str. 14). Z ničeho nemají mocní tohoto světa takový strach jako z univerzalismu.

Jk_referendum

Jan Kopecký - sociolog, Wien

oprava Neděle, 18.Března 2012, 17:32:7

Není to Theo, ale Thilo, koho se SPD neúspěšně pokoušela vyloučit. Příjmení není Sarazzin, ale Sarrazin.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.