Namísto obecné veselosti, že navzdory humanitární katastrofě, do které se Řecko dostalo za poslední roky, v nedávných volbách nezvítězili náckové, ale radikální levice, zavládla v Evropě panika. Hlavním problémem prý je, že Řekové chtějí peníze, které si nevydělali, a ještě ke všemu se paktují s Rusy, a ohrožují tak naši bezpečnost.

Architekty moci v Kremlu a přilehlých aglomeracích přitom není potřeba zvlášť lechtat, aby se váleli smíchy při každé zmínce našich představitelů o líných Řecích. Ještě komičtější jim zřejmě přijde, když některý z evropských státníků vznešeně promluví o evropských hodnotách a blahosklonné snaze Unie přinést je na svůj východ a jih.

Proč? Třeba proto, že pětsetmilionová Unie se neumí bez poprasku poprat s problémy členské země, která čítá zhruba jedenáct milionů obyvatel.

Když se Ukrajinců, Bosňanů, Egypťanů a dalších jižních nebo východních sousedů Unie zeptáte, co čekají od evropské integrace, nejspíše se dovíte, že to je možnost mluvit, číst a psát svobodně a — mít práci. Placenou. Proč vzhlížejí k Unii? Protože u nás nějakou dobu tento model fungoval.