Škoda, že se nedá zařídit, aby každý, kdo půjde dnes a zítra v českých zemích k evropským volbám, musel před tím zhlédnout debatu kandidátů hlavních panevropských stran na předsedu Evropské komise. Vysílala se ve všech evropských zemích, a vděčíme za ni de facto Lisabonské smlouvě, díky níž předseda Evropské komise vzejde přímo z evropských voleb.

Evropa, i když se často o tom píše jinak, se mění k lepšímu, ač v ní samozřejmě zůstává řada hlubokých nedostatků. Díky Lisabonské smlouvě se prohlubuje její integrace a snižuje se její tolik propíraný demokratický deficit; propíraný často účelově a přes míru, poněvadž, co bychom zato dali například my, občané českých zemí, kdyby demokratický deficit našich politických struktur byl tak příjemně malý, jako je tomu ve strukturách evropských.

↗

Shoda v základním východisku demonstrovaná v závěru debaty projevem solidarity s unesenými nigerijskými školačkami byla jen jedním z příkladů podstatně vyšší politické kultury, než na jakou jsme u nás zvyklí. Foto eurovision.com

Česká politická krajina v evropském zrcadle

Debata lídrů na eurokomisaře byla kromě jiného fascinujícím nastavením zrcadla české politické scéně, jak výběrem zastoupených politických stran, tak individuálními výkony. Pozváno bylo pět reprezentantů hlavních proudů současné evropské politiky: byli tu komunisté, zelení, sociální demokraté, křesťanští demokraté a liberálové.

O specifické vyšinutosti české politiky vypovídá, že doposud nejsilnější skupina českých europoslanců — ODS — působila na půdě Evropského parlamentu v rámci klubu, jehož reprezentant ani nebyl do debaty pozván. Přestože měli na půdě Evropského parlamentu klub početnější než komunisté, platforma stlučená před volbami 2009 Davidem Cameronem a Mirkem Toplánkem sestávající z řady více či méně vůči EU předpojatě kritických stran, byla evidentně pokládána za příliš obskurní, než aby ji mělo smysl do evropské debaty zvát.

Úpadek ODS je tedy na místě vítat i z toho hlediska. Táhla nás mimo hlavní řečiště evropské politiky. Na druhou stanu je pravděpodobné, že právě takovéto směřování je jednou z hlavních ideových příčin, proč se sama ODS ocitla na okraji politiky české. A proč na něm zřejmě už i zůstane.

Dosti nepohodlnou konfrontaci ovšem eurovizní debata kandidátů na eurokomisaře nabídla i všem českým politickým proudům, které jejich evropští reprezentanti v debatě zastupovali. Je například zhola nepředstavitelné, že by Jean-Claude Juncker kandidoval s heslem „Budu hájit lucemburské zájmy v Bruselu“, což zde bohužel předváděla KDU-ČSL. A zde je třeba poznamenat, že v mnoha ohledech konzervativně zaslepenější TOP09, přes všechny oprávněné výhrady k ní, vedla z celé české pravice evropsky nejkonformnější kampaň.

Evropská unie svou politickou kulturou ční nad českými zeměmi. Volme ty, kdo budou hájit v Evropském parlamentu hájit evropské zájmy, u nás i v celé unii. Foto archiv DR 

ANO jsou tedy liberálové?

Specifickým problémem je hlavní favorit voleb, Babišovo ANO. Podle vyjádření svého volebního lídra Pavla Teličky, jeho poslanci po volbách zamíří do klubu evropských liberálů. Způsob, jakým to Telička v lednu vysvětlil v rozhovoru pro EurActiv, je ovšem typický pro kupeckou mentalitu Babišova obchodně-politického projektu.

„Přiznám se, že je to z naší strany také určitý kalkul. Pokud zdůrazňuji, že chceme být v Evropském parlamentu aktivní a chceme něco změnit, tak ve větší frakci nebudeme mít takový vliv jako ve frakci menší. Samozřejmě musí platit předpoklad, že ALDE bude i po volbách třetí nejsilnější frakcí v europarlamentu,“ vcelku bezelstně popsal důvody k takovémuto ideologickému vyhranění Telička.

Na snaze získat vliv v politice by samozřejmě nebylo samo o sobě nic špatného, kdyby ovšem Babišův politický projekt byl skutečně liberálním politickým uskupením v evropské politické tradici. Zatím se věci jeví ovšem tak, že Babiš prostě začal hájit zájmy svého holdingu přímo v exekutivě, a nějakými idejemi se prostě nehodlá zdržovat.

Máloco ostatně prozrazuje, že bezprecedentní kumulace mediální, ekonomické a politické moci v jeho rukou představuje hrozbu pro demokracii, jako právě volba Pavla Teličky lídrem do eurovoleb. Telička až do konce loňského roku provozoval lobistickou agenturu BXL Consulting poskytující „konzultace“ dle ceníku za 500 € na hodinu. Jeho agentura prováděla řadu kontroverzních operací, mimo jiné v zájmu firmy Microsoft, tábákových koncernů či uhelného průmyslu.

V zemích s vyspělejší politickou kulturou se takovýto typ účinkování bývalého eurokomisaře nepokládá za přijatelný. Náš Andrej Babiš ovšem koncept konfliktu zájmů vůbec nechápe a není tudíž divu, že sáhl právě po Teličkovi. Jeho metafora o řízení státu jako firmy zde tak dostává opět nový obsah. A lídr evropských liberálů Guy Verhofstadt se má patrně na co těšit.

Ale to se pořád ještě bavíme o reprezentantech pravice, která je tradičně příchylnější k zájmům korporací. A že je česká politická kultura podstatně pokleslá oproti evropským standardům, zase nepředstavuje tak velký objev. Pokud soudíme, že vliv korporací a finančních zájmů představuje dnes hlavní hrozbu pro směřování Evropy, pak je přece jen podstatně zajímavější srovnat s jejich českými protějšky evropské představitele levice.

Čeští zelení i komunisté stojí mimo svůj evropský proud

K ní se samozřejmě tradičně započítávají zelení a není náhoda, že jejich představitelka Franziska „Ska“ Kellerová stála mezi sociálním demokratem a komunistou: přesně v tomto prostoru se totiž na politické škále evropští zelení pohybují.

Ve svém vystupování kladla snad větší důraz na témata sociální, nežli témata ekologická. A dařilo se jí opravdu přesvědčivě argumentovat, že krizi demokracie, sociální krizi i krizi ekologickou lze zvládnout jedině ve spojeném řešení všech tří aspektů současně: a také důkladně vysvětlovala, proč je pro to Evropská unie tak důležitá.

V jejím slovníku se termíny „solidarita“ či „sociální jistoty“ vyskytují stejně často jako pojem „klimatické změny“, evropský sen charakterizovala jako společnost, která „nikoho nenechá propadnou na dno“, a byla to ona, kdo odmítl škrty, na nichž se její čeští kolegové podíleli během své epizody v koalici s ne-evropskou ODS, snad ještě ostřejším slovníkem nežli lídr radikální evropské levice Alexis Tsipras.

Pohled na české zelené politické prostředí je v tomto světle žalostný. Jejich čím dál početnější subjekty, pomineme-li fakt, že sytě zelenou kandidátku postavila i ČSSD, kandidují na celkem třech listinách a opět tak demonstrují především neschopnost zvládnout základy volební mechaniky.

I kdybychom pominuli v evropském kontextu zcela obskurní LES, který by se v debatě eurovize musel postavit napravo od liberálů, ale mnohem spíše by se jí vůbec manifestačně neúčastnil vzhledem k přítomnosti „komunisty“ Tsiprase, stále tu ještě zůstává Strana zelených, kandidující s podporou Korytářovy Změny, a Piráti, kandidující s podporou Politického hnutí Zelení a Klíčového hnutí Táni Fisecherové.

Tato roztříštěnost bude voliči opět po zásluze odměněna šesti až sedmi zhruba rovnoměrně rozdělenými procenty. Přitom je jasné, že společná kandidátka Pirátů a zelených mohla zřejmě europoslance udělat z obou lídrů: Bartoše i Lišky.

Jenomže námitku Pirátů, Táni Fischerové či Tožičkových zelených, že bývalý ministr Topolánkovy vlády de facto žádným zeleným není, nelze brát na lehkou váhu. A pokud se Strana zelených není schopna vymanit ze své ideové popletenosti, která ji staví doprava od sociálních demokratů, představuje tak dlouhodobě riziko obnovy nějaké neoliberální koalice se zelenými ornamenty. Podporovat ji je tudíž hrozba; a není na tom zhola nic evropského.

Je zvláštní českým paradoxem, že protějšky Franzisky Kellerové u nás nenajdete v lídrech ani jedné z obou kandidujících nominálně zelených stran, ale v jejím jmenovci, lídrovi ČSSD Janu Kellerovi, anebo v Tomáši Tožičkovi, který v rámci alianční úmluvy kandiduje na pátém místě Pirátů.

Pokud člověk mermomocí chce volit někoho svou politickou příslušností zeleného, anebo mu z nějakého důvodu nevyhovuje kandidátka ČSSD, udělá nejlépe, když půjde kroužkovat Tomáše Tožičku, a to i proto, že lídr kandidátky Bartoš je prostě věrohodným představitelem svého politického proudu, na rozdíl od lídrů SZ a LES. A Tomáš Tožička je dlouhodobě osvědčený zelený, evropského formátu.

Dokud české zelené politické hnutí nepochopí, že jeho místo je přesně tam, kde stála Franziska Keller v debatě eurovize, tj. mezi komunisty a sociálními demokraty, a že před voliči nelze obstát, pokud se tvrdí, že staré džbery z Topolánkovy vlády se nějak kouzelně naplní novým obsahem (Bursíkovi slouží ke cti, že se to aspoň nesnaží předstírat), budou dále spět od porážky k porážce.

Co je však ještě horší: bez personálních obměn, nebudou mít sebemenší šanci zelené politické prostředí spolu s Piráty integrovat do jednoho volebního bloku, což je základním předpokladem toho, aby mohli v české politice hrát nějakou podstatnější úlohu. O tom, že by to bylo potřeba jak sůl, samozřejmě není nejmenší důvod pochybovat.

A to samozřejmě i z toho důvodu, že čeští komunisté jsou tomu, co v evropské debatě hájil reprezentant Syryzy Alexis Tsipras, vzdáleni zhruba stejně jako česká SZ či LES svým evropským protějškům. Můžeme jen doufat, že Vojtěch Filip a jeho soudruzi bedlivě poslouchali, když Tsipras jasně a bez vytáček říkal, jak nutně potřebujeme Evropskou unii, jen ji musíme zevnitř přestavět, aby byla sociálnější, demokratičtější, ekologičtější.

Základní změna přístupu českých komunistů k evropské integraci by byla dobrým výchozím bodem k tomu, aby se konečně stali nestigmatizovanou součástí českého politického provozu. A česká politická veřejnost by si měla důkladně zpracovat informaci spočívající ve skutečnosti, že evropský představitel i českých komunistů se evropské debaty účastnil, zatímco evropský představitel ODS tu nebyl, jsa z hlediska evropské politické kultury obskurní kuriozitou.

Sociální demokraté se musí jasněji vyhranit

Zbývají sociální demokraté. Lze myslím říci, že jejich kandidát na eurokomisaře Martin Schulz se vcelku podobá tomu, co reprezentuje sociální demokracii u nás. Samozřejmě prezentace byla v řadě ohledů jiná, mnohem poutavější, přesvědčivější.

Schulzova představa sociální demokracie je také v mnohém modernější, zejména tam, kde se týká témat ekologie, postavení žen či prohlubování demokracie: vnitrostranická frakce „uhlí, atom, beton“ je v Evropském parlamentu zastoupena mizivě. Jasně řekl, že pokud bude předsedou Evropské komise, bude v ní polovina žen.

Navíc je třeba říci, že česká kandidátka sociální demokracie pro volby do EP se mnohem více blíží evropské sociální demokracii, nežli mnoha nešvary sužované tuzemské straně. Samozřejmě hrubým omylem a určitou devalvací celé kandidátky je zařazení Miroslava Pocheho na čtvrté místo, zejména v kontrastu s tím, kam byli na kandidátce umístěni skvělí europoslanci Zuzana Brzobohatá či Libor Rouček. To ale voliči mohou zkusit napravit kroužkováním.

Je vlastně nepochopitelné, že sociální demokracie mohla Libora Roučka, člověka, který byl místopředsedou frakce, a v Evropském parlamentu se těší všeobecnému respektu odsunout až na konec první desítky. U Zuzany Brzobohaté mimo jiné fascinuje její ekologický profil: například v otázkách klimatu hlasovala podle Climate Action Network ve 100 % případů správně, což je výkon lepší, než podala většina členů evropského klubu zelených.

Je tu ale ještě jeden důvod, proč se Česká strana sociálně demokratická ze všech českých stran — přinejmenším svou kandidátkou — nejvíce podobá svému evropskému protějšku. A tím je problematický stav evropské sociální demokracie jako takové.

Nebylo žádnou náhodou, že Martin Schulz stál při debatě eurovize vprostřed. Ač se to české politické veřejnosti nemusí zdát, sociální demokracie je dnes osou, středem evropské politiky. Jak někde řekl Václav Bělohradský, sociální demokracie je jméno typu evropské společnosti, v níž vyústilo dvacáté století.

Sociální demokraté v Evropě ovšem ztrácejí své pozice a jsou čím dál ostřeji kritizování evropskou veřejností, protože neplní očekávání v ně vkládaná. Jako sociální demokracie se bohužel jednoduše až příliš často nechovají, neboť neúnosně, přes míru vyklidili pole korporacím a finančním zájmům. Stále ještě nad nimi visí Schröderův a Blairův stín.

Krize důvěry v demokracii, vzestup rozmanitých nacionalistů a populistů, který se nepochybně promítne i do výsledku evropských voleb, je především krizí důvěry ve schopnost evropských sociálně demokratických stran principiálně hájit zájmy občanů.

Debata eurovize ovšem ukázala i to, kudy by mohla vést cesta ven. Programová shoda radikální evropské levice, zelených a sociálních demokratů tloukla do očí. A evropská sociální demokracie stojí před základním úkolem k budování právě tohoto typu alianci vykročit.

Nepodaří-li se jí to, nakonec vzniknou v mnohem těžších porodních bolestech bez ní, což výmluvně ukazuje řecký scénář. Liberálům a křesťanským demokratům by v takovém scénáři na určitý čas připadla úloha čestné opozice, která se ale, jak půvabně ukázal závěr evropské debaty, na základních východiscích dokáže s evropskou levicí shodnout. Evropa, má-li ve světě obstát, se dnes musí podstatně posunout nalevo.

Můžeme doufat, že s evropskou pomocí jednou aliance sociálních demokratů, zelených a komunistů povládne i u nás. A v tom dnes spočívá princip hájení evropského zájmu v České republice.