Zhruba před deseti lety (shodou okolností na svůj svátek) jsem byla na návštěvě u přátel na Zbraslavi. Večer jsme se vydali přes Zbraslavský most do hospody. Ve chvíli, kdy jsme most přecházeli, vyběhl proti nám muž se zoufalým výrazem a očima plnýma hrůzy. Oběhl nás a pokračoval směrem k městu. Bylo nám to divné, ale proběhl a my neměli rozumný důvod jej zastavit.

Později, v pozdních večerních hodinách, se tento muž, zbitý a zraněný, doplazil do hospody u nádraží, kde jsme seděli. Zavolali jsme záchranku, snažili se mu pomoci a udržovali jej při vědomí, než přijela pomoc. Situace byla celkem jasná: ukrajinský emigrant, dopravený do Čech převaděči mafie, který odmítl nebo nemohl platit své „dluhy“. Dodnes si nejsem jistá, jestli přežil.

Tato vzpomínka mi vytanula na mysli při čtení rozhovoru s Janem Kellerem: „Imigranty můžeme rozdělit do tří kategorií. Někteří dělají vysoce kvalifikovanou práci a naše firmy je přednostně přijímají, jiní jsou uprchlíky, kteří u nás žádají azyl v nelehké životní situaci. Není jich nijak mnoho, řádově ročně udělujeme azyl několika desítkám lidí, nejsme cílovou zemí pro naprostou většinu azylantů. Obě zmíněné kategorie bychom měli respektovat. Naopak třetí skupinu tvoří lidé svázaní s organizovaným zločinem a proti těm bychom měli postupovat přísněji než dosud.“