Má kritika je možná víc prosbou...
Markéta HrbkováMarkéta Hrbková reaguje na rozhovor s Janem Kellerem, ve kterém rozdělil migranty do tří skupin, přičemž proti té třetí svázané s organizovaným zločinem by se podle něho mělo postupovat přísněji než dosud.
Zhruba před deseti lety (shodou okolností na svůj svátek) jsem byla na návštěvě u přátel na Zbraslavi. Večer jsme se vydali přes Zbraslavský most do hospody. Ve chvíli, kdy jsme most přecházeli, vyběhl proti nám muž se zoufalým výrazem a očima plnýma hrůzy. Oběhl nás a pokračoval směrem k městu. Bylo nám to divné, ale proběhl a my neměli rozumný důvod jej zastavit.
Později, v pozdních večerních hodinách, se tento muž, zbitý a zraněný, doplazil do hospody u nádraží, kde jsme seděli. Zavolali jsme záchranku, snažili se mu pomoci a udržovali jej při vědomí, než přijela pomoc. Situace byla celkem jasná: ukrajinský emigrant, dopravený do Čech převaděči mafie, který odmítl nebo nemohl platit své „dluhy“. Dodnes si nejsem jistá, jestli přežil.
Tato vzpomínka mi vytanula na mysli při čtení rozhovoru s Janem Kellerem: „Imigranty můžeme rozdělit do tří kategorií. Někteří dělají vysoce kvalifikovanou práci a naše firmy je přednostně přijímají, jiní jsou uprchlíky, kteří u nás žádají azyl v nelehké životní situaci. Není jich nijak mnoho, řádově ročně udělujeme azyl několika desítkám lidí, nejsme cílovou zemí pro naprostou většinu azylantů. Obě zmíněné kategorie bychom měli respektovat. Naopak třetí skupinu tvoří lidé svázaní s organizovaným zločinem a proti těm bychom měli postupovat přísněji než dosud.“
A tzv. ekonomická imigrace, tedy útěk před smrtí hladem, je dle Všeobecné deklarace lidských práv stejně závažný, jako útěk před politickou opresí. Ale obojí akceptujeme stejně jen tehdy, pokud se nám to hodí do našich geopolitických záměrů.
Je do značné míry hanbou ukrajinské komunity a společnosti vůbec, že vyváží organizovaný zločin do zahraničí také za tím účelem, aby se jeho obětí stávali poslední z posledních příslušníků jejich vlastního národa.
Sám jsem byl emigrantem v cizí zemi a nic takového nepřišlo nám československým emigrantům ani na mysl. Nikdy jsem si v zahraničí na nic neztěžoval. Domácí se ke mně chovali skvěle, byť samozřejmě cosi na způsob mazáctví, kdy těm, kteří se nevyznají v poměrech, se nabídne vždycky to horší, byl také nezřídka vídaný jev. Srovnávat to však s postavením emigrantů z východu u nás - a jistě i jinde - to však naprosto nelzae.
Mne osobně ono východní krutostí a trýzněním nešetřící ubíjení lidské důstojnosti (o níž snad leckde na východě nemají ani potuchy), které se nepozastaví ani před nejukrutnější smrtí - lhostejno dokonce zda je namířeno proti vlastním či jiným - velice odrazuje ode všeho na východ od Slovenska.
S přáním všeho dobrého
Jiří Vyleťal