Česká republika se v mezinárodním srovnání, co se týče integračních politik cizinců, umístila na předposledním místě. To plně odpovídá důležitosti, jaká je zde politické participaci cizinců přisuzována.
V roce 2010 proběhlo zatím poslední mezinárodní srovnání integračních politik v rámci tzv. Migration Integration Policy Index (MIPEX). Do průzkumu se zapojilo dvacet sedm členských zemí EU (bez Chorvatska), Norsko, Švýcarsko, USA, Kanada a Japonsko. Vedle postoje jednotlivých zemí k přístupu cizinců na trh práce, slučování rodin nebo například ve vzdělávání bylo sledováno také nastavení legislativních podmínek pro politickou participaci cizinců.
Česká republika se v tomto srovnání umístila na předposledním místě, přičemž nedošlo od posledního měření v roce 2007 k žádnému zlepšení v umístění ani v přijatých politikách. Sledovány byly čtyři hlavní kategorie: voličská práva, politické svobody, poradní orgány a implementační politiky. Jediné body jsme získali za „právo zřizovat média“, ve všech ostatních kategoriích nám byla přidělena nula.
Umístění České republiky v mezinárodním srovnání plně odpovídá důležitosti, jaká je zde politické participaci cizinců přisuzována. Zatímco v západoevropských státech se o migraci, respektive o integraci cizinců a roli politické participace cizinců diskutuje již od 70. let, v České republice jsme s tím významněji ještě ani nezačali. A to přesto, že Česká republika se začleněním do struktur EU a vstupem do schengenského prostoru stala definitivně cílovou zemí pro řadu migrantů.
V současnosti je v ČR evidováno zhruba 440 tisíc dlouhodobě usazených cizinců a z toho necelá polovina získala dokonce tzv. trvalý pobyt dle zákona o pobytu cizinců. Pro získání trvalého pobytu, který je českým státem chápán jako nejvyšší možný statut cizince před získáním občanství, je nutný minimálně pětiletý nepřetržitý pobyt na území ČR, znalost českého jazyka, bezúhonnost, dostatek finančních prostředků pro život a doložení řady dalších dokumentů.
Za prokázání určité míry integrace získává cizinec na oplátku přístup k sociálnímu či zdravotnímu systému. Možnost ovlivňovat dění ve svém okolí mu však ČR nepřiznává a stále vychází výhradně z konceptu občanství. Obdobný přístup volí zhruba polovina členských států EU, ale v těchto zemích bývá mnohem dříve a snadněji cizincům udělováno státní občanství než u nás. V přepočtu na tisíc cizinců je v Evropské unii průměr udělených občanství za jeden rok dvacet tři případů, v ČR pouhé čtyři, což nás opět řadí na poslední místo.