Švédská migrační politika má jednoduché heslo — stejná práva, povinnosti a politika pro všechny („Equal rights, obligations and policies for all“). Česká migrační politika, řízená azylovým a migračním odborem ministerstva vnitra, se v posledních minimálně sedmi letech vydala zcela opačným směrem — k větší a větší diskriminaci a státem podporovanému vykořisťování legálně žijících cizinců u nás.

Pro české politiky cizinecká agenda zatím není téma, zřejmě proto, že cizinci nemohou ze zákona být členy českých politických stran. Cizinci ani nemají přiznáno volební právo, kromě tzv. euroobčanů s trvalým pobytem, kteří mohou volit do Evropského parlamentu a v místních volbách.

Vzedmutí zájmu o cizince v českém Parlamentu se objevuje jen výjimečně, zpravidla pokud je zájem vyjít vstříc lobbystickým tlakům například soukromých zdravotních pojišťoven. Téměř veškerá pravomoc a nezdravá moc nad cizinci je tedy v rukou jediného úředníka ministerstva vnitra.

Státem podporovaná diskriminace má celou řadu negativních dopadů jak do české společnosti, na trh práce a státní rozpočet, tak samozřejmě pro cizince samotné. Stručně je shrňme.

Na vstupu cizinců na území byl v roce 2009 zaveden elektronický sofistikovaný systém registrace vízových žádostí tzv. Visapoint, který však umí zprostředkovatelé ve zdrojových zemích za tučné poplatky překonat, a běžný žadatel — cizinec není schopen se do něj vůbec zaregistrovat.

Ministerstvo zahraničí, přes mnohaletou kritiku Veřejného ochránce práv, že porušuje práva z evropských směrnic, stížnost ombudsmana Evropské komisi, i výzvy Výboru pro práva cizinců při Radě vlády ČR pro lidská práva, žádnou změnu nepřipravilo. Vnitro, v jehož gesci je zákon o pobytu cizinců, spokojeně přihlíží, protože systém se dá krásně využít jako nepřímé kvóty. Samozřejmě poplatky za různé žádosti, průkazy, biometriku se stále zvyšují.

V době pobytu cizinců na území macešská politika pokračuje. Ministerstvo práce vydalo v roce 2012 několik vnitřních směrnic, které zásadně omezují vydávání a prodlužování pracovních povolení cizincům. Tím jsou cizinci vytlačováni z klasických pracovně-právních vztahů a stávají se z nich podnikatelé z donucení, sub-sub-sub dodavatelé ještě levnější pracovní síly nebo pracují přímo nelegálně.

I boom drogového byznysu v pohraničí, který se stal mezistátním problémem ve vztahu k Německu a Rakousku, má své kořeny nejen v tzv. ekonomické krizi sloužící k ospravedlnění všech restrikcí, ale také v zahnání cizinců do úplného kouta.

Ostudný a nedůstojný 21. století je pak tzv. výkon státní správy ze strany odboru azylové a migrační politiky MV (OAMP). Vnitro naprosto nezvládlo přechod veškeré pobytové agendy z cizinecké policie právě na azylový odbor v roce 2012. Často není schopno zvládnout naprosto rutinní prodloužení ročního studentského nebo podnikatelského víza, které policii trvalo maximálně pár měsíců, ani za rok a půl.

Paranoidně donekonečna prověřuje každou žádost cizince, jehož a priori považuje za podvodníka a vetřelce. Po roce bez rozhodnutí mu řekne, že celý balík dokumentů je starý a je třeba ve velmi krátké lhůtě opatřit vše znovu — aktuální. Pokud se cizinec zpozdí s čímkoli o jediný den, je mu pobyt zrušen, protože zákon přeci platí pro všechny, pokud se vnitro zpozdí oproti zákonné lhůtě o rok, nazývá to pečlivým výkonem státní správy.

Není tak výjimkou, že cizinci po  šesti nebo i deseti letech bezproblémového pobytu v ČR přicházejí k nám do kanceláře a sdělují plynnou češtinou, že oni a jejich rodiny jsou ve velkém problému, protože totálně přetížený úředník ministerstva vnitra, bez znalosti cizích jazyků, často s nevhodným vzděláním například z obchodní akademie, konečně v té hromadě dokumentů našel důvod pro zrušení dlouhodobého pobytu.

Ne ojediněle vnitro během letních prázdnin vyzývá i úspěšné podnikatele, aby se dostavili k tzv. výslechu u „referenta bezpečnosti státu“, jak se tito nejnižší úředníci OAMP nazývají. Pokud byl zrovna na dovolené a nereagoval, následuje bleskové zrušení pobytu.

Takto by se dalo pokračovat donekonečna a popsat například překážky slučování rodin, neustálé nářky firem kvůli nostrifikacím, komický zákaz pracovních cest všem cizincům, třístupňové kontroly v rámci pobytové agendy OAMP, přihrávání zásadního objemu evropských peněz azylovým odborem na vnitru podřízenou složku, která se má „starat“ o integraci, atd. atd.

Několik systémových věcí však vidím jako obecnější problémy, s potencionálně velmi nebezpečným dopadem.