Švédská migrační politika má jednoduché heslo — stejná práva, povinnosti a politika pro všechny („Equal rights, obligations and policies for all“). Česká migrační politika, řízená azylovým a migračním odborem ministerstva vnitra, se v posledních minimálně sedmi letech vydala zcela opačným směrem — k větší a větší diskriminaci a státem podporovanému vykořisťování legálně žijících cizinců u nás.

Pro české politiky cizinecká agenda zatím není téma, zřejmě proto, že cizinci nemohou ze zákona být členy českých politických stran. Cizinci ani nemají přiznáno volební právo, kromě tzv. euroobčanů s trvalým pobytem, kteří mohou volit do Evropského parlamentu a v místních volbách.

Vzedmutí zájmu o cizince v českém Parlamentu se objevuje jen výjimečně, zpravidla pokud je zájem vyjít vstříc lobbystickým tlakům například soukromých zdravotních pojišťoven. Téměř veškerá pravomoc a nezdravá moc nad cizinci je tedy v rukou jediného úředníka ministerstva vnitra.

Státem podporovaná diskriminace má celou řadu negativních dopadů jak do české společnosti, na trh práce a státní rozpočet, tak samozřejmě pro cizince samotné. Stručně je shrňme.

Na vstupu cizinců na území byl v roce 2009 zaveden elektronický sofistikovaný systém registrace vízových žádostí tzv. Visapoint, který však umí zprostředkovatelé ve zdrojových zemích za tučné poplatky překonat, a běžný žadatel — cizinec není schopen se do něj vůbec zaregistrovat.

Ministerstvo zahraničí, přes mnohaletou kritiku Veřejného ochránce práv, že porušuje práva z evropských směrnic, stížnost ombudsmana Evropské komisi, i výzvy Výboru pro práva cizinců při Radě vlády ČR pro lidská práva, žádnou změnu nepřipravilo. Vnitro, v jehož gesci je zákon o pobytu cizinců, spokojeně přihlíží, protože systém se dá krásně využít jako nepřímé kvóty. Samozřejmě poplatky za různé žádosti, průkazy, biometriku se stále zvyšují.

V době pobytu cizinců na území macešská politika pokračuje. Ministerstvo práce vydalo v roce 2012 několik vnitřních směrnic, které zásadně omezují vydávání a prodlužování pracovních povolení cizincům. Tím jsou cizinci vytlačováni z klasických pracovně-právních vztahů a stávají se z nich podnikatelé z donucení, sub-sub-sub dodavatelé ještě levnější pracovní síly nebo pracují přímo nelegálně.

I boom drogového byznysu v pohraničí, který se stal mezistátním problémem ve vztahu k Německu a Rakousku, má své kořeny nejen v tzv. ekonomické krizi sloužící k ospravedlnění všech restrikcí, ale také v zahnání cizinců do úplného kouta.

Ostudný a nedůstojný 21. století je pak tzv. výkon státní správy ze strany odboru azylové a migrační politiky MV (OAMP). Vnitro naprosto nezvládlo přechod veškeré pobytové agendy z cizinecké policie právě na azylový odbor v roce 2012. Často není schopno zvládnout naprosto rutinní prodloužení ročního studentského nebo podnikatelského víza, které policii trvalo maximálně pár měsíců, ani za rok a půl.

Paranoidně donekonečna prověřuje každou žádost cizince, jehož a priori považuje za podvodníka a vetřelce. Po roce bez rozhodnutí mu řekne, že celý balík dokumentů je starý a je třeba ve velmi krátké lhůtě opatřit vše znovu — aktuální. Pokud se cizinec zpozdí s čímkoli o jediný den, je mu pobyt zrušen, protože zákon přeci platí pro všechny, pokud se vnitro zpozdí oproti zákonné lhůtě o rok, nazývá to pečlivým výkonem státní správy.

Není tak výjimkou, že cizinci po  šesti nebo i deseti letech bezproblémového pobytu v ČR přicházejí k nám do kanceláře a sdělují plynnou češtinou, že oni a jejich rodiny jsou ve velkém problému, protože totálně přetížený úředník ministerstva vnitra, bez znalosti cizích jazyků, často s nevhodným vzděláním například z obchodní akademie, konečně v té hromadě dokumentů našel důvod pro zrušení dlouhodobého pobytu.

Ne ojediněle vnitro během letních prázdnin vyzývá i úspěšné podnikatele, aby se dostavili k tzv. výslechu u „referenta bezpečnosti státu“, jak se tito nejnižší úředníci OAMP nazývají. Pokud byl zrovna na dovolené a nereagoval, následuje bleskové zrušení pobytu.

Takto by se dalo pokračovat donekonečna a popsat například překážky slučování rodin, neustálé nářky firem kvůli nostrifikacím, komický zákaz pracovních cest všem cizincům, třístupňové kontroly v rámci pobytové agendy OAMP, přihrávání zásadního objemu evropských peněz azylovým odborem na vnitru podřízenou složku, která se má „starat“ o integraci, atd. atd.

Několik systémových věcí však vidím jako obecnější problémy, s potencionálně velmi nebezpečným dopadem.

Za prvé je to nastoupená tendence státní správy porušovat ústavní zásadu v čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, která říká následující: „Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá“.

Dotčená ministerstva bez opory v zákoně nutí cizince k používání Visapointu, dokládání nostrifikací vzdělání, zakazuje jim pracovní cesty, ukládají jim opakované předkládání všech dokumentů, v jejich neprospěch vykládají ustanovení zákona nebo směrnic týkající se zdravotního pojištění, oprávnění pracovat u rodinných příslušníků občanů ČR, atp.

Tato mimozákonná rozpínavost státní správy a tendence k obcházení legislativního procesu je nebezpečná a je štěstím, že u nás dobře funguje pojistka Nejvyššího správního soudu.

A za druhé je to velmi nebezpečná fragmentace trhu práce, která směřuje k jeho dalšímu rozvolnění až ohrožení práv všech zaměstnanců. Stalo se normou, že cizince nezaměstnáváme v pracovním poměru, ale najímáme jako dodavatele služeb na cokoli nebo je přímo necháváme pracovat třeba v domácnosti načerno.

Není výjimkou, že i státní správa nebo obří stavební firmy závislé na státních zakázkách tímto sub-sub dodavatelstvím obchází ustanovení pracovního práva. Nad tím, že na konci řetězce pracují téměř nevolníci, zavíráme oči, a to včetně odborů, které vidí cestu v další restrikci vůči cizincům. Podobně ovšem mohou dopadnout celé segmenty domácích pracovníků a cizinci jsou pouhým předvojem budoucího vývoje.

Řešení nejsou snadná, ale budou skryta ve švédském heslu „Equal rights, obligations and policies for all“. Zřejmě bude muset dojít k uvolnění neflexibilního zákoníku práce, protože můžeme za pár let zjistit, že většina nejen zahraničních, ale také českých pracovníků pracuje v rámci obchodně-právních vztahů bez jakékoli ochrany. Musí také skončit politika neustálých restrikcí a vykořisťování cizinců, jak na pracovním trhu, tak komerčním zdravotním pojištěním.

K tomu je třeba získat zájem budoucí vlády a nastupujících nových stran a politiků o seriózní migrační debatu, dát cizincům hlas alespoň v místních volbách,  naopak odebrat maršálskou hůl generálům bezpečnosti státu na ministerstvu vnitra a mnohem více pravomocí dát ministerstvu práce, protože cizinci přicházejí primárně za prací a také v rámci legálního zaměstnání (!) se nejúspěšněji realizuje jejich integrace.