Švédská migrační politika má jednoduché heslo — stejná práva, povinnosti a politika pro všechny („Equal rights, obligations and policies for all“). Česká migrační politika, řízená azylovým a migračním odborem ministerstva vnitra, se v posledních minimálně sedmi letech vydala zcela opačným směrem — k větší a větší diskriminaci a státem podporovanému vykořisťování legálně žijících cizinců u nás.

Pro české politiky cizinecká agenda zatím není téma, zřejmě proto, že cizinci nemohou ze zákona být členy českých politických stran. Cizinci ani nemají přiznáno volební právo, kromě tzv. euroobčanů s trvalým pobytem, kteří mohou volit do Evropského parlamentu a v místních volbách.

Vzedmutí zájmu o cizince v českém Parlamentu se objevuje jen výjimečně, zpravidla pokud je zájem vyjít vstříc lobbystickým tlakům například soukromých zdravotních pojišťoven. Téměř veškerá pravomoc a nezdravá moc nad cizinci je tedy v rukou jediného úředníka ministerstva vnitra.

Státem podporovaná diskriminace má celou řadu negativních dopadů jak do české společnosti, na trh práce a státní rozpočet, tak samozřejmě pro cizince samotné. Stručně je shrňme.

Na vstupu cizinců na území byl v roce 2009 zaveden elektronický sofistikovaný systém registrace vízových žádostí tzv. Visapoint, který však umí zprostředkovatelé ve zdrojových zemích za tučné poplatky překonat, a běžný žadatel — cizinec není schopen se do něj vůbec zaregistrovat.

Ministerstvo zahraničí, přes mnohaletou kritiku Veřejného ochránce práv, že porušuje práva z evropských směrnic, stížnost ombudsmana Evropské komisi, i výzvy Výboru pro práva cizinců při Radě vlády ČR pro lidská práva, žádnou změnu nepřipravilo. Vnitro, v jehož gesci je zákon o pobytu cizinců, spokojeně přihlíží, protože systém se dá krásně využít jako nepřímé kvóty. Samozřejmě poplatky za různé žádosti, průkazy, biometriku se stále zvyšují.