Právě jsem se vracela z tradiční komunitní akce Úklid Hutí, které jsem se zúčastnila se svým čtyřletým synem. Těšilo mě, že jsem zbavila místa v sousedství svého bydliště dvou velkých pytlů plných odpadků.

Ještě před týdnem jsme plánovali zúčastnit se akce s celou rodinou, ale naše malá Jana, které byly v té době čtyři měsíce, utrpěla ošklivou nehodu s hrnkem horké kávy — měla pevně zabandážovanou nohu ošetřenou velkým množstvím prostředků proti popáleninám. A nemohli jsme ji tedy nijak dostat do dětského nosítka.

Jakmile jsem vstoupila do bytu, okamžitě jsem poznala, že se něco stalo. Manžel seděl s prázdným pohledem na posteli, vedle sebe svůj mobil. „Nezaplatí jí léčbu. Máme to nejdražší pojištění a stejně to nezaplatí.“

Zavalila mě vlna emocí. Jak se k čertu něco takového může stát? Udělali jsme všechno podle předpisů, každý svůj krok jsme pečlivě naplánovali. Jako každý cizinec ze zemí mimo Evropskou unii, který je legálně zaměstnán v České republice, jsem odváděla 13,5 procenta svého platu za zdravotní pojištění, ale moje děti neměly na veřejné zdravotní pojištění nárok.

Těhotenství a porod mi pokrylo moje veřejné zdravotní pojištění, avšak neexistoval žádný způsob, jak zajistit Janě jakékoli komerční zdravotní pojištění předtím, než opustí porodnici a dostane potvrzení, že je „natolik zdravá, že se stane perspektivním klientem“ zdravotní pojišťovny. Na porodním sále mi tedy zbývalo jen se modlit, aby nenastaly žádné komplikace, kvůli kterým by ji pak zdravotní pojišťovny odmítly pojistit.