↗

Nepříjemnou pravdou je, že v České republice nic jako „pořádné“ komerční zdravotní pojištění cizinců neexistuje. Foto Cyn Private, flickr

Právě jsem se vracela z tradiční komunitní akce Úklid Hutí, které jsem se zúčastnila se svým čtyřletým synem. Těšilo mě, že jsem zbavila místa v sousedství svého bydliště dvou velkých pytlů plných odpadků.

Ještě před týdnem jsme plánovali zúčastnit se akce s celou rodinou, ale naše malá Jana, které byly v té době čtyři měsíce, utrpěla ošklivou nehodu s hrnkem horké kávy — měla pevně zabandážovanou nohu ošetřenou velkým množstvím prostředků proti popáleninám. A nemohli jsme ji tedy nijak dostat do dětského nosítka.

Jakmile jsem vstoupila do bytu, okamžitě jsem poznala, že se něco stalo. Manžel seděl s prázdným pohledem na posteli, vedle sebe svůj mobil. „Nezaplatí jí léčbu. Máme to nejdražší pojištění a stejně to nezaplatí.“

Zavalila mě vlna emocí. Jak se k čertu něco takového může stát? Udělali jsme všechno podle předpisů, každý svůj krok jsme pečlivě naplánovali. Jako každý cizinec ze zemí mimo Evropskou unii, který je legálně zaměstnán v České republice, jsem odváděla 13,5 procenta svého platu za zdravotní pojištění, ale moje děti neměly na veřejné zdravotní pojištění nárok.

Těhotenství a porod mi pokrylo moje veřejné zdravotní pojištění, avšak neexistoval žádný způsob, jak zajistit Janě jakékoli komerční zdravotní pojištění předtím, než opustí porodnici a dostane potvrzení, že je „natolik zdravá, že se stane perspektivním klientem“ zdravotní pojišťovny. Na porodním sále mi tedy zbývalo jen se modlit, aby nenastaly žádné komplikace, kvůli kterým by ji pak zdravotní pojišťovny odmítly pojistit.

Jana svou část dohody dodržela — přišla na svět jako kopající a křičící dítě s 10-10-10 body Apgarova skóre — takže jsem i já dodržela svou a jakmile nás propustili z porodnice, zařídila jsem jí to nejdražší komerční pojištění na trhu u Všeobecné zdravotní pojišťovny na tři roky a tři měsíce. Tedy do té doby, než získá povolení k trvalému pobytu a tím i nárok na veřejné zdravotní pojištění.

A teď — jakmile se nám stala první a jediná nehoda, zavolali nám z Všeobecné zdravotní pojišťovny (formálně se jedná o její dceřinou společnost Pojišťovnu VZP), aby nás oficiálně informovali, že pojištěná osoba, čtyřměsíční miminko Jana, porušila podmínky pojištění tím, že si přivodila nehodu. A z toho důvodu jí pojišťovna nezaplatí převoz sanitkou a veškerou léčbu popálenin.

To nejste sami, mého syna taky zařadili ve Všeobecné zdravotní pojišťovně na černou listinu,“ řekl mi známý, kterému jsem příhodu vyprávěla u kafe. „Pár měsíců předtím, než mu skončila smlouva, dostal záchvat a diagnostikovali mu neurologickou poruchu. Když jsem přišel k nim do kanceláře, abych zaplatil pojištění na další dva roky, řekli mi, že ho zařadili na seznam neperspektivních klientů a Všobecná zdravotní pojišťovna už nemá zájem pokračovat v hrazení jeho léčby.“

Moje známá se tedy musela přihlásit k jiné komerční pojišťovně. Takovýmto krokem se ale odsuzujete zaplatit si jakýkoli zdravotní problém, který jste kdy předtím měli, z vlastní kapsy. A tak je to teď u jejího syna s veškerou léčbou, kontrolami i návštěvami pohotovosti.

Můj brněnský kolega, softwarový inženýr původem z Brazílie, se se mnou také podělil o svou smutnou historku s Všeobecnou zdravotní pojišťovnou. Informovala ho, že zaplatit léčbu genetické poruchy jeho dcery by ho stálo částku, která zároveň tvoří pojistný limit — 1,8 milionu korun ročně.

To si samozřejmě nemohl dovolit, a proto si platil levnější verzi, která nepokrývala léčbu Turnerova syndromu. I přes enormní částku 400 tisíc korun, kterou s manželkou odvedli do českého systému zdravotního pojištění, jim pak nezbývalo než opět ze svého platit pravidelné kontroly a drahý lék somatotropin, který jeho dcera musí pravidelně brát.

Později jsem se setkala s další pracující matkou, která své děti také pojistila u Všeobecné zdravotní pojišťovny, a nyní, když jejímu synovi diagnostikovali diabetes typu 1, má problém s hrazením léčby. Pojišťovna nejdřív potvrdila, že vše uhradí, když však měla uhradit platbu za insulinovou pumpu a insulin, odmítla zaplatit vše nad částku pět tisíc korun, což je limit na předepsané léky a léčebné prostředky, který uvádí ve svých typických pojistných smlouvách. Pokud by chtěla zvláštní smlouvu bez limitů, která by léčbu diabetu typu 1 pokryla, musela by platit 250 až 400 tisíc ročně.

Přiznám se, že dokud se něco takového nestalo mně a lidem, na kterých mi záleží, měla jsem tendenci stavět se k takovýmto příběhům nevšímavě, nebo dokonce podlehnout pokušení házet vinu na oběti. Když se rodiče kvůli předčasně narozenému dítěti ocitnou v likvidačních dluzích nebo dítě vážně onemocní a pojišťovna odmítne zaplatit léčbu, často si raději řeknete, že „rodiče se měli pořádně pojistit“, aby se vám nezhroutil váš obrázek bezpečného a spravedlivého světa, kde se špatné věci stávají jen nepořádným lidem. Nepříjemnou pravdou ovšem je, že v České republice nic jako „pořádné“ komerční zdravotní pojištění neexistuje.

Systém komerčního pojištění tu funguje tak, aby přinesl soukromým pojišťovnám co největší zisk a rizika a ztráty přenáší na cizince případně na nemocnice, pokud už pacient na léčbu dál nemá. Protože je nevážou žádné regulace, komerční pojišťovny s okamžitou platností ukončují smlouvy, odmítají nevýnosné klienty, stanovují si minimální limity na předepisované léky nebo zdravotnické pomůcky a odmítají pokrývat již existující onemocnění.

Jediný, kdo je vázán nějakými povinnostmi, jsou cizinci. Musí si zaplatit pojištění u jednoho z šesti českých poskytovatelů, přičemž žádný z nich není ze zákona povinen poskytnout jim takové pojištění, které by za únosnou cenu pokrylo všechny jejich potřeby.

V jiných zemích Evropské unie mají děti legálně pobývajících cizinců možnost přihlásit se do systému veřejného zdravotního pojištění, většinou zdarma, nebo za minimální měsíční poplatek. V České republice existuje místo toho originální verze Hlavy 22 — dítě cizince má nárok na veřejné zdravotní pojištění, pokud uzavře pracovní smlouvu; tu ale nemůže uzavřít, protože je dítě.

V letošním roce byl učiněn pokus popsaný začarovaný kruh prolomit — v březnu 2021 navrhli poslanci Petr Třešňák, Jan Čižinský a František Kopřiva, aby se děti s povolením k dlouhodobému pobytu mohly přihlásit do systému veřejného zdravotního pojištění, pokud za ně rodiče budou platit minimální měsíční poplatky. To by znamenalo win-win situaci pro všechny — děti by konečně získaly přístup k řádné zdravotní péči, do veřejného rozpočtu by ročně přibylo 120 milionů korun a zároveň by nevzniklo riziko zdravotnického turismu, protože povolení k dlouhodobému pobytu lze získat až za rok.

Bohužel, po několika vyhrocených diskusích Sněmovna návrh 13. června 2021 zamítla. A aby bylo ještě hůř, byl schválen jiný velmi kontroverzní návrh podaný Miloslavem Janulíkem a Věrou Adámkovou. Na dalších pět let stanovuje ze zákona Všeobecnou zdravotní pojišťovnu jako jedinou soukromou pojišťovnu, která smí prodávat pojištění cizincům s povolením k dlouhodobému pobytu.

Všeobecná zdravotní pojišťovna již stanovila cenu pojištění pětiletého dítěte — 29 tisíc korun ročně. A to, že získá monopol, nijak nezlepší přístup VZP k hrazení v realitě vzniklých nákladů na léčbu.

Na všem zlém je ale něco dobré — v Janině příběhu je to ta jeho část, která nás přesvědčila, že zdravý rozum a empatie ještě zcela nepodlehly diktátu peněz a mamonu. Když pro nás vše vypadalo černě, Vinohradská nemocnice se za nás postavila a zaslala VZP oficiální žádost, aby případ přehodnotila. To se nakonec stalo a za týden nám zavolali, aby nás oficiálně informovali, že léčbu naší dcery z pojištění uhradí.

Po nehorázném rozhodnutí z 13. června 2021 přislíbil senátor Václav Láska, že po podzimních parlamentních volbách znovu vznese návrh, který by umožnil dětem cizinců přihlásit se k veřejnému zdravotnímu pojištění. Zvítězí empatie a zdravý rozum i v Parlamentu?

Přeložila MÍLA PALÁNOVÁ