Mohlo a mělo to být jinak. Mé dětství v zemi, kde se nehledělo na integraci

Fatima Rahimi

Autorce bylo deset, když začala s prací „tlumočnice“. Byla jediná, na koho se rodina i známí mohli obrátit, přestože se sama učila češtinu teprve chvíli. Dnes už by dětství „dospěláckými věcmi“ netrávila. Díky interkulturním pracovníkům.

Namísto trávení času s kamarády nebo plnění školních povinností jsem často řešila „dospělácké“ věci. Ilustrace Šárka Motyčková

„Řekni právníkovi, že bych se chtěla zabít,“ řekla mi v roce 2002 jedna Afghánka v azylovém zařízení ve Zbýšově u Brna, kde jsme bydleli. Měla deprese. Třetím rokem pobývala v táboře a netušila, co s ní bude.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Stála jsem zrovna v malé místnosti na konci dlouhé chodby, kde právník sedával. Měla jsem za úkol tlumočit její slova, ale nevěděla jsem jak. Bylo mi zhruba deset let a česky jsem mluvila špatně. A přesto mě lidé z mé rodné země žádali o překlad pokaždé, když právník navštívil tábor.

V té době uplynuly dva roky od chvíle, co jsme přišli do České republiky. Chodila jsem do české školy, což bylo pro mnoho Afghánců důkazem toho, že česky umím a mohu jim překládat. Sami tlumočníka neměli, a ani neziskové organizace, které právnickou pomoc nabízely, na něj neměly dostatek prostředků. Kdo neuměl anglicky, žádal o pomoc své děti.

00:00 / 00:00

Fatima Rahimi:
Mohlo a mělo to být jinak

Integrace cizinců v Brně 3

Děti si jazyk osvojily mnohem dříve než jejich rodiče. Chodily do školy, byly češtinou obklopené. Dospělí často absolvovali jen základy, které tehdy nabízel integrační program České republiky, případně neziskové organizace. Na pokračování kurzu zpravidla neměli peníze.

Sama jsem překládala nejen své rodině, ale také ostatním. Chodila jsem s nimi k lékaři, pročítala dopisy od ministerstva vnitra kvůli žádosti o azyl, které chodily pouze v češtině, a snažila se jim vysvětlit, co v nich stojí. Nepochybně věděli, že jejich obsah je příliš složitý na to, aby mu porozuměla desetiletá holka s lámanou češtinou. Ale pouhé vědomí, že budou alespoň tušit, co jim ministerstvo píše, jim dodávalo naději. A já je nechtěla zklamat.

Moje „práce“ tlumočníka neskončila ani poté, co jsme dostali azyl a Zbýšov opustili. Nadále jsem byla z rodiny ta, která mluví dobře česky, a proto překládá na návštěvě u doktora, je u podepisování pracovních smluv, chodí na rodičovské schůzky a úřady, hledá bydlení.

Namísto trávení času s kamarády nebo plnění školních povinností jsem často řešila „dospělácké“ věci. Rodiče to trápilo, brali to jako osobní prohru, ale jiná možnost nebyla. Snažili se češtině naučit, ale bylo to pro ně obtížné. Existenční problémy, stres a deprese spojené s nejistotou ohledně budoucnosti celou situaci ještě ztěžovaly. Trvalo dlouho, než se „osamostatnili“.

Podobných příběhů je v mém okolí celá řada. Léta jsem si proto kladla otázku, co mohlo a mělo být jinak. A pak jsem jela psát reportáž do Brna.

Most mezi cizincem a majoritou

Zorientovat se v cizí zemi, v jiném systému, porozumět fungování společnosti odlišné kultury a naučit se jazyk není nic snadného. Složité je to i pro druhou stranu: pro úředníky, lékaře, učitele, zkrátka všechny, kteří mají komunikovat s někým, kdo nezná jejich řeč. Jak to překonat?

Odpovědí je takzvaný interkulturní pracovník, tedy člověk, který pochází z dané komunity, umí velice dobře oba jazyky, zná i kulturní kontext a je schopný utvořit most mezi cizincem a majoritou. V Brně zaměstnává interkulturní pracovníky přímo magistrát. Jak to funguje?

Město má interkulturního pracovníka pro vietnamskou, arabskou, rumunskou, moldavskou, ruskou a ukrajinskou komunitu — tedy menšiny, které jsou v Brně výrazněji zastoupeny. Přínos pracovníků tkví zejména v tom, že na sebe dokážou navázat lidi z dané komunity — rozumí jazyku a mají sociální vazby.

Jejich náplní práce je pak především zprostředkování služby: ptají se lidí, co potřebují; doporučují jim služby, které jsou k dispozici; sledují jejich životní situaci a radí, kde najít pomoc. Ať jde o kurzy češtiny nebo pomoc neziskových organizací. Mohou také pomoci s hledáním práce, doprovodit klienta na správu sociálního zabezpečení nebo živnostenský úřad.

Učí cizince zorientovat se v těžkých situacích a doporučuje, na koho se obrátit. Interkulturní pracovník má ovšem pouze ukazovat cestu a je pak na samotných klientech, aby se sami naučili, jak své záležitosti vyřídit.

Dobu před existencí interkulturních pracovníků popisuje odborná pracovnice Eva Kaličinská z Organizace pro pomoc uprchlíkům v Brně: „Klienti většinou si překlad většinou museli zajistit sami — přivést své děti nebo si zajistit tlumočníka na telefonu.“ Na rozdíl od tlumočníka či dítěte ovšem interkulturní pracovník zná kulturní prostředí a je tak schopen vykreslit kontext a dovysvětlit, proč a jak se věci řeší. Pamatuji si, jaké problémy mi dělalo vysvětlit rodičům český právní systém, kterému jsem sama stěží rozuměla.

Kaličinská dále líčí případy, kdy se v zásadě banální situace staly kvůli neznalosti jazyka a kontextu spouštěčem značných problémů. Jedna její klientka ze Sýrie prý dostala z úřadu práce dokument, kde bylo napsáno: „Po obdržení této písemnosti se dostavte nejpozději následující den…“ Význam formulace ovšem nedokázala rozluštit, nepochopila tak, že se musí na úřad dostavit, načež ji z evidence vyřadili.

Jazyková bariéra není to jediné, s čím interkulturní pracovník může pomoci. „V české kultuře je zvykem, že když se na vás při jednání usměji, znamená to, že je vše v pořádku, že si rozumíme. U Vietnamce je právě opak: když se při rozhovoru začne hodně usmívat, neví, co mu říkáte, nerozumí vám, je nervózní a dává to najevo právě úsměvem,“ vysvětluje vedoucí oddělení sociálního začleňování města Brna Tomáš Jurčík a dodává, že podobných kulturních nedorozumění je mnoho. Interkulturní pracovník je však rozpozná, má totiž vhled do obou kultur. Možná kdyby interkulturní pracovníci fungovali i před devatenácti lety, nepozdravila bych doktorku, ředitelku zařízení i právníka pozdravem „ahoj vole“.

Se získáváním důležitých informací mají cizinci problém obecně. Nezná-li člověk jazyk, je závislý na výkladech druhých. „V rámci koronavirové krize docházelo k přenosu poplašných zpráv. Tím, že interkulturní pracovníci byli v kontaktu s komunitou, byli schopni velice rychle reagovat a napravit tak nepřesné informace,“ říká Eva Kaličinská. Dezinformace se samozřejmě šíří nejen mezi cizinci, ovšem při neznalosti jazyka a mediálního prostředí je ještě složitější si informace ověřovat.

Interkulturní pracovník také zprostředkovává komunikaci mezi rodiči a školou. „Kolikrát se stalo, že jeho zapojení de facto rozhodlo o tom, že škola dítě přijala. Ředitelům měl kdo poskytnout potřebné informace o dítěti a rodině, ba v některých případech se za rodinu zaručit, že jsou slušní, že pracují. Zároveň vysvětlit, že i ti co nepracují, jsou slušní. Pomáhá i to, že škola ví, že objeví-li se nějaký problém, mají se kam obrátit,“ vysvětluje Lenka Šafránková Pavlíčková, koordinátorka brněnského projektu na Magistrátu města Brna.

S krizovými situacemi si mnohdy neví rady ani české orgány

Během svého pobytu v uprchlickém táboře i později jsem se několikrát octla v situaci, kdy byl člověk, který mě požádal o tlumočení, zjevně ve špatném psychickém stavu. Byla jsem dítě, nevěděla jsem, jak reagovat, ale obávám se, že by si nevěděl rady ani dospělý tlumočník. Interkulturní pracovník by však měl. Má za sebou školení a vzdělávání.

Karin Atassi nedávno řešila smutný případ s domácím násilím. „Moje klientka je v České republice sama, neumí dobře jazyk, nezná zákony a postupy, je to pro ni velký stres a strašná zátěž,“ popisuje s tím, že podobné případy jsou složité i pro české ženy, ale v případě cizinek jsou ještě řádově komplikovanější. „Moje klientka je na manželovi finančně závislá, je zvyklá, že o všem rozhoduje on. Nedovede si proto představit, že by se měla octnout úplně sama,“ vysvětluje Atassi.

„Řešíme zde specifický kulturní a životní kontext, který nezná a nechápe ani sociální služba v České republice, která by měla klientce pomoci,“ upozorňuje Šafránková Pavlíčková. Rolí interkulturní pracovnice je v tomto případě zajistit pochopení a informace o arabské komunitě českým orgánům a lidem, kteří s klientkou pracují, ať jde o psychology či sociální služby.

„Manžel mé klientky spoléhal na to, že sama nic nezmůže. Jenže najednou jí někdo začal pomáhat a ona se tak odhodlala velké rozhodnutí učinit. Zkusil jí vyhrožovat, ale skončil na pár dní ve vězení. Pak rychle pochopil, že je to marné,“ uzavírá případ Atassi.

Život v neznámém prostředí není nic snadného. Cizince tíží jazyková bariéra, nemají dostatek informací ani známých, na něž by se obrátili. Interkulturní pracovník sbližuje menšiny s majoritou, pomáhá cizincům, ale také úředníkům, aby se neztratili, a vede je k vzájemnému porozumění.

Současně ale vyplňuje děravá místa v systému, který integraci léta odsouvá na druhou kolej. Alespoň tady v Brně prokazují, že kdyby interkulturní pracovnici fungovali už před dvaceti lety, mělo by nejedno dítě přistěhovalců o trochu snadnější život.

Článek vznikl ve spolupráci s organizací Transitions v rámci programu na podporu žurnalistiky zaměřené na řešení (solutions journalism).

Diskuse