Odpověď nevděčné mrchy
Fatima RahimiMůže člověk s minulostí uprchlíka kritizovat společenské dění v zemi, v níž našel útočiště? Může. Vyjadřuje tím totiž, že mu na této zemi záleží. Fatima Rahimi odpovídá na anonymní výpady, jichž se stala terčem kvůli své novinářské práci.
Jsem novinářka a k mojí práci patří mimo jiné také komentovat světové, ale i domácí události a dění. Moji kritiku či komentář však často berou někteří členové české majoritní společnosti jako jakousi zradu či nevděčnost. Podali nám prst, když nám bylo nejhůř, a já teď chci celou ruku. Přesně takové zprávy dostávám i v reakci na svůj poslední článek o teroristickém útoku na Novém Zélandu, kde stoupenec krajní pravice zabil padesát lidí.
Kromě sprostých a nenávistných hejtů, jichž denně dostávám několik, mi chodí reakce typu: „…Podali jsme vám kdysi chléb, když jste byla v nouzi, a vy dnes koušete do ruky, která vás tehdy nakrmila. To je vděk…“ psal mi jeden pán na Twitteru. Další mi poslali zprávu „zmije jedovatá. Mrcha nevděčná“, „Tu Afgošku bych poslal zpátky, odkud přišla, ať táhne, nevděčnice…“
Bolí snad moje kritika víc? Nebo bych jako člověk s uprchlickou minulostí neměla komentovat domácí dění, přestože je to náplní mojí práce? Je to možná tím, že jsem stále, po osmnácti letech v České republice, vnímaná jako cizí člověk, cizí entita, která není rovnocenným občanem.
Co je integrace
„Když tady jsou, mají se integrovat,“ prohlásil při nedávné diskusi jeden z posluchačů. Podle něj se migranti neintegrují, nechtějí se integrovat. Co je to ale integrace? Integrace má různé definice.
Například podle politologa Pavla Barši je integrace „procesem posilování soudržné společnosti, a to hledáním kompromisu mezi přizpůsobením se nově příchozích původní populaci a udržením jisté vlastní skupinové identity. V takto vnímaném interaktivním procesu integrace dochází ke vzájemnému přizpůsobování a proměně nejen nově příchozích, ale také místní společnosti.“ Česká národní koncepce integrace cizinců také hovoří o obousměrném procesu, který vyžaduje vzájemný respekt, vůli a aktivity podporující meziskupinovou interakci.
Přistěhovalce je tedy možné začleňovat jen tehdy, mají-li možnost podílet se na fungování státu v hostitelské společnosti na stejné úrovni jako domorodci. Je to aktivní, nikoli pasivní proces, zahrnuje však dvě strany, hostitelskou společnost a přistěhovalce, kteří společně budují soudržnou společnost.
Všichni občané nezávisle na původu, náboženství, sexuální orientaci či barvě pleti mají stejná práva a povinnosti. Účast všech členů společnosti, tedy včetně lidí s migrantskou minulostí, na politickém rozhodovacím procesu je pro legitimitu demokratických politických systémů rozhodující.
Solidarita a tolerance jsou pak klíčovými normami, které mají pomoct k tomu, aby společnost fungovala a prosperovala. V takovém prostředí je mnohem jednodušší cítit se jako doma, a tak se cítím i já, přestože naše startovní čára se nacházela jinde. Měli jsme štěstí, společnost k nám byla v těžkých chvílích solidární.
Ne nevděk, ale zájem
Když jsme zhruba před osmnácti lety požádali v České republice o azyl, dostalo se nám neskutečné pomoci nejen ze strany státu a občanských organizací. Byli to právě obyčejní lidé, občané České republiky, kteří nám usnadnili těžký začátek. Věřte, že to nebylo jednoduché. Ocitli jsme se v situaci, kde jsme kolem sebe neměli nikoho, koho bychom znali, byli jsme osamělí, neovládali jsme moc jazyk a neznali místní pravidla.
Byli to učitelé ve škole, kteří brali ohled na to, že moje čeština není perfektní, byli to sousedé, kteří věděli, že na tom nejsme finančně dobře, a tak nám nosili jídlo, ale také ložní prádlo, peřiny a polštáře — neměli jsme ani ty základní věci. Byli to lékaři, kteří nám vše trpělivě vysvětlovali a vyslechli nás.
V neposlední řadě to byli také moji spolužáci a spolužačky z gymnázia, kteří mě brali mezi sebe a jednali se mnou jako se sobě rovnou. Díky tomu se považuji za součást české společnosti. Jsem česká občanka se všemi právy, ale i povinnostmi.
Jako dítě z uprchlické rodiny jsem si osvojila jazyk, navštěvovala jsem české školy, zajímala jsem se o historii, četla jsem českou literaturu, znám Evu a Vaška a jejich Bílou orchidej a oblíbila jsem si svíčkovou. Měla bych být ale poslušná a mlčet?
Poslušnost podle mě není evropskou hodnotou. Kritické myšlení se v Evropě pěstovalo už od dob antického Řecka. Moje Evropa je kritická Evropa.
Zájem o politiku a veřejné dění je součástí integrace, je to možná něco jako její vrchol. No a podle mě naprostá většina občanů ČR tento zájem projevuje kritikou (někdy velmi lidovou) různých politiků či stran, a v lepším případě i účastí ve volbách. Takže jo, děláte to správně. To není, jako kdybyste kritizovala vepřo knedlo zelo, to by samozřejmě bylo něco jiného.
Za uvedenými ataky na Fatimu Rahimi je cítit závist. A naštvání, že tak výtečně reprezentuje lidi (a dokonce ženy) v zemi svého původu i dalších. Právě takto lze předsudky nejúčinněji konfrontovat s konkrétní realitou, jež je sama schopna je věcně vyvrátit.
Fatima Rahimi by po napsání toho článku byla vždycky nevděčná mrcha. I kdyby se jmenovala Andulka Šafářová, měla modré oči, plavé vlasy, postavu podle Alše a od Galuškova týmu potvrzení, že je přímým potomkem Velkomoravanů ze Starého města. Jen by se ji pak vyčítalo, že nevděčně zrazuje své předky, kteří krví a potem tuto zemi vybudovali a že se s odpornou neomarxistickou perfídností pokouší podrýt křesťanské kořeny evropské kultury, z kterých vyrostla.
To spíš pracuje podvědomí.
Což tuším nastává často, když něco zneklidňujícím způsobem nezapadá do převzatých schémat.
"Vždyť je to pacholek! Gauner! Buzerant nebo impotent! Do hajzlu s ním! Za dělnický peníze si válí zadek v přepychu!"
"Podle některých recenzí a kritik by měl být ten sviňák Hrabal pokračovatel Nerudy a jiných našich národních klasiků. Hrůza!"
Tak tohle je jenom několik ukázek z toho, jakým způsobem ocenil leckterý "prostý český člověk" dílo světoznámého českého literáta.
Zkrátka: je prostě určité kvantum populace, které bude nenávidět vždycky. Bude nenávidět všechno a všechny, co a kdo nějakým způsobem překročí omezený horizont jejich vlastního primitivismu. Jestli se cílem jejich nenávistných výlevů stane česká novinářka se zahraničními kořeny, anebo přespříliš originální český spisovatel, to je věcí pouhé náhody. Oni prostě musí nenávidět, nenávistí slepou a zběsilou; jinak by se v té své nenávisti sami udusili.
Jakkoli jsou ty výlevy jejich nenávisti odporné a hnusné, v jednom ohledu by bylo snad dokonce nutno s nimi mít až přímo soucit: jejich vlastní životy musí být zcela bez radosti, bez smyslu, bez sebemenšího naplnění. Oni zřejmě v prvé řadě nenávidí sami sebe, tu svou nicotnou marnou bezcílnou existenci; a proto si tuto svou zlobu, tuto nenávist musejí ventilovat na jiných.
Hatem Berrezouga se teď ocitl v daleko větších potížích než Fatima Rahimi.
V čem intaktních? To jen jinak vyjádřená absurdní představa pana Nusharta o rozdělené společnosti, ve které zřejmě nesdílíme takové věci, jako je určitý standard hygieny nebo to, že děti mají chodí do školy bez rozdílu pohlaví a že gramotnost je podmínkou slušné obživy, nemluvě např. o rovině společného jazyka (jazyků) a gest. Tedy věci, bez jejichž osvojení je vstup příchozího odjinud (tím je i každé narozené dítě) do společnosti velmi problematický.
Pokud by tu dával komparativ smysl, tak je Fatima Rahimi, mnohem integrovanější do pluralitní západní společnosti a konkrétně do společností české (to je ta, co si ve svých dějinách musela už v 16. století pořizovat funkční kodex náboženské tolerance a jejíž vzdělaná vrstva musela vždycky mluvit několika jazyky) než člověk, který si myslí, že kritická diskuse rozděluje společnost na nesmiřitelné segmenty.
Inu, "nevděčná mrcha", krade nám nejen práci, ale taky si osvojuje naší kulturu lépe než mnozí z nás, co jsme tu odjaktěživa zakořeněni.
------------------------
To účelové opakování blábolu o "kradení práce" nemá cenu komentovat.
A myslet si samozřejmě mužete co chcete. A říkat taky, jen riskujete, že Vás budou mít za vola.
p.s. Fatima Rahimi Vám přidělává práci? Konečně veřejné přiznání, že jste placený trol :-)
S jejím původním článkem mám však problém. Jeho podstatou je, že spojuje určitou názorovou skupinu v ČR s terorismem. (Skupinu, která terorismus nehlásá a neprovádí.) Říká na jejich adresu: Jste stejní jako teroristé.
Nebo jinak: Dělá to samé, co citovaná Klára Samková. Obviňuje lidi opačného názoru z toho, že jejich názor způsobuje násilí.
Pak se přišlo na to, že posuzovat zda je člověk dobrý nebo špatný podle takovýchto vnějších znaků je velká hloupost. Ve snaze zabránit dalším tragédiím, které z posuzování lidí podle těchto vnějších znaků někdy vznikaly, byly učiněny závěry, že ty znaky nejsou skutečné, ale pouze zdánlivé, člověk je tedy nemá dané, ale může si je libovolně zvolit. I přes takovéto převratné závěry však ty tragédie způsobené dělením na "my" a "oni" kupodivu nezmizely. Když tedy nejsou způsobeny "vnějšími lidskými znaky", hledalo se dál a do podezření se dostaly "znaky vnitřní" - tedy názory, kvalita intelektu apod.
Abychom zabránili dalším tragédiím a svět se stal konečně lepším, je tedy potřeba útočit nikoliv na lidi s odlišnými "vnějšími znaky" (jako je např. barva kůže, jazyk, jiná kultura a historie), ale na lidi s odlišnými znaky vnitřními, tedy na lidi jiných názorů než jsou ty naše.
Slunce v duši :-) :-) :-)
Ale je fajn, že si nasloucháme a odpovídáme alespoň my zde, tady v této naší diskusi, a že to nepovažujeme za ztrátu času. To je moc pěkné a naplňuje mě to optimismem.
Každý jsme prostě nějaký jiný a to příjmení v tom kolikrát ani nehraje roli.