Hned, jak jsem se ocitla protimigračním aktivistům z dohledu, zamířila jsem do náhodné restaurace na záchod. Před zrcadlem jsem si nasoukala kroužek do nosu, navlékla dřevěné prsteny, rozpustila culík, jímž jsem skrývala přítomnost rozdivočelého dredu ve svých vlasech.

Zní to jako malicherné detaily. Ale s tím, jak jsem začala příležitostně vídat radikální protimigrantské aktivisty, se pro mne staly důležitou demonstrací skutečnosti, že teď jsem to zase já, antirasistka Petra Dvořáková.

„A co si myslíte o uprchlících, slečno? Četla jste, co provádějí v Německu? Prý jim tam stavějí celé čtvrti,“ udeřili na mě dva sympatičtí mladí muži, kteří mi ochotně zastavili na stopu z islamofobní akce zpět do Prahy.

Před nimi jsem jela s drobným hendikepovaným pánem bez zubů. Byl moc smutný, protože „je v rozvodu“, a byl moc hodný, vzal mě čtyřicet kilometrů ve směru, kterým vůbec neměl v úmyslu jet. Prý nechtěl sám sedět doma a civět do zdi. „Já nejsem rasista, vím, že jsou i dobří Cikáni, ale mám s nimi své zkušenosti,“ hájil se bezelstně, zatímco mu z rádia halekal Ortel.

Nezáleželo na tom, že jsem si navlékla zpátky piercing. I převléknutá do své pravé identity jsem na ulici či v autech na stopu často poslouchala tytéž názory jako dvě hodiny předtím na debatě islamofobů.

Ne že bych si toho, že se z migrantofobie stala norma lemovaná rádoby racionálním argumentem „To přeci nejde, abychom je všechny přijímali, je potřeba pomáhat v místě problémů“, všimla až teď. Internetové diskuse o migraci připomínají nádrž verbální kyseliny od počátku migrační krize.

A už během svého dospívání a docházky na maloměstské gymnázium jsem vnímala, že předsudky typu „Romové kradou“ a „Arabové mají násilí v genech“ patří mezi častou výbavu Čechů napříč společenskými vrstvami. Ale lidé si podobné věci mysleli ve skrytu, říkali si je jen mezi sebou a potichu. To se změnilo.

Okrajové hnutí, kterému se zdá, že prohrává, má místopředsedu Sněmovny

„Proč se tak usilovně tají, že naše bezpečnostní orgány jsou bezmocné proti statisícům nadržených, hladových a agresivních islámských nájezdníků, kteří přijeli vysávat náš sociální systém a šířit islám?“ táže se dnes předseda strany, která v loňských volbách díky svému úsilí zastavit migraci, na jejíž vlnu Česká republika už tři roky marně čeká, získala deset procent.

V polovině ledna jsem si proto jako mnoho lidí přede mnou založila falešný facebookový profil, abych začala lidi, kteří šíří protimigrantskou, protiunijní a proruskou paniku, jako novinářka sledovat. O měsíc později jsem si na falešném profilu přidala do přátel organizátora blížící se islamofobní debaty o Dublinu IV — tedy dohodách upravujících podmínky přijímání uprchlíků a migrantů do Evropské unie.