Blouznivý článek lidového spisovatele Vlastimila Vondrušky s názvem „Až se lidstvo začne zdravě bát“ už v Mladé frontě Dnes dementoval historik a rektor olomoucké univerzity Jaroslav Miller. Nerozporoval přímo Vondruškovy názory, ovšem evidentně mu vadilo, že se Vondruška pod svoje smyšlenky tituluje jako historik. 

Miller kritizuje třeba jeho naivní představu o tom, že dnešnímu chaosu předcházel nějaký „tisíciletý politický systém prosperujících suverénních států“. Formulace typu „znectili jsme odkaz bílého muže a křesťanské tradice“ už ani nekomentuje. 

Vyvrcholení textu neboli teze „strach učil naše předky racionálnímu myšlení“ může vyvolat snad už jen smutný smích, a to nemusíme chodit až do dob inkvizice či upalování čarodějnic. Bohatě si vystačíme s tím, co „racionálního“ strach napáchal ještě ve století, které jsme zažili. Tady pomůže už jen obrátit svůj zrak na redakci MF Dnes, která Vondrušku pravidelně tiskne. 

Všechny výše jmenované bláboly jsou i ochutnávkou Vondruškovy literární tvorby — alespoň co se týče jeho posledního díla: podivného spletence utopického a dystopického románu Kronika zániku Evropy. Historické nesmysly a nepravdy Vondruška využívá k tomu, aby jimi podložil svůj nacionalistický, konzervativní a šovinistický světonázor, a předložil ho laické veřejnosti ve formě snadno stravitelné četby. 

Vlastimil Vondruška je přitom již deset let nejpůjčovanějším autorem v českých knihovnách. I v knihkupectvích se jeho romány soustavně objevují mezi nejprodávanějšími tituly. Když jsem před dvanácti lety pracoval jako brigádník v komerčním knihkupectví, každá moje směna probíhala tak, že jsem po patnácti minutách někomu prodal výtisk jednoho z Vondruškových historických románů. 

V té době jsem netušil, jak se tenhle nevysvětlitelný fenomén za pár let projeví v podobě českého společenského uspořádání. Nenapadlo by mě, že tiché mase jeho čtenářů se za deset let dostane politické odezvy, že de facto sehraje úlohu jedné strany kulturního střetu uvnitř české společnosti.

Proč kniha?

Předně, to, že je něco ve formě knihy, ještě neznamená, že to musí být inteligentní. Není ale náhoda, že Vondruškův brak uspěl právě v tomto formátu. Kniha se možná ukazuje jako ideální nástroj subtilní propagandy právě u těch, kteří Vondrušku uctívají jako modlu. 

Sledování televize je odosobněné, pasivní a člověk mu po těch letech už nepřipisuje nějakou hlubší moc. Kniha si díky specifickému způsobu konzumace zachovává punc tajemnosti, konfidence, soukromého dialogu mezi autorem a čtenářem. Čtenář podléhá dojmu, že narážek, skrytých významů a odkazů na věci, které zaručeně zažil jenom on, si nikdo jiný nepovšimnul. Jako by kniha byla psaná jenom pro něj.

Logiku „tajné korespondence“ dnes využívají řetězové maily a hoaxy — ústřední roli v jejich šíření hraje člověk sám. Každý, kdo drží řetězový dopis o spiknutí elit v ruce, je v tu chvíli hlavním hrdinou revoluce. V obsahu sdělení se utvrzuje svými vlastními prožitky, pociťuje hrdost, že spiknutí rozlouskl, a že je jako správný hrdina nenechá jen tak. 

Vondruškův dystopicko-utopický román Kronika zániku Evropy je v podstatě řetězový mail na 753 stranách.

Vondruškovo alter-ego

Hlavní hrdina Adam Wagner má vždycky pravdu. Jsou-li všechny (ale opravdu všechny) postavy Vondruškovými fantaziemi o druhých lidech, je Adam Wagner jednoznačně Vondruškovou fantazií o sobě samém.

Každá sebekratší podkapitola, ve které Wagner vystupuje, končí tím, že mu sled událostí dá bezezbytku zapravdu. Když se to stane potřetí, popáté a podvacáté, začne román působit jako vážně míněná hra Járy Cimrmana:

I další vývoj dal zapravdu jemu. Už mnohokrát prokázal, že má v podobných záležitostech neuvěřitelnou intuici. On to vždycky skromně odmítal a tvrdil, že je to pouze výsledek zkušenosti a vědeckého úsudku. To ale nic neměnilo na faktu, že uměl odhadnout, co přijde.