Blouznivý článek lidového spisovatele Vlastimila Vondrušky s názvem „Až se lidstvo začne zdravě bát“ už v Mladé frontě Dnes dementoval historik a rektor olomoucké univerzity Jaroslav Miller. Nerozporoval přímo Vondruškovy názory, ovšem evidentně mu vadilo, že se Vondruška pod svoje smyšlenky tituluje jako historik. 

Miller kritizuje třeba jeho naivní představu o tom, že dnešnímu chaosu předcházel nějaký „tisíciletý politický systém prosperujících suverénních států“. Formulace typu „znectili jsme odkaz bílého muže a křesťanské tradice“ už ani nekomentuje. 

Vyvrcholení textu neboli teze „strach učil naše předky racionálnímu myšlení“ může vyvolat snad už jen smutný smích, a to nemusíme chodit až do dob inkvizice či upalování čarodějnic. Bohatě si vystačíme s tím, co „racionálního“ strach napáchal ještě ve století, které jsme zažili. Tady pomůže už jen obrátit svůj zrak na redakci MF Dnes, která Vondrušku pravidelně tiskne. 

Všechny výše jmenované bláboly jsou i ochutnávkou Vondruškovy literární tvorby — alespoň co se týče jeho posledního díla: podivného spletence utopického a dystopického románu Kronika zániku Evropy. Historické nesmysly a nepravdy Vondruška využívá k tomu, aby jimi podložil svůj nacionalistický, konzervativní a šovinistický světonázor, a předložil ho laické veřejnosti ve formě snadno stravitelné četby. 

Vlastimil Vondruška je přitom již deset let nejpůjčovanějším autorem v českých knihovnách. I v knihkupectvích se jeho romány soustavně objevují mezi nejprodávanějšími tituly. Když jsem před dvanácti lety pracoval jako brigádník v komerčním knihkupectví, každá moje směna probíhala tak, že jsem po patnácti minutách někomu prodal výtisk jednoho z Vondruškových historických románů. 

V té době jsem netušil, jak se tenhle nevysvětlitelný fenomén za pár let projeví v podobě českého společenského uspořádání. Nenapadlo by mě, že tiché mase jeho čtenářů se za deset let dostane politické odezvy, že de facto sehraje úlohu jedné strany kulturního střetu uvnitř české společnosti.

Proč kniha?

Předně, to, že je něco ve formě knihy, ještě neznamená, že to musí být inteligentní. Není ale náhoda, že Vondruškův brak uspěl právě v tomto formátu. Kniha se možná ukazuje jako ideální nástroj subtilní propagandy právě u těch, kteří Vondrušku uctívají jako modlu. 

Sledování televize je odosobněné, pasivní a člověk mu po těch letech už nepřipisuje nějakou hlubší moc. Kniha si díky specifickému způsobu konzumace zachovává punc tajemnosti, konfidence, soukromého dialogu mezi autorem a čtenářem. Čtenář podléhá dojmu, že narážek, skrytých významů a odkazů na věci, které zaručeně zažil jenom on, si nikdo jiný nepovšimnul. Jako by kniha byla psaná jenom pro něj.

Logiku „tajné korespondence“ dnes využívají řetězové maily a hoaxy — ústřední roli v jejich šíření hraje člověk sám. Každý, kdo drží řetězový dopis o spiknutí elit v ruce, je v tu chvíli hlavním hrdinou revoluce. V obsahu sdělení se utvrzuje svými vlastními prožitky, pociťuje hrdost, že spiknutí rozlouskl, a že je jako správný hrdina nenechá jen tak. 

Vondruškův dystopicko-utopický román Kronika zániku Evropy je v podstatě řetězový mail na 753 stranách.

Vondruškovo alter-ego

Hlavní hrdina Adam Wagner má vždycky pravdu. Jsou-li všechny (ale opravdu všechny) postavy Vondruškovými fantaziemi o druhých lidech, je Adam Wagner jednoznačně Vondruškovou fantazií o sobě samém.

Každá sebekratší podkapitola, ve které Wagner vystupuje, končí tím, že mu sled událostí dá bezezbytku zapravdu. Když se to stane potřetí, popáté a podvacáté, začne román působit jako vážně míněná hra Járy Cimrmana:

I další vývoj dal zapravdu jemu. Už mnohokrát prokázal, že má v podobných záležitostech neuvěřitelnou intuici. On to vždycky skromně odmítal a tvrdil, že je to pouze výsledek zkušenosti a vědeckého úsudku. To ale nic neměnilo na faktu, že uměl odhadnout, co přijde.

Zkrátka — dřív mu chyběla skromnost, teď už je dokonalý. 

Rozhřešení, které Vondruška dává hlavně sám sobě

Nic totiž netrvá věčně. Komunismus, ale ani antikomunismus. Je to jako kolo, které se pořád točí. Jednou jsi disident, za chvíli prezident.

Tak zní jedno z „mouder“ Adama Wagnera. Wagner-Vondruška v něm vyjadřuje svou zahořklost vůči „kulturní scéně“, v níž vidí pokračovatele disentu.

Tuto sortu nazývá jeho zeť-herec „pravdoláskaři“ a sám Vondruška je popisuje jako krvelačné hysteriky, kteří na nevinné, normální lidi zdravého selského rozumu vyvíjejí neúměrný nátlak ve jménu velikášských ideálů. Divadelníci třeba chtějí Wagnerova zetě vyhodit ze souboru za to, že odmítl podepsat výzvu Václavu Klausovi k podepsání Lisabonské smlouvy.

Jde o nesmyslnou karikaturu, kterou Vondruška nenápadně uzpůsobuje perspektivě dnešní kulturní války. Dělá to tak ostatně celou knihu. Ať se píše o roku 1984 nebo 2034, minulé i budoucí postavy jsou v podstatě personifikacemi současných fantazií v hlavách konzervativních kontrarevolucionářů.

Právě ty Vondruška knihou provází v pohodlném fantaskním světě jejich utkvělých představ, a právě jim uzpůsobuje minulost i budoucnost — žádný z jejich postojů ani náznakem nezpochybňuje. Jeho čtenáři se tak při četbě mohou cítit jako nositelé nadhistorické pravdy, kterou ve Vondruškově rukopisu iluzorně objevují jako něco nového.

Konečně, snad poprvé v jejich životě, jim něco dává bezvýhradně za pravdu. Konečně vědí s jistotou, že nejsou rasisté, že Havel byl darebák, a především — že za minulého režimu jednali správně, když mu ustupovali, protože jednali v zájmu své rodiny, zatímco do sebe zahleděným bojovníkům za svobodu šlo jen o moc.

Vondruškův vztah k disidentům je symptomem jeho vlastního traumatu — aby ne, když jsou mu živoucí připomínkou jeho vlastního chování za minulého režimu. Místy to vypadá, jako by celý román byl pokusem stvořit fantazii, která dá všem žijícím vondruškům rozhřešení, zatímco z režimní opozice udělá naivní hlupáky. Hleďme na to, jak lidé okolo Václav Havla podle Vondrušky oslavili Nagano:

Vítězství českých hokejistů v Naganu Marta v prezidentské kanceláři už neoslavila, a velice toho litovala, zvláště když jí bývalé spolupracovnice vyprávěly, že takový mejdan už dlouho nezažily. Spálila se ruská vlajka a došlo i na koupel v šampaňském.

Nebyla sice jediná, která občas rozháněla chmury na čele Václava Havla, jenže kdosi ji pomluvil a po prezidentově svatbě upadla v nemilost nové manželky.

Ráda vzpomínala na krásné časy po revoluci. Jednou jí kancléř přinesl kožené desky se zlatým státním znakem. V nich se před veřejností předávaly za účasti novinářů a politiků prezidentovi k podpisu nejvýznamnější dokumenty. Kancléř vysvětlil, že je Martě posílá sám pan prezident a diskrétně zmizel. Když desky otevřela, našla v nich své kalhotky, které v jeho pracovně zapomněla, a u nich lístek: 'Kalhotky obléknout, desky vrátit. Prosím, nepopleť to!'

Život na hradě s Václavem Havlem je pro Vondrušku rejdištěm nejhlubších sexuálních fantazií. Svobodomyslní disidenti obsadili nejvážnější národní památku a několik let ji systematicky znesvěcovali: oddávali se feminismu, lidskoprávním orgiím a aktům tak erotickým, že si je ani sám erotický romanopisec Vondruška nedovede představit.

Po 11. září to začíná jít z kopce

Šlo-li to s dějem knihy dosud plynule dolů, v popisu událostí po 11. září spadla na dno, ze kterého už se nezvedla. Vondruška začíná psát „svižnější rukou“, a to zejména o ženských postavách, neboť tváří v tvář přicházející muslimské apokalypse není čas na nějakou přehnanou romanopiseckou galantnost:

Víš, proč dneska vyvážíme mladé a krásné Rusky do Ameriky a chlapi tam platí za to, aby si je směli vzít? Protože Američanka se tě doma nikdy nezeptá, co jsi dělal. Začne ti vykládat o své duši, o tom, že má svá práva a nutí tě, abys poslouchal, co dělá, nebo ještě spíše, co by dělat chtěla. Chvilku ti to může připadat inspirující, ale věř zkušenějšímu, je to cesta do pekla. Takováhle přemoudřelá ženská ti za chvíli začne vysvětlovat, že sex je věcí vzájemné dohody, a ona zrovna teď nechce. A přes postel si tě nakonec zotročí. Neuvaří ani neuklidí, protože to neumí. Dej mi pokoj! Orientálky jsou pokornější, stejně jako Rusky.

Tolik vstup od největšího současného českého literáta, který knihu věnoval své manželce Aleně, ačkoli je ve skutečností její spoluautorkou...

Posuneme-li se do roku 2011, dostáváme se do bodu, kdy čtenář vážně zvažuje, zda bude v četbě pokračovat. Karikatury postav podle Vondruškova zjednodušujícího zahořklého schématu zažívají své dramatické katastrofy. V podání tak slabého literáta, jakým je Vlastimil Vondruška, se zcela stírá hranice mezi špatným dramatem a průměrnou buranskou komedií:

„Je mrtvý! On je mrtvý, rozumíš?!“

„Kdo on?“

„No přece Václav Havel!“

„Ach tak… Kvůli tomu nemusíš snad na ulici brečet, aby se ti lidé ještě posmívali. Odvedu tě domů.!

„Ty děvko,“ zaječela matka. „Zemřel nejlepší člověk, jakého kdy tahle země nosila. Všichni by měli naříkat, rozumíš? Všichni. Ale ty se tváříš, jako bys z toho měla radost. Jenže co se divím? Děvka z komunistické rodiny, je mi z tebe na blití.“ Zvedla ruku a chtěla ji udeřit, ale byla tak opilá, že upadla.

Duchovní pastevec Babišových voličů

Naposledy jsem Vondruškovu knihu otevřel na konci roku. Zrovna ve chvíli, kdy se hlavní postavy potýkaly s dalším ze strůjců zániku Evropy — ekologickou organizací. V této scéně nechává Vondruška vystoupit svoje autentické konzervativní názory a lásku k vlasti a české přírodě:

Podstatou stížnosti je fakt, že dochází k nepřiměřené exploataci unikátního lesního celku a likvidaci biotopu několika vzácných rostlin. Pak byly vyjmenovány jejich latinské názvy a na konci bylo číslo jednací, pod kterým podala iniciativa Budoucnost našich dětí návrh ministerstvu životního prostředí, aby byly předmětné lesy prohlášeny za chráněnou přírodní oblast.

„Co je to za píčovinu?“ vyjel pobouřeně František Hrouda.

„Je to píčovina,“ souhlasil klidně Vojtěch Zýka, „ale nesmírně nebezpečná. Kvůli ní můžeme taky přijít na buben.“

„Přece nám nemůže nějaké sdružení zelených pitomců vzít majetek?“ horlil dál pracovník komunistické státní bezpečnosti.

„Možné je všechno,“ upozornil ho filozoficky Adam Wagner. „Mám ti připomenout, kdo a jak bral lesy a pole legitimním majitelům před padesáti lety?“

V roce 2013 se stalo, co se muselo stát. Hlavní kladná a vždy neomylná postava už neunesla hloupost české společnosti, kterou si stvořila ve vlastní neomylné hlavě, a pobouřena reakcí části společnosti na zvolení Miloše Zemana, začíná ze svého privatizovaného zámku Klumpenštejn psát úvahové články „o demokracii“ pro „svobodomyslné internetové Parlamentní listy“.

V tomto místě jsem knihu na sklonku roku opustil a nebudu se k ní vracet. Pandemie mi ukázala, že životní čas je příliš drahocenný.

Skutečný Vondruška je toho času již držitelem prezidentské medaile, má pravidelný sloupek v Mladé frontě Dnes, vycházejí mu sáhodlouhé úvahy v časopise Týden i nekorektní rozhovory v Parlamentních listech.

Je jasné, proč si MF Dnes tak špatného autora hýčká — je totiž duchovním pastevcem toho milionu lidí, který dneska tvoří Babišův neotřesitelný voličský skeleton. A tak s ním holding potřebuje být v kontaktu.

Pro ty z vás, kteří touží vědět, jakou budoucnost pro nás Vondruška vyfantazíroval, nabízím závěr. Tak tedy poslední strana, únor 2047:

O týden později se v Moravském markrabství konaly první svobodné volby do moravského parlamentu. Na základě dohody stávajících politických stran byl jednokomorový a měl mít sto křesel. Padesát se rozdělovalo podle výsledků avoleb, pětadvacet získala jako prémii vítězná politická strana a pětadvacet obdrželi dědičně lidé, kteří se o vítězství nad muslimy a samostatnost Moravského markrabství zasloužili.

Co se stalo ve Vondruškově hlavě mezi lety 2012 a 2047, se nehodlám nikdy dovědět. Odpusťte.