Poslanci doplnili Radu České televize o Hanu Lipovskou, Pavla Matochu a Luboše Xavera Veselého. Za ně se dlouhodobě přimlouvali zástupci ANO, SPD a Trikolóry. Jedni v nich viděli snadné a nenáročné partnery, druzí rovnou souvěrce. U každému z nich lze též vystopovat vazbu na Václava Klause nebo Miloše Zemana, tedy politiky s vizí „vládní vlnky“, na něž je mediální scéna od časů televizní stávky na přelomu let 2000-2001 obzvlášť háklivá. Nepřekvapí proto, že jejich oponenti začali bubnovat na poplach.

Připusťme, že mohou vedle sebe existovat dva koncepty skládání mediálních rad. Ten první předpokládá, že jejich cílem je podporovat média veřejné služby. Potom by mělo smysl připomenout poslancům ANO úryvek z Programového prohlášení vlády: „Zachováme stávající úpravu postavení veřejnoprávních médií. Budeme důsledně podporovat jejich nezávislost.“ Pomáhá koalice do funkcí lidem, kteří tento přístup sdílejí, anebo už dávno hodila svůj stěžejní dokument za hlavu?

Druhý přístup počítá s tím, že v Radách ČT, ČRo a ČTK zasednou osobnosti připravené šlapat médiím na paty a kritizovat je. Prostě žádná selanka, ale neúprosné zrcadlo.

V minulosti po obou těchto cestách strany zastoupené ve Sněmovně kráčely. Nemají sice možnost samy nominovat, ale o to důkladněji uchazeče navržené občanskými sdruženími, spolky a neziskovkami kádrují. Rady bývaly pestré i díky tomu, že se sněmovní kluby dohodly na jistém rozparcelování vlivu.

Tento model je odjakživa sporný. Kdyby zákon svěřil personální sestavu rad společně významným institucím, jako jsou univerzity, odbory, církve, profesní komory, a též parlamentním stranám, omezil by závist a paranoiu. Také by šlo navrch volit tzv. divácké rady, aby existovala pevnější linka na občany. Leč liší se názory nejen mezi stranami, ale i v jejich útrobách, takže to nejdůležitější v mediální legislativě se hned tak nezmění.

Ať už v minulosti obsazovaly rady figury takové či onaké, zpravidla šlo o individuality, v nichž se snoubil politický názor se znalostí mediálního prostředí. Úzká specializace bývá přítěží. Nikde není psáno, že machr na rozbíjení atomu porozumí chodu a financování sdělovacích prostředků.

Jenže v současnosti převažují jiná kritéria. Nejde o to, nakolik médiím veřejné služby radní rozumějí, proto také ve volbě neuspěli ani slovutní mediální teoretici, nýbrž o jejich příslušnost k „antiestablishmentu“. Souvisí to s nešvarem, kterému podlehla i řada politiků: tvrdí, že média si uzurpují moc, která jim nepatří, a jsou to ona, kdo udává trend a hýbe zemí.

Chcete-li být protestní volič či protestující občan, předpokládá se, že budete mít pifku ne na politiky, ale na média, neziskovky, „elity“. Pak nikomu nepřijde ani divné, že všichni tři čerství televizní radní souzní s Trikolórou rodiny Klausů.

Čím víc se Česká televize, Český rozhlas a ČTK stávají terčem kampaní, tím silnější podporu pro šíři a způsob uchopení jednotlivých aktivit potřebují. Nejde však o vytváření fanklubů moderátorů či pořadů. Nevymýtitelný lidský faktor i ve veřejnoprávních médiích vede k nevyváženosti, ba stranění. V takových případech ale nemá smysl lynčovat ani jednotlivce, ani média. Efektivnější je takové nastavení kontrolních mechanismů, které zabrání opakování chyb.

Zákon jasně říká, co mediální rady smí a co je jim zapovězeno. Ve vymezeném prostoru mohou jejich členové uplatňovat své názory. Ty mohou být u trojice Lipovská, Matocha, Veselý kontroverzní. To však není důvod do nich preventivně pálit. Třeba své oponenty překvapí.

Až pokud je ale utvrdí v nejčernějších obavách, má cenu vyvinout intenzivní politický protitlak. Pod něj by se ostatně měly dostat především strany. Na nich a jejich poslancích leží odpovědnost za výběr radních i za podobu mediální legislativy. A jsou to oni, kdo rozhodne, zda se vydáme či nevydáme maďarskou cestou „znevolnění“ médií veřejné služby, před níž právem varuje sociolog médií Jaromír Volek.

Situace se jeví vážná, ale stále je ještě možnost odpracovat si své zleva zprava. A postarat se, aby se nesporné hrozby nenaplnily.