↗

Dokonce i na sobě pozoruji, že z dynamické ČT24 tu a tam i já rád uteču za vlídností primáře Sovy a spol. Foto ČT

Jedním z posledních počinů poslanců předtím, než kvůli koronavirové epidemii přerušili řádnou schůzi Sněmovny, byla volba členů Rady České televize a Rady Českého rozhlasu. Druhá instituce se dočkala jen jednoho nového jména, ostravského galeristy a někdejšího novináře Marka Pokorného. K stávajícím televizním radním přibyli tři: bývalý šéf zpravodajství Kavčích hor Roman Bradáč, hokejový trenér a exposlanec Jiří Šlégr a ekonom Pavel Kysilka.

U žádného z nich — na rozdíl od jejich některých protikandidátů — nehrozí, že by se pokusil média veřejné služby rozkládat zvenčí. Patří k těm lepším z tak zvaného Berkovcova seznamu. V něm předseda volebního výboru Sněmovny za ANO Stanislav Berkovec kádroval jednotlivé adepty zejména z hlediska užitku pro babišovce. Vše pak rozeslal jako doporučení kolegům z klubu.

Odpudivé? Jistě. Ale nelžeme si do kapsy, podobně postupuje více stran. Když už nemohou kandidáty samy navrhovat, třídí aspoň ty nominované občanskými sdruženími podle vzájemné blízkosti. Nebo i nějaké osobnosti spolkům podsouvají.

Ukazuje se, jak je nešťastné, když legislativa dovoluje, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Nebylo by férovější, kdyby se rady skládaly z vyslanců renomovaných organizací (univerzit, neziskovek, církví, zaměstnaneckých a zaměstnavatelských svazů, ale třeba i parlamentních stran)?

Jenže dohled nad sdělovacími prostředky je tvrdý oříšek, na němž si partaje mohou vylámat zuby. Proto platí status quo a pouze se více či méně ideologicky vybírají radní. Součástí nelítostné hry je osud ředitelů České televize a Českého rozhlasu a financování veřejnoprávních médií.

Vždy se najde dobrák, který by rád „ulevil“ občanům, pro začátek aspoň seniorům, od tak zvaných koncesionářských poplatků a navázal tato média na státní rozpočet. Jinými slovy, dopřál vládním politikům vlastní vlnku. Další by je rozpustili úplně, vždyť stejnou službu podle nich mohou poskytovat i soukromé stanice.

Koronavirová epidemie ale ukazuje, že tomu tak není. Především Česká televize v ní vyložila většinu svých trumfů, o kterých si privátní kanály mohou nechat jenom zdát.

K poslání médií veřejné služby v první řadě patří poskytovat zevrubné informace v případě mimořádných situací, například válek nebo živelných katastrof. Nákaza kosící bezbrannou populaci k nim patří.

Česká televize se ve svém vysílání obrazem, zvukem i textem věnuje koronavirové polízanici prakticky neustále. Již po prvních dnech jsem si říkal, zda to není příliš. Nyní už raději ani celý den ČT24 nesleduji.

Ukazuje se však, že právě tento program je pro ty, co chtějí být nepřetržitě v obraze, k nezaplacení. Soukromé televize na nic podobného zatím nemají kapacitu. Nemluvě o opakovaném sklouzávání do bulvárních poloh. To si ČT nemůže dovolit.

Proto na obrazovce rotují lékaři, špičkoví politici a úředníci, ekonomové, psychologové, sociologové, podnikatelé, odboráři, ale i běžní lidé reflektující dění. Jako přednost České televize se ukazují také regionální studia schopná přiblížit dění v jednotlivých koutech země.

Neméně zásadním úkolem veřejnoprávních médií je věnovat se nějak znevýhodněným menšinám. K těm nyní patří senioři. Jsou nejsnadnější obětí nemoci, zároveň se vesměs obtížněji orientují v přetechnizované době a mohou též častěji podléhat obavám a chmurám.

Nápad spustit specializovaný kanál ČT3, kde získávají o situaci informace méně dramatickým stylem a kde se dostává i na dobré zprávy, byl obzvlášť šťastný. Může nás mrzet, že retro pořady (seriály, koncerty, zábavné pořady) navozující pocit klidu a zlepšující náladu pocházejí především z komunistické éry, leč podstatné je, že plní svůj účel. Dokonce i na sobě pozoruji, že z dynamické ČT24 tu a tam i já rád uteču za vlídností primáře Sovy či hlasy Marka Ebena nebo Karla Gotta na ČT3.

Nezapomínejme ani na výchovný a edukační význam médií veřejné služby. Děti už z České televize nečerpají jen zábavu a soft-vzdělávání. Pásmo UčiTelka na ČT2 nahrazuje přerušenou školní výuku poměrně důsledně.

Televizní dramaturgové spojili síly s pedagogy a didaktiky, z čehož vyšel nečekaně dobrý výsledek, uvědomíme-li si, že se jedná o narychlo spíchnutou improvizaci. Která jiná televize je schopná a ochotná suplovat školy?

Tak toto všechno — rychlé zpravodajství, pomoc seniorům i výuku dětí — si vedle původní dramatické tvorby, záznamů kvalitního umění či přímých sportovních přenosů platíme v koncesionářských poplatcích. Za málo peněz je té muziky skutečně hodně. A konkurence může jen tiše zírat.

Chce stále ještě někdo na Kavkách zavřít krám a spustit mříž? Kdo bude mít teď odvahu žádat masivní škrty v rozpočtu České televize?

Jako každý megapodnik si i ona zaslouží pečlivou kontrolu, třeba i Nejvyšším kontrolním úřadem. Posílat do Rady ČT odpůrce principu veřejnoprávnosti nebo zastánce samoúčelných personálních čistek by ale bylo ranou pod pás. Ne televizi, ale hlavně těm, pro něž je její produkce přes občasné přešlapy nenahraditelnou pomocí.