Stálicí všech koronavirových komentářů je postřeh o tom, jak v krizi vystupují na povrch dlouho neřešené problémy v nejrůznějších sférách společnosti. Úplně stejně jsou na tom i média, kterým při pokrývání a reflexi současného dění podrážejí nohy jejich vlastní zlozvyky a nesmyslné, ale běžně aplikované pracovní postupy.

Zpravodajství se snaží čtyřiadvacet hodin denně chrlit nejnovější informace o postupu pandemie, což vede k nadprodukci informačního balastu a zavádějících zpráv. Publicistika je na tom ještě hůř.

K probíhajícím událostem se vedle mimózních celebrit a zavedených mluvících hlav vyjadřují i zdánlivě relevantní odborníci, jejichž kvalifikace v oblasti studia virů a epidemií bývá ale často dost pochybná. Je to situace, se kterou se lze v médiích setkat poměrně často.

Když je podobným způsobem pokrývána olympiáda či karlovarský filmový festival, v nejhorším si důvěřiví diváci a čtenáři jen špatně vsadí nebo zhlédnou mizerný film. Při pandemii jde ale o hazard se zdravím a životy.

Krize v přímém přenosu a donekonečna

Část problému leží už v tom, že živým, neustále aktualizovaným zpravodajstvím se dá pokrývat teroristický útok, zemětřesení či rezignace vlády, ale nikoliv krize, která ve stejné intenzitě trvá téměř donekonečna. Nezbývá pak mnoho prostoru pro rešerše a komplexnější reportérskou práci, a na on-line streamech se tak jen donekonečna střídají vyjádření politiků a dalších autorit, která jsou jen předhazována veřejnosti bez další reflexe.

Samozřejmě tu nelze házet všechna média do jednoho pytle. Chrlením informačního balastu a zvaním nevhodných respondentů trpí především komerční televizní stanice, tištěné deníky či online platformy zaměřené na komentáře a rozhovory, kdežto veřejnoprávní novináři z ČT24 či portálu iRozhlas předvádějí v rámci možností relativně solidní práci — i oni jsou ovšem limitováni tlakem na rychlost a množství výstupů, nedostatkem zahraničních zpravodajů a prostým faktem, že v zemi velikosti České republiky se nepřetržité domácí zpravodajství snadno zvrhne v přehlídku regionálních marginalit.

V zahraničí přitom lze vidět, že při odpovídajících zdrojích a především rozumné koncepci se dá týdny a měsíce trvající online stream dělat na výborné úrovni. Příkladem může být třeba britský Guardian. 

Typickým problémem vycházejícím z uspěchaného a nekvalitního zpravodajství je i reportování oficiálních čísel testovaných a nakažených. Svědectví infikovaných lidí marně usilujících o opakované testy či dodání jejich výsledků naznačují, že oficiální údaje jsou jen velmi hrubá hausnumera, ale novináři místo jejich mravenčího ověřování přímo v nemocnicích a hygienických stanicích jen přetiskují vládou oznamované statistiky. Pokud ovšem musí produkovat pět reportáží či článků za den, nelze jim vyčítat, že na něco takového jen těžko najdou čas.

Už i předseda krizového štábu Jan Hamáček přiznal, že nikdo nemá žádný plán, nikdo toho moc neví a vše se improvizuje na koleně, ale novináři stále předávají náhodné výkřiky o tom, jestli epidemie ustává či sílí, a jestli je lepší přitvrzovat opatření nebo spíš promořovat. Pár dobře mířených doplňujících dotazů by přitom rychle odhalilo, že například Adam Vojtěch má o promořování populace asi stejně promyšlenou představu jako náhodně vybraný cestující v tramvaji na Malostranském náměstí, a bylo by tak možné přesměrovat pozornost k relevantním odborníkům.

Spisovatelé, mluvící hlavy a doktoři všech medicín

Bylo by bláhové si stěžovat na to, že se teď ke koronaviru vyjadřují snad všechny osoby veřejného života, které zrovna zvednou telefon. Nebyli jsme tak ušetřeni tradičního blouznění ekonoma dobra a zla Tomáše Sedláčka a strukturu dopadů pandemie na vztahy, životní prostředí i sledování porna v rozhovoru pro Aktuálně.cz prošťouchnul i spisovatel Jan Němec.

V případě podobných celebrit asi není vhodné média nějak zásadně kritizovat, ale neodpustitelnou věcí by měla být špatná selekce respondentů, kteří se tváří jako odborníci na slovo vzatí. Pokud máte před jménem MUDr., novináři vám teď trhají ruce bez ohledu na to, že jste o epidemiologii slyšel naposledy u státnic před třiceti lety a od té doby bádáte v oblasti léčivého potenciálu lesních hub.

Jsou lidé, u kterých se tahle potíž dá odhalit ještě relativně snadno — třeba v Reflexu o výhodách promořování populace spekuloval psychiatr Cyril Höschl. Asi nejtypičtějším příkladem je ale z řetězu utržený zubař Roman Šmucler toužící po obětování národa na oltář ekonomiky.

Méně zjevné je to bohužel u lidí na první pohled vysoce kompetentních, kteří se ale také zaměřují na jiné oblasti výzkumu. Ve speciálním vysílání DVTV jsme tak mohli slyšet rozklady biochemika Zdeňka Hostomského (odborníka na rakovinu či HIV) či imunologa Jaroslava Svobody (taktéž HIV), který mimo jiné bezostyšně koketoval s konspirační teorií o umělém původu koronaviru v čínských laboratořích.

Tito a další pánové jsou sice ve svých oborech jistě povolaní odborníci a mazání na bolavá záda bych si od nich nechal napsat bez ohledu na to, že to není střed jejich zájmu. Ale nechávat je blazeovaně komentovat nákazu, se kterou si lámou hlavu i největší světové kapacity, je z hlediska novinářské etiky nezodpovědné.

Stačilo by přitom přípravě rozhovorů věnovat trochu víc času, prohrábnout akademické databáze, zjistit, kdo k tématu epidemií nemocí typu koronaviru v posledních dvaceti letech něco kloudného publikoval, a asi by se našla spousta relevantních a neokoukaných respondentů. A pokud by se to nedařilo na domácí scéně, v zahraničí by se našli zcela určitě. Je to samozřejmě otázka zvyku, ostychu a nedostatečné jazykové výbavy, ale i tak je nepochopitelné, jak málo českých novinářů je i v roce 2020 ochotných zvednout telefon a požádat o vyjádření někoho mimo zahnilý český rybníček.

Stačí se podívat třeba hned za hranice do Německa. Situaci tam teď mimořádně kvalifikovaně komentuje virolog Christian Drosten, který se dlouhodobě věnuje problematice nových virů a v roce 2003 patřil ke spoluobjevitelům SARS.

Zrovna Drostena teď asi DVTV užene jen stěží, ale jen zběžný pohled do onoho průlomového Drostenova článku z New England Journal of Medicine odhalí přes dvacet dalších spoluautorů, a někdo z nich by už ten telefon jistě zvedl. Určitě by to byl zajímavější komentář než dojmy lokálních zubařů, a veřejnost by se z něj mohla i něco dozvědět.

Úkolem médií by teď mělo být přinášet hodnotné informace, nikoliv vyjádření a dohady. Jindy to vede jen k nudné televizi a nečitelným novinám, ale teď na tom mohou záviset životy.