Stálicí všech koronavirových komentářů je postřeh o tom, jak v krizi vystupují na povrch dlouho neřešené problémy v nejrůznějších sférách společnosti. Úplně stejně jsou na tom i média, kterým při pokrývání a reflexi současného dění podrážejí nohy jejich vlastní zlozvyky a nesmyslné, ale běžně aplikované pracovní postupy.

Zpravodajství se snaží čtyřiadvacet hodin denně chrlit nejnovější informace o postupu pandemie, což vede k nadprodukci informačního balastu a zavádějících zpráv. Publicistika je na tom ještě hůř.

K probíhajícím událostem se vedle mimózních celebrit a zavedených mluvících hlav vyjadřují i zdánlivě relevantní odborníci, jejichž kvalifikace v oblasti studia virů a epidemií bývá ale často dost pochybná. Je to situace, se kterou se lze v médiích setkat poměrně často.

Když je podobným způsobem pokrývána olympiáda či karlovarský filmový festival, v nejhorším si důvěřiví diváci a čtenáři jen špatně vsadí nebo zhlédnou mizerný film. Při pandemii jde ale o hazard se zdravím a životy.

Krize v přímém přenosu a donekonečna