Babiše neporazili jenom novináři, ale nebýt jich, vládl by dál

Zuzana Vlasatá

Esej reportérky DR vyšla v rámci knihy Babišistán, ve které editoři nakladatelství Zeď shromáždili přes dvacet reflexí Babišovy éry prozatím ukončené volebním výsledkem. Text eseje hodnotí roli, kterou během jeho vlády sehrála média.

Přestože Andrej Babiš ovládl prakticky většinu české veřejné komunikace, jeho základní komunikační figurou je vytváření dojmu, jako by byl utiskován a někdo mu nějak bránil šířit, co si zamane. Foto FB Andrej Babiš

Když jsem se na podzim roku 2014 stala reportérkou na plný úvazek, Andrej Babiš byl už přes půl roku členem vlády Bohuslava Sobotky. Ačkoliv měl za sebou mnohaletou dráhu v byznysu a dotáhl to na druhé místo v žebříčku nejbohatších lidí v zemi, jen málokdo tehdy už tušil, co si myslet o jeho politickém angažmá, s čím si je spojit a jaké k němu mohl mít motivace.

Mnozí komentátoři mluvili o „ohrožení demokracie“. Logicky… Když si byznysmen vstupující do politiky koupí vlivné noviny, navíc s poznámkou, že tak činí, aby o něm psaly pravdu, nevypadá to jako další z řady jeho investic. Tato abstraktní argumentace — jakkoliv zásadní — se nicméně rychle vyčerpala. Chyběla srozumitelná ilustrace toho, v čem ono ohrožení spočívá.

Andrej Babiš navíc nelenil a nastartoval svou PR mašinerii. Z billboardů jeho strany se usmívali liberálové jako Jiří Zlatuška, Martin Stropnický či mladý právník Robert Pelikán. Na stranickém sněmu hnutí ANO řečnili filosof Václav Bělohradský či hvězda liberálů z Evropského parlamentu Guy Verhofstadt. Založil think-tank, který mu vedl dlouholetý ekonomický redaktor Respektu Jan Macháček. Babiš se rozhodl svým kritikům vytřít zrak: „Jaképak já jsem ohrožení demokracie?“

Kdo je Andrej Babiš, jaký je a zda je nějakým způsobem problematický, tehdy přitom ještě bohužel nepatřilo k obecnému povědomí. Připomínalo se jeho angažmá v neúspěšné privatizaci Unipetrolu, avšak historii, pozadí a výsledek tak spletité kauzy nedokázali převyprávět a pochopit nejen běžní občané, ale ani většina novinářů. Andreji Babišovi se před vstupem do politiky podařilo uhájit obraz velkopodnikatele, který si neušpinil ruce nad rámec toho, co se v obecně divokých privatizačních devadesátých letech považovalo za přijatelné.

V této atmosféře si mě a mou kolegyni v zakládající sestavě reportážního oddělení našich novin zavolal šéfredaktor a řekl: „Od teď budou vašimi hlavními tématy Andrej Babiš a Zdeněk Bakala. Oba vlastní noviny a o jejich špatných stránkách se nebude psát svobodně. Jděte a zjistěte, co jsou zač.“ Už ani nevím proč, ale na mě připadl Babiš.

S tímto zadáním jsem opustila pracovnu šéfredaktora a přemýšlela, odkud začít. Práci mi paradoxně usnadnil sám tehdejší stále ještě čerstvý ministr financí a místopředseda vlády. Jedním z klíčů k jeho úspěchu byla jednoduchá, přitom efektivní komunikační metoda: neustále a na jakoukoliv otázku říká to, co sám potřebuje, aby veřejnost slyšela. Neustále tak opakuje jen několik málo tezí. Nezdržuje se otázkou, kterou mu tazatel klade.

Tímto způsobem vpisuje do veřejného prostoru a do mozků svých voličů své „pravdy“. Na podzim 2014 to byly věty o tom, že ho stvořily předešlé zkorumpované vlády, že hnutí ANO po nich přichází dát zemi do pořádku — a že toho dosáhne tak, že bude „řídit stát jako firmu“.

Rozhodla jsem se to tehdy vzít jako návod: Jak to v jeho firmách vypadá? Jak jsou v nich lidé spokojení? Jak jsou spokojení jeho obchodní partneři? A jistě mě zajímalo i to, jak ke svým firmám přišel.

Se svým záměrem jsem seznámila šéfredaktora. Souhlasil. Na odchodu z jeho pracovny mi ale vytanula otázka: „Co když zjistím, že to v Babišových firmách funguje skvěle. Budeme o tom psát?“ Šéfredaktor mne ujistil, že ano, protože „novinářství je nástroj k odhalování pravdy“. Že jsme nakonec toho dilema nemuseli řešit, asi dnes, o sedm let později, nemusím nijak zvlášť vysvětlovat…

Nikoho z nás ale nemohlo tehdy napadnout, že právě práce relativně malých novinářských organizací, jako je ta naše, zásadní měrou přispěje k Babišově volební prohře. Jak se to malým novinám bez masového zásahu, jako je Reportér, Investigace.cz, Fórum 24 či Deník Referendum — a samozřejmě některé pořady veřejnoprávní televize — mohlo podařit?

Andrej Babiš koupí vydavatelství Mafra přeoral českou mediální krajinu. Mnozí novináři odešli z jeho médií z morálních důvodů hned, jiní později, někteří — ty lze však těžko bez výhrad označovat za novináře — v nich naopak našli své zázemí. Najednou vznikly nové redakce jako alternativy k médiím vlastněným Babišem, ale i dalšími oligarchy: Fórum 24, Echo 24, Hlídací pes, časopis Reportér, Neovlivní, později Deník N. Vznikl také Nadační fond nezávislé žurnalistiky, který média tohoto typu podporuje granty.

Deník Referendum, pro který pracuji já, je v celém tomto prostředí tak trochu anomálie. Byl založen o několik let dříve než ostatní jmenované, a to nikoliv jako vzdor Babišovi, ale jako vzdor mainstreamovému mediálnímu prostředí, které mu předcházelo. Vycházeli bychom i bez Babiše. Ale právě on bezděky zvýšil naši relevanci v mediálním prostoru.

Babišův nákup vydavatelství Mafra se odehrával navíc v době překotné celosvětové proměny fungování médií. Někdejší ekonomický a vydavatelský model se rozdrolil vlivem internetu a sociálních sítí. Média a potažmo celá novinářská profese v uplynulé dekádě hledaly velmi intenzivně nové cesty a způsoby práce a existence. Snad ani v těžbě uhlí v 21. století nezmizelo tolik pracovních míst jako v žurnalistice…

Jedním z čile prozkoumávaných východisek z této šlamastiky jsou právě malá, nezávislá a na neziskovém principu fungující média. Na vzestupu jsou nejen u nás, ale i jinde ve světě. Andrej Babiš však v českých zemích svým způsobem vznik takovéto scény nejen urychlil, ale posílil i její vliv a legitimitu.

Naopak kdysi všeobecně respektované Lidové noviny a MF Dnes ztrácejí. Během Babišova účinkování v politice se z nich stávají stále méně sofistikované nástroje propagandy, což čím dál tím více čtenářů prostě prokoukne. Noviny, které kdysi dokázaly ukončit nejednu politickou kariéru, dnes své někdejší čtenáře urážejí tím, že už přestaly dokonce i předstírat jiný smysl své existence než účinkování v politickém zápase na straně svého majitele.

Je přitom na místě připomínat, že česká mediální scéna před příchodem Babiše měla k dokonalosti daleko. Nesdílím ani názor, že ji Andrej Babiš zničil. Svým způsobem podle mě naopak zahájil její očistný proces a přispěl k jejímu ozdravění a emancipaci. Kdybych měla vyzdvihnout jen jednu věc, ocenila bych, že za etalon investigativního novinářství už se u nás zdaleka nepovažuje praxe, kdy se přes vybrané novináře vypouštějí do veřejného prostoru informace z policie, tajných služeb a podobně.

Vraťme se ale na podzim roku 2014. Když jsem tehdy začala zkoumat, co je Andrej Babiš zač, ponořila jsem se samozřejmě nejdříve do mediálního archivu. K mému překvapení jsem v něm už tehdy našla velkou část odpovědí na své otázky: Jak pracuje? Čím může být problematický či nebezpečný? Kdo chtěl, mohl to už tehdy vědět.

Už před vstupem Andreje Babiše do politiky tu totiž byli novináři, kteří o něm a jeho způsobu podnikání psali podnětně, analyticky a s hlubokým vhledem. Netěšili se ale obecné známosti. Jejich jména nepatřila a dodnes nepatří k obecně známým „hvězdám oboru“. Přitom na základě toho, co psali, by jimi měli být.

Byli to kolegové z redakcí Eura a Ekonomu, především Táňa Králová, Jiří Pšenička, Martin Mařík a Tomáš Pergler. Kdyby veřejnoprávní média zvala před volbami v roce 2013 do hlavního vysílacího času právě je, aby vysvětlovali, kdo to tady chce vstoupit do politiky a proč, rozuměli bychom mnohem dříve hrozbě, před kterou se česká společnost ocitla.

Kolik jen práce jsem si ušetřila při psaní investigativních reportáží o tom, jak Babiš získával různé zemědělské a potravinářské podniky, když jsem si mohla v článku Pšeničky a Maříka z roku 2012 s názvem „Krachující holding Less by mohl převzít Andrej Babiš“ přečíst například toto: „Majitel Agrofertu nejprve takové společnosti pomůže finanční investicí, nebo přinejmenším odkladem splátek dluhů, které u něho daná společnost má. Subjekt se však dříve či později stejně ocitne v insolvenci, Babiš ‚váhá‘, ale nakonec se dohodne s ostatními věřiteli a podnik přejímá. Příznačná je ještě jedna typická fáze — miliardář, který si ani na veřejnosti nebere servítek, často tvrdí, že ho původní majitelé oklamali.“

Kdepak novodobý Baťa — jak Babiš sám sebe snažil vykreslit — činorodý budovatel sítě stovek podniků a lidumil. V realitě bezcitný predátor a lhář, který svůj Agrofert vybudoval metodou nepřátelských převzetí. Králová, Pergler, Pšenička a Mařík o tom mohli českou společnost včas poučit. Nedostali ale prostor a příležitost.

Když Andrej Babiš neustále opakoval, že bude stát řídit jako firmu, jeho kritici měli jemu a jeho potenciálním voličům do omrzení vyprávět příběh nepřátelského převzetí firmy Less. To by ale museli novináři navzájem respektovat svou práci, čerpat z ní a rozvíjet ji. Což tu bohužel nebývalo zvykem…

Jedním z poměrně charakteristických znaků české novinářské obce bývala velká řevnivost, často i vzájemná nesnášenlivost a nekolegialita. Všímali si toho i kolegové z okolních zemí. Na mezinárodních novinářských akcích se mě na příčiny toho stavu vyptávali například Slováci nebo Maďaři.

Novináři z opačných ideových pozic nemohli těm druhým doslova přijít na jméno. K vzájemným útokům samozřejmě dobře sloužilo, kdo je kým placen — tedy kdo z velkopodnikatelů či oligarchů vlastní kterou redakci. Novináři z velkých médií přehlíželi ty z malých. A tak podobně. Tuto atmosféru samozřejmě umocňuje dynamika diskuzí na sociálních sítích.

Jestli se tedy Andreji Babišovi podařilo v této zemi něco zlepšit, jsou to právě vztahy mezi novináři. Během postupujících let jeho působení v politice se spory mezi nimi proměnily do velké míry na spory novinářů s Babišem. Ne, že by v tom nebylo riziko — taková válka mezi politikem a novináři může vést například k opomíjení jiných podstatných témat, případně k jistému druhu obsese.

Nicméně i díky tomu, že premiér dnes vede s novináři bezmála válku, dostal i ty znesvářené na jednu loď. A tak v situaci, kdy označil Deník Referendum kvůli naší průlomové investigaci o otravě řeky Bečvy za prolhanou žumpu, bylo možné, že se pod otevřený dopis žádající Babiše o omluvu kolegům z malého, vyhraněně levicového média, podepsala prakticky celá novinářská obec. Samozřejmě bez jeho zaměstnanců. Ještě před pár lety by to bylo něco nemyslitelného.

Novináři z malých médií dostávají prostor mluvit o svých kauzách ve veřejnoprávních a velkých médiích. Média se dnes o něco důsledněji navzájem citují. Výjimkou již nejsou ani spolupráce mezi různými redakcemi na kauzách. A už dlouho se mi nestalo, aby se mi někdo pokoušel ukrást téma a spěchal, aby jej „měl venku“ dříve a vydával je za své. Opět — neříkám, že je vše ideální, ale mnohé se posunulo k lepšímu.

Kolegiálnější atmosféra vede ke kvalitnějším novinářské práci. Mnohem více se u nás v posledních letech etablují metody investigativní práce — myšleno například důsledná práce v terénu, analýza veřejně dostupných dokumentů nebo datová žurnalistika. Objevuje se více původních kauz a více novinářů se snaží poměřovat kvalitu své práce se zahraničními vzory. Když to trochu přeženu: novináři nečekají, až jim někdo na někoho přinese nějaké „kompro“, ale hledají — a nacházejí — témata sami.

Vzniklo české zastoupení Mezinárodního tiskového institutu, které vybídlo ke členství opět pestrou směsici lidí z redakcí nevlastněných oligarchy. Vyjadřuje se k našim společným profesním zájmům a ozývá se pokaždé, když politici útočí na kohokoliv z kolegů.

Je to ve svém celku ještě o něco jiná atmosféra, než v jaké jsme v roce 2017 vydávali knihu Žlutý baron, v níž se zúročila nakonec naše společná — moje a šéfredaktorova — reportážní práce, rozrývající skutečné politické a podnikatelské záměry Andreje Babiše. Když jsem se do ní totiž tehdy v roce 2014 pustila, ukázalo se velmi záhy, že je jí na jednoho člověka příliš mnoho. Od té doby jsme s šéfredaktorem pracovali v tandemu.

Po vydání knihy jsme získali sponzora a během tří měsíců jsme s ní objeli 68 českých a moravských měst. Nikdy nezapomenu, jaký šok nám působilo, že se kniha bez jakékoli velké reklamy a zázemí velkého nakladatele šířila republikou a brzy se stala bestselerem. Všude jsme ji vídali ve výlohách, lidé „trollili“ Babiše tím, že mu ji nosili k podpisu na předvolební mítinky. Tehdy to ale jako dostatečné varování nestačilo. Babiš volby vyhrál a začal se nám mstít.

Naše soudní spory s ním z té doby se táhnou doteď. Diskreditační kampaň, kterou jeho propagandistická mašinérie rozpoutala a které se z nevědomosti účastnila i některé na Babišovi nezávislá média, nás obtěžuje podnes. Naše noviny po většinu uplynulých čtyř let zdaleka nemohly naplňovat svůj potenciál naplno, protože jsme ohromné množství energie věnovali odvracení ataků Babišovy státní moci. O to sladší je, že i sám Andrej Babiš nakonec přiznal, že jsme se podepsali na jeho volební prohře.

Když přišel v říjnu roku 2021 o prvenství v parlamentních volbách, na své první tiskové konferenci uvedl novináře jako příčinu. Nejspíše si v tu chvíli neuvědomil, že naší profesi vysmekl poměrně podrobnou a přesnou poklonu.

Mluvil o kauze otrávené Bečvy, na které odvedl zásadní práci právě náš Deník Referendum. Připomeňme, že za „prolhanou žumpu“ nás Babiš označil proto, že jsme odhalili utajenou havárii, která se stala v jeho chemičce Deza krátce před vypuknutím ekologické katastrofy v řece. Díky nám se případ nepodařilo Agrofertu a jeho lidem ve státní správě zamést dodnes pod koberec.

Mluvil také o kauze Pandora Papers, na níž spolupracoval český server Investigace v rámci velkého mezinárodního konsorcia novinářů a která ukázala, že Andrej Babiš použil offshorové firmy k nákupu šestnácti luxusních nemovitostí ve Francii. Mluvil i o svém střetu zájmů, o jehož objasnění se zasloužili nejen mnozí novináři, ale také organizace Transparency International. Také občanská společnost v čele s Milionem Chvilek pro demokracii samozřejmě hrála zásadní roli v tom, že Babiš končí.

Zmínil se i o případu svého syna Andreje, jejž podle věrohodných informací nechal unést na Krym a nechal jej také zmedikovat psychofarmaky, aby mu znemožnil vypovídat v kauze dotačního podvodu Čapí hnízdo. Toto se zas nepodařilo ututlat zejména díky deníku Fórum 24.

A nakonec na své tiskovce Babiš zmínil mezi příčinami své prohry také pandemii. Klíčem k tomu, proč si Andrej Babiš koupil média, je nejen to, aby v nich vycházely věci, na kterých má zájem. Snad ještě důležitější a účinnější je, pokud v nich to, na čem zájem naopak nemá, nevychází.

Sice tu kvůli špatnému zvládání pandemie covidu za jeho vlády zemřelo zbytečně dvanáct až dvacet tisíc lidí, ale na titulce MF Dnes jsme si to nepřečetli. Přesto se Babišovi a jeho PR mašinérii nakonec nepodařilo realitu překroutit dostatečně.

I to je měřítko úspěchu současného investigativního novinářství a svobodných médií v českých zemích. I to je ukázka, co Andrej Babiš provedl s českými médii. Stal se největším českým vydavatelem a z kdysi úctyhodných deníků udělal složky své propagandy. Co se děje v jeho lokálních médiích nebo lifestylových časopisech nikdo systematicky nezkoumá, ale lze předpokládat, že to nebude nic pěkného.

Chtěl zkrotit novináře, ale neuspěl. Netušil asi, že ne každého lze koupit. Nakonec tu zbylo dost novinářek a novinářů s dostatečným institucionálním zázemím, ochotných vykonávat svou profesi jako „metodu odhalování pravdy“ — jakkoliv to pro ně mnohdy mohlo znamenat existenční obtíže.

Vrátili jsme mu to i s úroky. Je to samozřejmě důvod k radosti. Nemá-li se ale podobný typ moci znovu vrátit, je nutné, aby společnost pečovala o svobodný, pluralitní a na kvalitu zaměřený přístup k novinářské práci. Aby ji brala jako nezbytnou podmínku živé a zdravé demokracie — stejně, jako nezávislé soudy, parlament a vlády.

Esej je součástí sborníku úvah Babišistán, který vydalo nakladatelství Zeď.

Diskuse
TK
December 20, 2021 v 15.53
Bavme se spolu, je v tom šance posouvat se dál

Děkuji za tento článek, a jsem vděčný za celé úsilé v něm popsané.

Jenom bych rád doplnil, že snaha vzájemně si naslouchat a přemýšlet o tom, co a proč je sdělováno, by asi měla bý doplněna i snahou se o podstatných věcech domlouvat.

Pokud nastane situace, kdy zcela převáží monology a lidé se o sdělovaném obsahu spolu nadobro přestanou bavit, pak se jakýkoliv posun společnosti vpřed stane skoro nemožným.

Budu proto moc rád, když pod články v DR příští rok najdu více diskusí snažících se hledat společné průniky různých názorů a možná řešení sporů, a ještě raději, když se čtenářům podaří k takové diskusi přimět i samotné autory příspěvků.

To přeji Deníku Referendum, celé komunitě okolo něj a vlastně všem bez omezení.

JN

Dobrý den, pane Kaliszi.

Pokud hledáte diskuse, kde se lidé snaží navzájem si naslouchat a přemýšlet o tom, co je sdělováno, zkuste se podívat na web pana Poláčka:

https://humanisticke-dialogy.eu/uvodni-stranka-deutsch/

Vznikl právě z té touhy diskutovat - lidé, kteří tam píší, byli téměř všichni vděčnými účastníky diskusí zde na DR. Nejsem si ovšem jist, zda by Vám ta témata, která se tam obvykle probírají, vyhovovala. Můžete samozřejmě přinést nějaké vlastní, domnívám se, že pan Poláček to uvítá.

Přeji všechno dobré v novém roce a hezké Vánoce.

TK
December 21, 2021 v 17.8
Panu Nushartovi

Dobrý den,

neměl jsem o existenci webu pana Poláčka dosud tušení, mockrát děkuji za odkaz.

Moje prosba byla ovšem adresována hlavně autorům, kteří v DR publikují, a v tom případě by diskuse samozřejmě byla nejsnáze k dosažení zde v DR, přímo pod příslušným příspěvkem.

Nebo v některých případech možná i v podobě nového příspěvku téhož autora.

V každém případě ještě jednou děkuji za pozvání do další diskusní platformy a také Vám přeji krásné svátky.