Když jsem se na podzim roku 2014 stala reportérkou na plný úvazek, Andrej Babiš byl už přes půl roku členem vlády Bohuslava Sobotky. Ačkoliv měl za sebou mnohaletou dráhu v byznysu a dotáhl to na druhé místo v žebříčku nejbohatších lidí v zemi, jen málokdo tehdy už tušil, co si myslet o jeho politickém angažmá, s čím si je spojit a jaké k němu mohl mít motivace.

Mnozí komentátoři mluvili o „ohrožení demokracie“. Logicky… Když si byznysmen vstupující do politiky koupí vlivné noviny, navíc s poznámkou, že tak činí, aby o něm psaly pravdu, nevypadá to jako další z řady jeho investic. Tato abstraktní argumentace — jakkoliv zásadní — se nicméně rychle vyčerpala. Chyběla srozumitelná ilustrace toho, v čem ono ohrožení spočívá.

Andrej Babiš navíc nelenil a nastartoval svou PR mašinerii. Z billboardů jeho strany se usmívali liberálové jako Jiří Zlatuška, Martin Stropnický či mladý právník Robert Pelikán. Na stranickém sněmu hnutí ANO řečnili filosof Václav Bělohradský či hvězda liberálů z Evropského parlamentu Guy Verhofstadt. Založil think-tank, který mu vedl dlouholetý ekonomický redaktor Respektu Jan Macháček. Babiš se rozhodl svým kritikům vytřít zrak: „Jaképak já jsem ohrožení demokracie?“

Kdo je Andrej Babiš, jaký je a zda je nějakým způsobem problematický, tehdy přitom ještě bohužel nepatřilo k obecnému povědomí. Připomínalo se jeho angažmá v neúspěšné privatizaci Unipetrolu, avšak historii, pozadí a výsledek tak spletité kauzy nedokázali převyprávět a pochopit nejen běžní občané, ale ani většina novinářů. Andreji Babišovi se před vstupem do politiky podařilo uhájit obraz velkopodnikatele, který si neušpinil ruce nad rámec toho, co se v obecně divokých privatizačních devadesátých letech považovalo za přijatelné.

V této atmosféře si mě a mou kolegyni v zakládající sestavě reportážního oddělení našich novin zavolal šéfredaktor a řekl: „Od teď budou vašimi hlavními tématy Andrej Babiš a Zdeněk Bakala. Oba vlastní noviny a o jejich špatných stránkách se nebude psát svobodně. Jděte a zjistěte, co jsou zač.“ Už ani nevím proč, ale na mě připadl Babiš.

S tímto zadáním jsem opustila pracovnu šéfredaktora a přemýšlela, odkud začít. Práci mi paradoxně usnadnil sám tehdejší stále ještě čerstvý ministr financí a místopředseda vlády. Jedním z klíčů k jeho úspěchu byla jednoduchá, přitom efektivní komunikační metoda: neustále a na jakoukoliv otázku říká to, co sám potřebuje, aby veřejnost slyšela. Neustále tak opakuje jen několik málo tezí. Nezdržuje se otázkou, kterou mu tazatel klade.

Tímto způsobem vpisuje do veřejného prostoru a do mozků svých voličů své „pravdy“. Na podzim 2014 to byly věty o tom, že ho stvořily předešlé zkorumpované vlády, že hnutí ANO po nich přichází dát zemi do pořádku — a že toho dosáhne tak, že bude „řídit stát jako firmu“.

Rozhodla jsem se to tehdy vzít jako návod: Jak to v jeho firmách vypadá? Jak jsou v nich lidé spokojení? Jak jsou spokojení jeho obchodní partneři? A jistě mě zajímalo i to, jak ke svým firmám přišel.

Se svým záměrem jsem seznámila šéfredaktora. Souhlasil. Na odchodu z jeho pracovny mi ale vytanula otázka: „Co když zjistím, že to v Babišových firmách funguje skvěle. Budeme o tom psát?“ Šéfredaktor mne ujistil, že ano, protože „novinářství je nástroj k odhalování pravdy“. Že jsme nakonec toho dilema nemuseli řešit, asi dnes, o sedm let později, nemusím nijak zvlášť vysvětlovat…

Nikoho z nás ale nemohlo tehdy napadnout, že právě práce relativně malých novinářských organizací, jako je ta naše, zásadní měrou přispěje k Babišově volební prohře. Jak se to malým novinám bez masového zásahu, jako je Reportér, Investigace.cz, Fórum 24 či Deník Referendum — a samozřejmě některé pořady veřejnoprávní televize — mohlo podařit?

Andrej Babiš koupí vydavatelství Mafra přeoral českou mediální krajinu. Mnozí novináři odešli z jeho médií z morálních důvodů hned, jiní později, někteří — ty lze však těžko bez výhrad označovat za novináře — v nich naopak našli své zázemí. Najednou vznikly nové redakce jako alternativy k médiím vlastněným Babišem, ale i dalšími oligarchy: Fórum 24, Echo 24, Hlídací pes, časopis Reportér, Neovlivní, později Deník N. Vznikl také Nadační fond nezávislé žurnalistiky, který média tohoto typu podporuje granty.

Deník Referendum, pro který pracuji já, je v celém tomto prostředí tak trochu anomálie. Byl založen o několik let dříve než ostatní jmenované, a to nikoliv jako vzdor Babišovi, ale jako vzdor mainstreamovému mediálnímu prostředí, které mu předcházelo. Vycházeli bychom i bez Babiše. Ale právě on bezděky zvýšil naši relevanci v mediálním prostoru.