Co mají společného základní organizace Českého svazu včelařů ve Struhařově, Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu, Česká biskupská konference, HC Litvínov a spolek Václava Klause mladšího Centrum pro občanské svobody? Jde o organizace, jejichž kandidáti v minulém týdnu uspěli ve veřejném slyšení před volebním výborem Sněmovny a jako takoví mají šanci stát se na příštích šest let radními České televize.

Není proto vyloučeno, že v radě zasedne například ekonom Vladimír Pikora, který prosazuje zrušení koncesionářských poplatků, servilní moderátor a nositel novinářské anticeny Zlatý citron Luboš Xaver Veselý, někdejší místopředseda trucpartaje Jiřího Paroubka LEV 21, hokejista Jiří Šlégr nebo spolupracovnice Institutu Václava Klause Hana Lipovská, jež by média veřejné služby nejraději rovnou zrušila.

Právě nominace Lipovské — vůči níž se v otevřeném dopise ohradilo devatenáct senátorů poukazujících na to, že lidé otevřeně zpochybňující smysl existence veřejnoprávních médií, by neměli být do jejich rad voleni — znovu otevřela debatu nad reformou systému výběru radních České televize a Českého rozhlasu, přičemž obsazování rady České tiskové kanceláře znovu zůstalo stranou zájmu.

↗

„Pozitivistický přístup, spočívající ve víře, že všechno vyřeší lepší zákony, je iluzorní. Vždy bude záležet především na politické kultuře. Nepochybuji, že i nový zákon si strany vyloží podle svého,“ řekl před devatenácti lety v rozhovoru s Alexandrem Kramerem na adresu nové právní úpravy, jež byla přijata v reakci na krizi v České televizi, její někdejší generální ředitel Ivo Mathé. Foto Freepik

Navrhnout kandidáty do televizní nebo rozhlasové rady dnes může prakticky kdokoliv. Platné zákony umožňují podat nominaci organizacím, které představují „kulturní, regionální, sociální, odborové, zaměstnavatelské, náboženské, vzdělávací, vědecké, ekologické a národnostní zájmy“. A poslanci z nich následně v tajném hlasování vybírají ty, již jsou jejich srdcím nejblíže.

Kritici stávajícího volebního mechanismu však upozorňují, že navzdory vůli zákonodárce, který v reakci na televizní krizi z přelomu let 2000 a 2001 chtěl, aby do obsazení mediálních rad výrazněji promlouvala skrze spolky občanská společnost, jsou nadále vybírání domluvení straničtí kandidáti, tu a tam nominovaní pochybnými i účelově vzniklými zájmovými sdruženími.

Neblahá praxe, kdy ta či ona sněmovní mocenská většina je s to proměnit rady, jejichž prostřednictvím má veřejnost kontrolovat činnost veřejnoprávních médií, ve vlastní mocenské páky, přiměla několik senátorů k přípravě novel zákonů, které mají rozprostřít pravomoc vybírat členy mediálních rad na obě komory Parlamentu, aby na poměry v televizi a rozhlase nedohlíželi jen zástupci vítězů posledních voleb.

Senátoři — alespoň podle Davida Smoljaka — ovšem ani takové řešení nepovažují za zdaleka ideální. Důvodně se však obávají, že pokud by přišli s ambicióznějším návrhem, který by výběr radních — podobně jako v sousedním Německu — svěřil zákonem určeným institucím a organizacím, nezískali by pro něj v Poslanecké sněmovně za stávajícího rozložení sil potřebnou podporu.

Ostatně si stačí vzpomenout, že obdobná právní úprava vznikla již v minulém volebním období, kdy ji vypracovalo ministerstvo kultury v čele s Danielem Hermanem. Ta mimo jiné počítala s tím, že radní již nebudou voleni dolní komorou Parlamentu, ale nominováni dvěma skupinami subjektů — sněmovními politickými stranami a veřejnými institucemi, včetně významných spolků.

Lidovecký ministr se ovšem k jejímu předložení do legislativního procesu za celé čtyři roky, kdy dlel v Nostickém paláci, vůbec neodhodlal. A když si ji osvojila skupina poslanců politického hnutí ANO, sociální demokracie, TOP 09, Úsvitu, Starostů a lidovců, nebyla své kolegy v malostranských lavicích schopna přesvědčit ani k tomu, aby se návrhem alespoň začali zabývat.

Je proto nanejvýš pravděpodobné, že reforma způsobu volby členů mediálních rad, která by posílila nezávislost médií veřejné služby, se do konce tohoto volebního období neuskuteční. Debata o její nejvhodnější podobě by ovšem neměla zastřít to nejdůležitější: Ani sebelepší právní úprava veřejnoprávní média neochrání. Rozhodnou-li se je politikové zničit, zničí je. Vždy ale lze zvolit jiné politiky.