↗

Se zhoršujícími možnostmi kvalitně pracovat — kvůli politickým tlakům a nejistému financování — ztrácí veřejnoprávní média na důvěryhodnosti. Foto VitVit, WmC

Jedním z témat loňských voleb do Poslanecké sněmovny bylo kromě jiného i to, zda média veřejné služby zůstanou nadále — alespoň relativně — nezávislá na politické moci, nebo se podobně jako v Polsku a Maďarsku postupně promění ve vládní tlampače. Minulá neformální vládní koalice politického hnutí ANO, komunistů a zdejších přitroublých národovců do veřejnoprávní televize a rozhlasu pravidelně kopala, pokoušela se je učinit méně důvěryhodnými a spřádala plány k jejich ovládnutí.

Vytrvalá opoziční obstrukce, vzedmutí občanské společnosti a vlastní neschopnost ovšem její plány zmařily. Vítězství koalice SPOLU, která společně s Piráty a Starosty utvořila nový vládní kabinet, přineslo naději, že se média veřejné služby z politických tlaků vymaní.

Oba bloky svým voličům slibovaly, že prosadí nový model volby radních České televize, Českého rozhlasu a České tiskové kanceláře a zároveň zajistí jejich trvale udržitelné financování jako nezbytnou podmínku zachování nezávislosti na aktuálním rozložení sil ve Sněmovně. Tři čtvrtě roku od voleb ale vláda Petra Fialy v této oblasti nedosáhla zhola ničeho.

Výběr členů mediálních rad koaliční poslanci opakovaně zpackali. Zákon, jenž by jejich volbu rozdělil mezi obě komory Parlamentu, shodili legislativci ze stolu. A Česká televize se v důsledku poklesu reálné hodnoty koncesionářských poplatků připravuje na rozsáhlé škrty.

Po nějakém pozdvižení ovšem ani vidu, ani slechu. Plánované úspory, omezování výroby a propuštění zaměstnanců vládní politikové přešli. K zalátání tenčících se rozpočtů veřejnoprávních médií se nemají. A jejich budoucnost ztratili ze zřetele.

Bedliví pozorovatelé zdejšího politického provozu ale těžko mohou být překvapení. Již před volbami bylo zřejmé, že dopřát České televizi a Českému rozhlasu skutečnou nezávislost se zejména představitelé koalice SPOLU ve skutečnosti nechystají.

Navzdory vzletným slovům o nezbytnosti trvale udržitelného financováním totiž o růstu koncesionářských poplatků nechtěli ani slyšet. Jak tehdy řekla Markéta Pekarová Adamová: „Kdybychom je chtěli zvýšit, tak si to do programu napíšeme.“

Aliance tří tradičních pravicových stran si zřejmě neuvědomuje, že svým počínáním může veřejnoprávní média poškodit stejně jako minulá vláda. Pokud se ocitnou pod ekonomickým tlakem, v jehož důsledku přestanou dostávat svým závazkům, lidé začnou reptat, ve společnosti posílí jejich kritikové a postupně pozbydou důvěryhodnosti.

Ostatně, kdo by s nadšením pravidelně platil za službu, která každým rokem slouží hůř a hůř?