Nejprve dvě důležitá fakta: Česká televize je ve finanční krizi. Její současný ekonomický model je neudržitelný. Za vše hovoří už skutečnost, že její příjmy jsou ve srovnání s ostatními obdobnými vysilateli v Evropě směšné. Druhý fakt: i když celkově Češi nevěří zpravodajským médiím, veřejnoprávní televize je stále spolu s rozhlasem nejdůvěryhodnějším médiem.

Navzdory výkřikům antisystémových politiků a aktivistů lidé České televizi i Českému rozhlasu důvěřují, což vytváří poměrně dobrou výchozí pozici pro budoucí změny v administraci těchto institucí. Nutno podotknout, že jejich důvěryhodnost nespočívá pouze ve zpravodajství, ale i v ostatním obsahu, tvořeném filmy, seriály nebo dětskými pořady, jehož kvalitu zhusta uznávají i kritici novinářské práce televize.

Politický pragmatismus

Střetává se zde však rovina ekonomická, sociální a politická. Ta první se netýká jen klasického liberálního problému, jak snižovat deficit státního rozpočtu a daňové zatížení, a přitom posilovat nezávislost a kvalitu veřejných institucí a služeb — přenechejme jej těm, kteří stále věří v možnost vyřešit kvadraturu kruhu.

V časech inflace, v zemi, kde je stále problém s nedostatečným platovým ohodnocením a platovou nespravedlností, kde dopad pandemie a energetické krize vedl k nabobtnání skupin ohrožených chudobou, v zemi svírané exekutorským byznysem není diskuze o „pár stovkách“ triviální. Nabízí se i logická otázka: za co ty peníze televize utrácí? Funguje skutečně efektivně?

Tím se dostáváme k sociálnímu rozměru problému. Lidé sice televizi důvěřují, zároveň ale i nedůvěřují. Jak argumentují Marína Urbániková a Klára Smejkal ve svém aktuálním výzkumu, oba postoje nejsou pouze obrácenými stranami téže mince — vztah mezi nimi je komplexnější. Jakákoliv diskuse o médiích veřejné služby je ze společenského hlediska zatížena takovým množstvím protichůdných emocí, hodnotových komplexů a paradoxních postojů, že může vzbuzovat konflikty i bez objektivní příčiny.

To souvisí s politickou rovinou. Žádná z českých vlád — ani ta současná — neměla jasný program reformy mediálních zákonů, protože žádný politik se neodváží toto téma otevřít naplno. V rámci konkurenčního boje mezi politickými stranami o voliče se totiž politici snaží uspokojovat poptávku, dokazovat svoji odlišnost od oponentů — v tom se koalice neliší od opozice. Spoléhají na hesla, fráze a provolání.