Petra Dvořáka v čele České televize v říjnu vystřídá Jan Souček. Vidíte v tom možné ohrožení současného profilu České televize, zejména poměrně kritického zpravodajství?

Na odpověď si samozřejmě budeme muset počkat, nicméně některé výroky zvoleného ředitele Součka bezprostředně po volbě nabízejí interpretaci, že je nutná jistá ostražitost. Mám na mysli jeho slova, že investigativní tým pořadu Reportéři ČT zřejmě projde nějakou obměnou, byť to zřejmě bylo řečeno v souvislosti s proběhlou kauzou nevhodného chování Marka Wollnera.

Nechtěl bych ale příliš spekulovat, musíme si počkat na konkrétní změny v redakci v následujících měsících. Obecně si myslím, že po dvanácti letech může obměna vedení instituce, jako je Česká televize, prospět.

Volba sice byla tajná, ale z hlediska počtu hlasů se zdá, že Souček nějakým způsobem přesvědčil část radních kolem Pavla Matochy či Lubomíra „Xavera“ Veselého, které do Rady navolila bývalá sněmovní většina ANO, SPD a KSČM a kteří platí za kritiky současného profilu České televize. I z tohoto hlediska volba vzbudila překvapení, rozpaky a otázky, co jim za to musel slíbit.

Je otázkou, jestli Souček tyto radní přesvědčil skutečně svým programem, nebo k nim má názorově či hodnotově blízko. Nicméně to spíše čtu jako volbu proti Petru Dvořákovi. Kdyby přesvědčil pouze ty radní, které jste jmenoval, tak by se ředitelem nestal.

Do poslední chvíle byla velká skepse ohledně toho, zda se vůbec podaří v Radě ČT najít zákonnou dvoutřetinovou většinu k volbě generálního ředitele najít. Radní nepatřící do „Matochova“ tábora, ale současně kritičtí k Dvořákovi, si to nicméně nejspíš vyhodnotili tak, že je stále lepší krok do neznáma se Součkem než dalších šest let se stávajícím generálním ředitelem.

Zákonodárci zároveň nedávno schválili novelu, která zavádí, že třetinu radních České televize i Českého rozhlasu budou nově volit senátoři, vládní koalice si od toho slibuje posílení nezávislosti veřejnoprávních médií. Je ale novela dostatečná? Co se reálně mění, když většina rady bude nadále záviset na vůli sněmovní většiny?

Máte pravdu, že revoluční změna to není, spíše je to takový „mírný pokrok v mezích zákona“, protože Poslanecká sněmovna si v kontrole nad Českou televizí — navzdory původnímu návrhu, který počítal s rovným podílem Senátu na volbě členů Rady — nadále ponechává hlavní slovo. Současně je ale třeba říct, že jde o první změnu modelu fungování Rady České televize od roku 2001, přestože se tento model dlouhodobě ukazoval jako nedostatečný a od jeho vzniku se vedly věčné debaty o tom, co by ho mělo nahradit.

Novelu tedy celkově vnímám pozitivně i proto, že může vést k tomu, aby byl výběr radních kvalitnější a více zdůrazňoval jejich nezávislost a odborné kompetence. Mezi senátory a senátorkami je přece jen více autonomních osobností s větším rozhledem a zkušenostmi, jejichž vazba na politické strany není tak bezprostřední a kteří často mají k myšlence nezávislé České televize blíže než jejich kolegyně a kolegové z Poslanecké sněmovny.

Mluvil jste o tom, že změna způsobu volby radních ČT není dostatečná. Jak by vypadal ideální model? Bylo by to rozdělení půl napůl mezi Sněmovnu a Senátem, nebo jiné uspořádání?

Jak už jsem se zmínil, ideální model se hledá dlouho a zatím stále neúspěšně. Úplná depolitizace Rady, což je ta nejradikálnější varianta, po které někteří dlouhodobě volají, je asi nerealistická, a osobně si myslím, že ani není namístě, vzhledem k tomu, že televize financovaná z veřejných zdrojů bude vždy „politikum“, do kterého mají volení zástupci občanů právo mluvit.

Nicméně lze si představit ještě větší diverzifikaci způsobu volby, než kterou přináší aktuální novela. Například v podobě, kdy by část radních jmenoval kromě Poslanecké sněmovny a Senátu také prezident, potažmo občanská společnost prostřednictvím konkrétních organizací. Oba tyto návrhy byly v minulosti opakovaně diskutovány, ale nenašla se pro ně dostatečná politická podpora.

Obecně platí, že čím větší pluralita institucí, které se na volbě radních podílejí, tím menší riziko politického ovládnutí a „glajchšaltizace“ veřejnoprávních médií, jako se tomu stalo například v Maďarsku či Polsku. V tomto smyslu jde novela správným směrem, jen ne dostatečně daleko.

Rád bych ale také připomenul, že kýžená nezávislost Rady se neodvíjí pouze od systému volby. Jedním ze zásadních strukturálních problémů současného modelu je to, že Rada nemá samostatnou právní subjektivitu a je finančně závislá na rozpočtu České televize. Obojí představuje podstatnou překážku pro výkon její role nezávislého kontrolního orgánu.

Bohužel v minulých letech byl vztah mezi Radou a vedením České televize v důsledku extrémní politizace Rady velmi antagonistický, což bránilo racionální debatě a vedlo k tomu, že jakákoli kritika vedení České televize byla téměř automaticky vnímána jako útok na její nezávislost. Z takové atmosféry se snadno rodí názory, že Rada má být jakýmsi partnerem managementu televize, což samozřejmě jejímu poslání vůbec neodpovídá.

Podívejme se v této souvislosti na Radu Českého rozhlasu — ta je s vedením ČRo v takřka dokonalé harmonii. Ale o tom, jestli to ČRo prospívá, existují vážné pochybnosti.