S Lidovými novinami se jejich skalní čtenáři těžko loučí. Sám patřím mezi ty, asi jich nebude mnoho, kteří je měli předplaceny už od vydání prvního čísla v roce 1988, tehdy ještě ilegálně. Lidové noviny (dále jen LN) tehdy programově navazovaly na LN období Karla a Josefa Čapkových, Eduarda Basse, Karla Poláčka, Rudolfa Těsnohlídka, Ferdinanda Peroutky, Jiřího Mahena, Edvarda Valenty nebo i národohospodáře Jiřího Hejdy. Byly však zrušeny v roce 1952, kdy už vycházely pod poválečným názvem Svobodné noviny.

Jejich obnovy v roce 1987 se ujali lidé nejpovolanější — Jiří Dienstbier, Jiří Ruml, Rudolf Zeman, Jiří Hanák a další osobnosti pera, které doplňovali mladí redaktoři jako Vladimír Mlynář, Jan Dobrovský a další. Snaha o navázání na slavnou tradici se podle mého podařila, a LN tak měly značný podíl na formování svobodné společnosti v nových demokratických poměrech.

Ten vliv časem vyprchával a vyprchával, za což LN jednak nemohly, jednak také mohly. Nepodléhat různým politickým vlivům se jim přestalo dařit už poměrně záhy za zástupce šéfredaktora Karla Kříže, jenž je ideově přichyloval k ODS, k Václavu Klausovi. Distanci od těchto tendencí naštěstí udržovali svým psaním Jiří Hanák, Jaroslav Veis, Jiří Loewy a další.

Sám jsem je během let chtěl vícekrát odhlásit, naposledy když v roce 2013 vydavatelství LN koupil Agrofert Andreje Babiše. Tatínek, Ludvík Vaculík, do nich ovšem psal až do své smrti v roce 2015, a já tedy vydržel. Ostatně sledovat jejich vývoj a proměny bylo zajímavé: například když po tak zvaném sarajevském atentátu vznikla Unie svobody, Lidovky s ní naopak sympatizovaly ve snaze o ozdravění politiky.