S Lidovými novinami se jejich skalní čtenáři těžko loučí. Sám patřím mezi ty, asi jich nebude mnoho, kteří je měli předplaceny už od vydání prvního čísla v roce 1988, tehdy ještě ilegálně. Lidové noviny (dále jen LN) tehdy programově navazovaly na LN období Karla a Josefa Čapkových, Eduarda Basse, Karla Poláčka, Rudolfa Těsnohlídka, Ferdinanda Peroutky, Jiřího Mahena, Edvarda Valenty nebo i národohospodáře Jiřího Hejdy. Byly však zrušeny v roce 1952, kdy už vycházely pod poválečným názvem Svobodné noviny.

Jejich obnovy v roce 1987 se ujali lidé nejpovolanější — Jiří Dienstbier, Jiří Ruml, Rudolf Zeman, Jiří Hanák a další osobnosti pera, které doplňovali mladí redaktoři jako Vladimír Mlynář, Jan Dobrovský a další. Snaha o navázání na slavnou tradici se podle mého podařila, a LN tak měly značný podíl na formování svobodné společnosti v nových demokratických poměrech.

Ten vliv časem vyprchával a vyprchával, za což LN jednak nemohly, jednak také mohly. Nepodléhat různým politickým vlivům se jim přestalo dařit už poměrně záhy za zástupce šéfredaktora Karla Kříže, jenž je ideově přichyloval k ODS, k Václavu Klausovi. Distanci od těchto tendencí naštěstí udržovali svým psaním Jiří Hanák, Jaroslav Veis, Jiří Loewy a další.

Sám jsem je během let chtěl vícekrát odhlásit, naposledy když v roce 2013 vydavatelství LN koupil Agrofert Andreje Babiše. Tatínek, Ludvík Vaculík, do nich ovšem psal až do své smrti v roce 2015, a já tedy vydržel. Ostatně sledovat jejich vývoj a proměny bylo zajímavé: například když po tak zvaném sarajevském atentátu vznikla Unie svobody, Lidovky s ní naopak sympatizovaly ve snaze o ozdravění politiky.

Svými sympatiemi a antipatiemi se i nadále různě vlnily, ale nejhorším jejich obdobím bylo vskutku to babišovské. Zvláště v době, kdy Babiš byl ministrem financí ve vládě Bohuslava Sobotky, kterému podrážel nohy, jak mohl, a Lidovky mu v tom notně pomáhaly. O Sobotkovi psaly vždy kriticky a často i výsměšně. Také programy a aktivity Zelených LN téměř vždy považovaly za společensky škodlivé.

Po minulých volbách se jejich komentátoři se stejnou vervou pustili do Petra Fialy, jako by stále věrně sloužily svému majiteli na úkor objektivnějšího nadhledu. Podle jejich komentářů se Fialově vládě nepovedlo nic ani omylem. Je tu však paradox: Lidové noviny stály na straně Ukrajiny, v čemž více méně souzněly s politikou vlády, ovšem aniž by jí to přičítali k dobru.

Lidovky zkrátka psaly tak, jako by vyhlížely nějakou vládu lepší. To ale jejich čtenáři povětšině nesdíleli, naopak se obávali vlády horší. Během třiceti let jsme se dobrali poznání, že žádná ideální, ba ani optimální vláda neexistuje — stěží jen obecně přijatelná — a my bychom spíše neměli dopustit, aby nám nevznikla vláda úplně nejhorší, což je zase ten Babiš, pro nějž politika je byznysem, čímž veřejná demokratická správa právě být nesmí.

Proti Babišovi se mně Petr Fiala jeví jako svatý muž, přestože s asociální politikou, představovanou zejména ministrem asociální práce a asociálních věcí Marianem Jurečkou, povětšině nesouzním. (O tom třebas jindy.)

Babišovou vinou Lidovkám velmi ubylo čtenářů (i redaktorů a přispěvatelů), a vlastně on zavinil jejich konec. Nedivil bych se, kdyby ze zániku slavného periodika, které se tradičně odkazovalo k inteligentním čtenářům, měl radost: koupil je, aby je zničil, a včas je prodal.

V posledních letech bylo zvláště patrné, jak LN hledají a zaměřují se na jiné čtenáře, než byli ti, kteří je opustili. Zvláště na první straně se bulvarizovaly tématy i jazykem. Hlavní článek už svým palcovým titulkem oznamoval takříkajíc vždy něco špatného. Jako by ve společnosti probíhaly pouze rozkladné procesy a přestával být důvod se ráno budit do nového dne.

Náhle všechno byl „boj“ téměř na život a na smrt, ačkoli se jednalo o soutěž nebo pouhou při. Téměř kouzlem nechtěného byl titulek s informací, že od nějakého data „startuje zvýšení cen výčepního piva“. Místo začínání něčeho se teď hojně startuje. Bulvární je také nadužívání názvu Češi, ačkoli záležitost se týká celé společnosti. Tak chudáci Češi furt něco.

Na druhé straně výše uvedený příklon k bulvárním způsobům je celospolečenským jevem, kterému, kdo ví, jak by vzdoroval Karel Čapek a zejména sám nejslavnější šéfredaktor Lidovek Arnošt Heinrich. Obecně značná část společnosti se posunula směrem k Babišovi; o sociální smír jí ani tak nejde, protože pro ni je nejvyšší hodnotou demokracie vlastní prospěch.

Zatracovat LN nechci. I přes různé těžkosti si jistou kvalitu díky některým redaktorům a přispěvatelům udržely po celou dobu své existence. Například si považuji analytických komentářů mezinárodní politiky Jana Macháčka, velmi dobře vedené byly kulturní strany a zejména recenzní texty divadelní kritičky Jany Machalické, vždy jsem rád četl tradiční Poslední slova zejména Ivy Pekárkové, Jaroslava Veise a jazykovědce Karla Olivy.

Originální rubrikou, vedenou již mnoho let, byl v pátečním vydání seriál Kalendář hrdinů, v němž historikové Vojenského historického ústavu přibližovali osudy našich vojáků, hrdinů první i druhé světové války v zahraničí. Byli jich stovky! Obdivuji také Zbyňka Petráčka za to, kolik textů musel napsat a co všechno musel nastudovat! Až se mi zdálo, že on ví úplně všechno.

Nebo také Martin Zvěřina, z jehož komentářů a glos ovšem vane, jak tuto vládu přímo nesnáší a považuje ji za úplně nejhorší i z vlád budoucích. Pro mě příjemnější tváří Martina Zvěřiny byly jeho muzikologické recenzní postřehy koncertů a hudebních produkcí vážné hudby. Taková novinařina je strašná řehole.

Velmi jsem si považoval reportáží Jiřího Justa, jenž se svou ruskou manželkou žije v Moskvě, a přesto je k tamnímu politickému dění objektivně — a tím i odvážně — kritický. Je u samého zdroje, a tak snad pod svícnem je tma.

Nejvíce oceňuji přílohu LN Orientaci, kde jsme čítávali články historiků, úvahy a rozhovory. V každé Orientaci měl svou stránku historik architektury Zdeněk Lukeš nebo kritik Ondřej Horák. Lidovky také měly zajímavé historické seriály — a výborně redigované — například o husitském hnutí, o Bílé hoře, o První světové válce nebo o Mnichovu v roce 1938.

A ten poslední, dvacetidílný, je o našich vlasteneckých šlechticích, kteří ve svém provolání dvakráte vyjádřili svou sounáležitost s osudem ohroženého Československa, v roce 1938 a třicet devět. Tato jejich nenápadně didaktická funkce je možná nedoceněná a také asi nezástupná.

Na druhé straně jsem nesnášel opulentní přílohu pro zazobance Esprit, kterou jsem okamžitě vyhazoval. Měl jsem zvyk LN ještě dočítat při zatápění v kamnech. A tak mě napadl i poslední palcový titulek na první stranu LN: Češi už ani nebudou mít čím zatápět.

S tištěnými Lidovkami končí jedna epocha našeho polistopadového vývoje. Obávám se, že bohužel ta lepší.