V posledních letech jsem několikrát myslel na to, že budu muset napsat tento text. Zaháněl jsem protivnou myšlenku jako cosi nepatřičného, ale stejně se neodbytně vracela. Snad proto, když smutná chvíle přišla, zastihla mne jako by zbaveného sil, neschopného slova. Pomohlo mi si přečíst, co napsal Ludvík na rozloučenou sám, a co k tomu doplnil jeho syn Ondřej.

Co všechno Ludvík Vaculík vykonal, zhodnotíme časem, nemá smysl u toho ulpívat teď, podrobnosti píšu a mažu už dva dny. Nemělo by nás mást, že v posledních letech už jeho texty nebyly ohniskem veřejného dění. Byly jím čtyři desetiletí předtím, zhruba od poloviny let šedesátých do poloviny let nultých.

Je jasné, že se o něm vždy bude mluvit jako o jednom z největších českých spisovatelů. To samo o sobě by stačilo, byl ale víc než to. Ve své mimořádně silné generaci se stal nejschopnějším novinářem, osobností stojící v řadě s Havlíčkem a Peroutkou. Nově definoval žánr fejetonu a psal skvostné reportáže. Co psal, lidé hltali.

Byl také vzácně schopným organizátorem, aktivistou. Ač byl především literátem, je možná škoda, že jeho politický talent vinou poměrů nemohl rozkvést víc. Měl zvláštní charisma, jež nepramenilo pouze z jeho psaní. Jeho jméno vždy všude otevíralo dveře.

Dva tisíce slov jsou spolu s Peroutkovým Demokratickým manifestem a Havlovou Mocí bezmocných nejdůležitějšími českými politickými spisy napsanými po válce. Jeho Sekyra je fenomenální kniha, zřejmě nejsilnější česky napsaný obraz tradičního života v souladu s přírodou a snahy smířit jej s moderním světem.

Po celou normalizaci měsíc co měsíc skýtal svými fejetony spoluobčanům příklad, že jí navzdory lze zůstat normální. Soubory jeho fejetonů z té doby jsou také čítankou Občanské nauky a myslím, že je s takovým úmyslem i psal.

Do nových poměrů po roce 1989 nevplul úplně hladce. I on pocítil všudypřítomné nepřátelství vůči lidem spjatým s rokem 1968 a vůči bývalým komunistům. Dle své nátury se nikam necpal a když se věci nevyvinuly tak, aby mohl za veřejné dění převzít větší díl odpovědnosti, dělal zkrátka to, co uměl znamenitě a nač se mohl vždycky spolehnout: psal.

Nikdy si nestěžoval. Staral se o Literární noviny, které mu byly platformou v 60. letech a které se po roce 89 obnovily. Díky nim jsme se seznámili a stali se spolupracovníky.