Omluva za nenapsaný sloupek

Ondřej Vaculík píše o svém vztahu k Ludvíkovi Vaculíkovi jako autorovi i jako otci. Psaní je způsob, jakým se člověk může dobrat lásky.

Častokrát jsem se redaktorům tohoto našeho znamenitého listu omlouval, že z nějakých důvodů nenapíšu svůj pravidelný sloupek, protože… dopisuji něco jiného, nebo něco naléhavého mi psaní zhatilo, nebo se mi text nedařil, a někdy také se mi tak krutě nechtělo, až mě z toho udolala nepřekonatelná únava.

Nyní, když mám pádný důvod nepsat, protože mi umřel tatínek, zdá se mi strohá omluva nedostatečná, takže ji musím rozepsat. To abych se osvědčeným způsobem zbavil rotujících myšlenek: Poslední tatovo čerstvě napsané Poslední slovo vyšlo v LN 5. května 2015 „Zdráv buď, ó králi náš“ jako jeho vzpomínka na Rumuny, kteří osvobozovali naši vlast a jimž o mnoho let později, když se tázali na cestu na pražský Hrad, zazpíval jejich starou hymnu a oni se zděsili a utíkali pryč.

S psaním se velice mořil, věnoval mu pak všechnu sílu, zvláště když už v Dobřichovicích nemohl ke svému špalku, haluzím a sekyře, tak mu síly jeho „dřevěné mysli“ slábly.

Na povinnost psát myslel v podstatě do posledního dechu; když k němu šel lékař den před smrtí, myslel si, že si jde pro Poslední slovo, které mu zůstalo rozepsané ve stroji. Předtím se také vybíral na autogramiádu na Knižní veletrh na pražské Výstaviště, protože cítil odpovědnost za prodej svých knih, když už vyšly.

Solidarita s nakladateli – v Atlantisu mu právě vyšla kniha Další tisíce slov. Tam už ale nemohl. Uvědomil jsem si na tom jeho věrnost dílu a připomněl si jeho dřívější radu mně lehkomyslnému, aby slíbené dílo člověk dokončil, i kdyby u toho měl umřít. Myslel to vážně.

Janek i mama s ním probděli několik nocí, jak nemohl spát, a chtěl vstávat, někam jít a něco dělat. Když mluvil o svém umírání, Janek ho burcoval k životu, já spíše konejšil, zdálo se mi, že se možná bojí usnout, a dřív, než by se dřímota mohla prohloubit, si honem chce aspoň sednout. Leckdo z blízkých ho chtěl navštívit a potěšit, což on odmítal chtěje nás. V sobotu 6. 6. svolil, aby ho navštívil pater Jaroslav Vinklárek, dominikán a celoživotní kamarád našich rodičů.

Devadesátiletý kněz přijel vlakem z Prahy, Janek ho k nám přivezl a podle maminky „po starém dogmatickém způsobu“ pomohl tatovi smířit se s Bohem, aby zaopatřen svátostmi mohl opustit tento svět a vydat se na další cestu. Pět minut poté, co Janek Otce Vinklárka odvezl na nádraží, tata naposledy pokojně vydechl.

Píšu to jako „užitečné sdělení pro nás mnohé“, nikoli abychom se kochali smrtí. Mně to velice pomohlo v mých různých nejistotách, a pořád na to musím myslet, snad už to přestane, abych omluvu nemusel psát i příště.

Překvapilo mě, že na rozdíl od Janka mi vůbec netekly slzy, když jsme nad zesnulým tatou seděli a stáli, a zastyděl jsem se, že ho možná mám málo rád. Když jsem pak opisoval jeho poslední Poslední slovo „Až umřu“, které si napsal dopředu už v roce 2010, a dneska, 9. 6., vychází v LN, bohatě se mi to dohnalo, ačkoli jde o velmi věcný a docela stručný text, emocí prostý. Pochopil jsem, že můj vztah k tatovi vede přes jeho texty, dotýkají se mně více, než jsem si myslel při snaze, abych je četl jen způsobem: Tak copak nám to mistr napsal…

Ovšem, vždyť já jsem s jeho texty žil od svých zhruba třinácti let stejně jako s hrami Voskovce a Wericha, dalším pro mě je Jiří Suchý a také Václav Havel – taková síla humoru skrytějšího i zjevnějšího.

Na povinnost psát myslel Ludvík Vaculík do polsedního dechu. Třebaže jeho spisovatelská dřevitost už slábla. Repro z vysílání ČT

Četl jsem tehdy – a velice se bavil – jeho fejetony, které pod šifrou směl tisknout ve Filmových a televizních novinách v době po sjezdu spisovatelů v roce 1967, kdy Strana za trest spisovatelům zabavila Literární noviny.

Tak vznikly i čtyři tatovy fejetony „o jeho zkušenostech coby ministra“: Převzetí ministerstva, Černé dny na ministerstvu, Mezi námi ministry, Odchod z ministerstva. Zdá se mi, že jeho haškovsko-kafkovské vidění je dnes možná ještě aktuálnější, než bylo tehdy. Část fejetonu „Mezi námi ministry“ přepisuji:

Od doby, co jsem ministrem, kupuju každé ráno noviny a v tramvaji cestou do práce si je prohlédnu. Dívám se hlavně, jestli od včerejška nedošlo k nějakým změnám ve vládě. Nechtěl bych vypadat na vrátnici svého ministerstva trapně.

Jak jsem se tu myslím už zmínil, chodím vždycky po schůzi vlády hned domů a nezdržuju se. Tak se mi někdy stává, že o nějakém opatření nevím, protože náš předseda se rozhovořuje o věcech takhle ze zákulisí až po schůzi. Pro mne nic takového neexistuje, já se držím zásady, že je pouze to, co může být oficiálně. Co je neoficiálně, to prostě nemá být, a tudíž pro mne není. Co říkal ten a co říkal ten, mě prostě nezajímá. Moje žena se mně velice diví a říká, že takto si to nepředstavovala.

Starám se, abych řádně plnil své povinnosti, mezi nimiž první je docházka do schůzí vlády. Neboť poznal jsem, že jakmile někdo chybí, mají ostatní vždycky tendenci vyřešit věci v jeho neprospěch. Na to mě hned zpočátku upozorňoval ministr peněžnictví, s nímž si rozumím poměrně nejlíp. Řekl: A kdyby ses měl dostavit po čtyřech a v horečce, dostav se! Jinak se nedopočítáš!

– Později jsem se o tom přesvědčil, naštěstí nikoli na své kůži. Jednou jsme projednávali trapnou záležitost, co s několika novými, avšak špatně umístěnými továrnami, které široko daleko neměli surovinu.

Nabíledni ležely dvě možnosti: změnit jejich program, což by bylo přidalo starostí mně, nebo je rozebrat a přestěhovat jinam. Tenkrát zrovna se nestačil vrátit na zasedání vlády ministr železnic, protože mu voda vzala kdesi trať o půlhodiny dřív, a my jsme se vcelku hladce usnesli, aby železnice dopravily všecku surovinu k továrnám.

Jindy zas byl nemocný ministr péče o zdraví. Probírali jsme tehdá bytovou výstavbu, jejíž program zase nebyl splněn, takže zbylo dosti peněz, které jsme ovšem chtěli nebydlícím lidem aspoň nějakým způsobem dát a zároveň je trochu uklidnit.

Nevěděli jsme už kudy kam a tu si někdo povšiml, že chybí ministr péče o zdraví. Usnesli jsme se tedy všecky žadatele o byt očkovat. Ten potom nadával! Ale předseda řekl: Co narobíme!


To jsem četl, a pak přišel domů, a byl-li tata doma, často jsem dostal za cosi vynadáno, někdy i pár facek; jak malicherné, ba ubohé se mně to jevilo oproti jeho psaní! No jak se vyrovnat s takovou diskrepancí, když Voskovec s Werichem mě nebili nikdy, natož Suchý!

Až teď jsem přišel na to, že tatu jako autora textů miluju (přestože ho čtu kriticky), kdežto jako otce ho mám rád, vážím si ho, a to poslední léta docela nekriticky. Už bych mu dávno nevytkl nic.

Vysvětluje se mi tím, proč já píšu: v podvědomí to mám za způsob, jímž se autor může dobrat lásky. Jak vždycky říkával tata na svých besedách: normální člověk nepíše.

A co si myslíte vy? Diskuse (5 příspěvků)

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

Upřímnou soustrast Úterý, 9.Června 2015, 18:35:25

Vážený pane Vaculíku,
dovolte mi, prosím, abych alespoň touto cestou vyjádřil Vám a Vaší rodině upřímnou soustrast nad skonem Vašeho milovaného tatínka.

Jiří Vyleťal

Pavel Kolařík - informatik, Mnichov

Připojuji se Úterý, 9.Června 2015, 22:26:20

k upřímné soustrasti, pane Vaculíku. Ať odpočívá ve svatém pokoji, a světlo věčné ať mu svítí. Amen

Martin Šimsa - filosof, Litoměřice

Díky za dílo, Úterý, 9.Června 2015, 23:19:56

které nás rozveselovalo, těšilo, povzbuzovalo, provokovalo k myšlení a jednání a někdy i iritovalo a odpuzovalo. To platí i o Lidových novinách, kterým zůstal věrný. Četl jsem je od disidentských počátků, asi před deseti lety redukoval na pátek a sobotu a asi před sedmi lety odhlásil úplně. Když jsem ale kdekoli narazil na Vaculíka, tak jsem si ho vždycky s potěšením a užitkem přečetl. Myslím také na Vás a Vaši maminku, jak jste v jeho životě a díle permanentně přítomni.

120912_0006

Blažena Švandová - Brno

Upřímnou soustrast, Středa, 10.Června 2015, 10:27:41

hezky jste to napsal, svého tatínka nezapřete. Proto Vás ráda čtu. Ale není to tak že syna kvůli tatínkovi, ale kvůli způsobu psaní, které se mi jeví být poctivé. To mám ráda, oba jste svoji svým způsobem, ale společné je to, že jakoby svým psaním necháváte čtenáře nahlédnout do Vašeho myšlenkového světa. Díky.

Petrasek Milan - penzista

Ach vy moravaci, Středa, 10.Června 2015, 12:03:52

o co by byl a bude život bez takových jako jsou Vaculíkovští hentoto prázdnější.
Otec a jeho Sekyra byl tím který pár slovy naučil plně vnímat nespravedlnost rodičů - a nejen těch - ve své plné evidenci.
Dals králíkům?.......... mne doprovází životem skoro na každém druhém kroku.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.