Ludvík Vaculík uváděl jazyk do znění

Zemřel Ludvík Vaculík. Ještě než přijde na řadu vzpomínka šéfredaktora Jakuba Patočky, přinášíme úvahu Romana Kandy.

Na první, povrchní pohled by Ludvík Vaculík jakožto autor mohl působit spontánně, zemitě, neřkuli lidově – kdyby to slovo nebylo už dávno zprofanované. Jenže zdání klame. Vaculík vůbec nebyl literárně nepoučený, nešikovný nebo netrpělivý – ačkoli netrpělivost a nešikovnost, ovšem v jednání s druhými lidmi, ne v literatuře, si občas přiznával.

A je příznačné, že i za těmi nejintimnějšími přiznáními se prsila chlapská vychloubačnost, která měla daleko k tolik oblíbenému českému sebemrskačství. To ostatně Vaculík neprovozoval nikdy. Jeho kritika byla vždy konkrétní, přesná, i když většinou potřebovala mnohem méně než dva tisíce slov. Ale někdy taky přechválil. Třeba v posledním rozhovoru pro Lidové noviny: „Je to dobrý! Je to dobré dneska. Já su spokojený.“

Stín lidovosti
Vraťme se ale k Vaculíkově literární poučenosti. Myslím, že Vaculíkovi podobně jako Hrabalovi nebo Haškovi hrozí, že bude vnímán jako bezmála „lidový vypravěč“, který dává k dobru tu či onu příhodu anekdotického rázu.

Ačkoli u Vaculíka je toto nebezpečí možná přece jen o vlas menší, a to ze dvou důvodů. Prvním důvodem je jeho rozbíjení příběhu. Důvodem druhým, který s tím prvním velmi úzce souvisí, je sám způsob, jakým příběh rozbíjí. Dělá to totiž nesmírně rafinovaně.

Nad Sekyrou zaznamenal přísný Jan Lopatka údajný nesoulad mezi „publicistickým“, společensky angažovaným tématem, jež vyžaduje jasnost sdělení, a značnou komplikovaností formální výstavby.

Lopatkova argumentace je zajímavá, avšak dogmatická v tom smyslu, že kritik není schopen uvidět zmíněný nesoulad produktivně, jako projev toho, čemu literární teoretikové říkají „estetická inovace“ nebo „ozvláštnění“.

Neobyčejně složitou strukturu Sekyry, která mě na první i druhé čtení z textu doslova vymrštila, chápu jako autorovu meditaci nad osobním časem v dějinách. Meditaci, jež není vtělena do vět jako přímé vyjádření, nýbrž je organizujícím principem, usměrňujícím naše čtení.

Dějiny jsou lineární, ale náš osobní čas se zákruty vzpomínání i zapomínání, s opakováním, odbočkami, náhlými střihy, návraty a zvraty, má množství vrstev; snad je to víc prostor, kterým se můžeme procházet a jímž můžeme bloudit, než čas. Sekyra je tedy cosi jako umělecká archeologie osobního času, pečlivě a na přeskáčku zkoumající vrstvu po vrstvě.

Osobitý autorský styl Ludvíka Vaculíka odrážel nepřeberné množství rozporů vlastních jeho osobnosti. Foto Vratislav Dostál

Lépe než Lopatka to ve své úvaze nad Českým snářem formuloval Václav Havel. Dal svému zamyšlení nevaculíkovsky tíživý název Odpovědnost jako osud. Havel si, stejně jako před ním Lopatka, všímá otázky upřímnosti v literatuře: může být kniha (v tomto případě Český snář) upřímná, jestliže se její autor k upřímnosti rozhodne? Není toto rozhodnutí, čili předcházející reflexe, samo něčím, co zbavuje upřímnost autentičnosti?

Havel odpovídá slovy, která podle mého názoru vystihují Vaculíkův autorský paradox: Vaculík bludný kruh autoreference (tzn. rozhodnutí být upřímný a pozorovat se, jak pozoruji) narušuje opravdovou, totiž předem nereflektovanou spontánností, skutečnou upřímností, která vyvěrá ze zaujetí pro psaní (Havel mluví o „úkolu“) – mohli bychom říct: vyrůstá z pohlcení inspirací a hrou. (V úvodu zmíněná spontánnost není zase tak mylnou charakteristikou, záleží, k jaké rovině díla ji ukotvíme.)

Přehledné vyprávění příběhu už není možné. Jediné, co zůstalo autorovi v rukou, jsou fragmenty vlastní biografie, jeho myšlenky a nápady. Proto je veškeré Vaculíkovo psaní autobiografické, proto mají jeho romány podobu deníkových záznamů.

Je tu však ještě jeden podstatný aspekt Vaculíkovy tvorby, jejž ani Havlův filosofující pohled nemohl obsáhnout. A tím je Vaculíkův jazyk. Vaculík patří k těm velkým autorům, kteří mají svůj styl, což tváří v tvář většiny současné literární produkce není banálním konstatování, nýbrž naopak hodnotou z nejvzácnějších.

Jeho knížky můžete číst s tužkou v ruce a dělat si výpisky takřka nepřetržitě, abyste pochopili, co to znamená, když se o někom řekne, že umí psát. Ve zmíněné Sekyře mám kromě jiných oblíbenou tuto větu: „Jezdil jsem nasliněným prstem po okraji poháru a snažil se uvést jej do znění. Dařilo se.“ Ludvík Vaculík uváděl jazyk do znění. A dařilo se mu to jako málokomu jinému.

Říká se, že jednoduché protiklady nefungují, ale není to přesné. Ony totiž bohužel fungují až příliš často s železnou logikou, která rozemele maso i kosti na padrť. Ostatně ideologie nejsou nic jiného než takové mlýnky na maso a kosti. Jednoduché protiklady však mívají pramálo společného s tím, jak se věci mají doopravdy. Pravda je spíš rozporná, černobílá logika na ni nestačí.

A je pravda, že spisovatel Vaculík je plný rozporů: reformní komunista i zapřisáhlý antikomunista, konzervativec i radikál, citlivý člověk se sexistickými postoji, vyvolávající sympatie i prudký nesouhlas…

Některé rozpory či kontrasty leží ve Vaculíkovi samém; leží v něm těsně vedle sebe, takříkajíc drhnou o sebe a v určitých chvílích zajiskří vtipným paradoxem nebo ironií. Jiné rozpory vznikly časem, postupně, vývojem jeho osobnosti, narůstáním zkušeností a názorovými proměnami.

Jsou to tak trochu (anebo hodně) i rozpory naše – politické, společenské a etické. I my, v podivně dusné střední Evropě, jsme si svými rozpory a proměnami prošly, a stále se v nás rodí. Ovšem Vaculík o tom uměl psát se sebekritičností, ale také s neskrývanou sebestředností, k čemuž má, popravdě, odvahu jen málokdo.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.