Jaro je tady

Redakce Deníku Referendum pokračuje v projektu digitalizace textů původně publikovaných v časopise Obsah, který vydával v osmdesátých letech minulého století Ludvík Vaculík.

Když zima právě končící začínala, měl jsem strach: ty dlouhé měsíce nevýrazných dnů! To mátožné světlo nahoře a kaluživý čas dole! Té nudné špíny samoobsluh se všední stravou! A té fádní politiky bez dobrých zpráv a bez peněz! Ale prošlo to nakonec ještě snesitelně: slušně mrzlo a sněhu bylo dost. Ustupujíc, mává nám zima ještě svou širokou chřipkou a není ze svého pádu nijak zkrouhnutá. Ví, co my starší: nepotrvá ani tak dlouho, a propadneme jí zas.

Jaro zatím vykládá své pěkné slunečné dny, ty první, pod nimiž ale má ještě forotu škaredých, které se také musejí spotřebovat, co by s nimi dělalo! Opravdu pěkně bude až tak v květnu, nepřijde-li studený máj: to by pak léto začínalo koncem srpna, známe to. Nemají ony letos být někdy zhara na podzim volby? Abych na ně pak nezapomněl! Také si dávno umiňuju, že se zúčastním jarního nebo aspoň podzimního zasedání parlamentu, kdy já tam naposled byl? To bylo roku 1947, bylo to vzrušující, ale zajímavé pak taky bylo číst druhý den noviny všech politických stran. Ani jedny nelíčily jednání tak, jak jsem je předtím slyšel a viděl. Nejlepší jse psát si všecko sám.

Prvním kvítkem letošního jara je sjezd komunistické strany, jediné u nás, která se má k životu. Dá se od té časové shody něco čekat? Proč. Krom lidí, kteří temperamentně vyvozují obdoby z vývoje v Sovětském svazu, nečekáme skoro nic, přesněji řečeno, skoro nečekáme vůbec nic. Sám o tom téměř nemám myšlenek a ani bych k tomu neměl ze zdejší povinnosti co říct, kdyby mi šťastně nenapověděli jacísi dva strýci na ulici. „Nezmění se nic," pravil první, a druhý: „Buďme rádi. Tihleti už mají nahrabáno, noví by museli hrabat úplně od začátku." Vtipný postřeh. Vždyť kde by se najednou vzali nahoře nezištní a ideoví lidé, když jsou už dole pořád vyřazováni?

Odpovědnost je nemilá stránky milého života. Zas mám skácet jednu z jabloní, což zavinil ten, kdo je kdysi posadil tak nahusto. Už několik jar vidím, že mě to nemine, odkládám to, ale dál to nejde. Obcházím dnes ten strom ze všech stran a vysvětluju mu to. Strom však spí. Jdu strčit sekyru do vody: než topůrko nabobtná, prohlížím ostatní stromy, čeho se na nich bude třeba dopustit. Od kterých čekám letos plody, nemusejí se mě bát. Jdu povědět pile, že budeme něco dělat. Pila je zmrzlá a visí na hřebíku tupě. Bystřím ji pilníkem, ten však nechce zabrat, říká, že brousil už loni. „Brousils jednou, blbče," pravím mu a házím ho na regál, kde nech hnípe do dalšího sjezdu. Vyvádím pilu na slunko, ať okřeje aspoň.

Jdu za štaflemi visícími na skobě, svlékám je a roztahuju, ony se diví: „Co, co, co se děje? Ne!" Od podzimu, kdy jsme spolu česali, odpočívají. „Je jaro, šup, nový život začíná," odpovídám a beru je na rameno docela čerstvě; podle toho, jak vládnu štaflemi, měřím vždycky svou kondici, je dobrá. Stavím je k jabloni, ta spí, dělá dobře. Nad kvítkem talovínu malátně bloumá včera: bludná včela...blízko čela... vůkol mladé žitko vlálo... A už se budí i Josef Václav Sládek, hledí na pilu a sekeru v mých rukou, tak mu pravím: „Nedá se nic dělat, maestro, jináč já jsem ovšem příznivec starých stromů pro choré ptáky v šerém kraji." Naposledy obcházím jabloň a měřím myšlenkou celý prostor. Stoupám s pilou na štafle. Ocitám se nad zdí, vidím přs ni do doliny. Co by se stalo, napadá mi, kdybych se vydal od vsi ke vsi a ptal se dnešních takzvaných zemědělsců, od předsedů po mechanizátory, co jim říká kraj. Zda ho vidí a jak ho cítí. Mají-li nad svými činy otázky. Dovedou-li taky dát něčemu milost. Jednou, možná ještě letos, to udělám. Možná bych však daleko nedošel. Ani bych „neobešel polí pět", řečeno s Klímou Ladislavem, a už by mě zregulovali. A k čemu mi výsledek, který nemůžu uveřejnit? pak vzhlédnu nahoru k nebi a zdá se mi, že také vzdušný obal je vlastně velice slabý.

Když nasazuju pilu, v první chvíli omylsem myslím na to, abyc odřezaná haluz nesloupla z kmene kus kůry...! Ale brzo řežu jabloň jak dřevo, shora dolů. Dole každou větev hned rozdělím sekyrkou na drobnější vraždy, říkaje si pořád: teď ještě by to šlo zarazit, strom by se zahojil. Pořád to vypadá jako taková radikální pěstba. Až najednou je tu mrzák, jehož dorážím jak pachatel, který v šíleném zkratu začal zabíjet a už nemůže a ani nesmí slitovat se. Dřevo zůstává na řezu hladce suché, šťáva ještě nevyšla z kořenů. Sýkory prolétající kolem jsou zmateny. „Tak," pravím milým jabléčkám, „tak vás prý nechtěl ani doktor Fořt! Já bych vás chtěl."

V noci jsou hvězdy a půlměsíc. Od oje Velkého vozu protahuju přímku k obzoru, kde má být, asi je, Halleyova kometa. Musel bych do sovětského teleskopu vyvrtat novou dírku a přemístit mušku miřidel. Lidé říkají, že ve skutečnosti není ten průzkum komety na nic dobrý. Ale co když příště půjde její vypočítaná dráha přímo na nás? Třeba jí pak budeme už umět poslat něco naproti a změnit její úmysly. Mně by se potom líbilo, to by se mi moc líbilo, kdyby se dala seřídit tak - ale abychom to uměli jenom my -, aby se přiblížila k Zemi ze správné strany a bum.

Ráno se první jdu podívat na místo svého včerejšího činu. Celému prostoru, okolním stromům i lidskému mému oku prospěl. Za teplého dopoledne však pařez jabloně ztmavl náznakem první slabé mízy. Jabloni se něco zdá. Až si však bude chtět protřít oči, to bude, pane probuzení!

(Publikováno v samizdatovém časopise Obsah, ročník 6, číslo 3, březen 1986.)

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.