Co jsem dostal

Redakce Deníku Referendum pokračuje v projektu digitalizace textů původně publikovaných v časopise Obsah, který vydával v osmdesátých letech minulého století Ludvík Vaculík.

Otevřel jsem dveře, a jako bych za nimi do sloupu vrazil, ztratil jsem dech: na čelní zdi proti mně visela veliká, nejmíň metrová moje podoba. Lidé sedící v místnosti mě pozorovali poťouchle nebo jak, a moje první hnutí bylo zakrýt si tvář, která však tam trčela veliká a těžká. Lidé, bleskl jsem po nich, se však viditelně neposmívali, spíš jaksi s výzvou hleděli na mne a na obraz, jako by čekali, jak se s ním vyrovnám. Odvážil jsem se nań podívat příměji: byl na něm starší chlap z profilu, měl temperamentně prošedivělé vlasy, interesantně zrýhovanou líc, decentně rozcuchaný knír, oko poloskryté v transcendentním stínu. Byl jsm to já, jenže sympatičtější, ale trefný věrně. „To je ale dobré!" řekl jsem. "Je to skvělé," pravila Eda Kriseová, "no, jsi to ty," řekl Milan Jungmann.

Úlek zmizel, dostával jsem radost: že moji přátelé, bylo jich víc, musejí hromadně uznat vtip a zručnost Josefa Zemana, jenž tuto rozsáhlou podobiznu maloval v přestávkách mezi vyvážením hnoje od koní, a to jistě zas na poslední chvíli. Šel jsem si sáhnout: temperová barva byla mokrá a na okrajích plochy bylo znát pomocnou mřížku, jak Josef přenášel své umění skromného diapozitivu na monumentálnější formát. Dar mě překvapil a velice se mi líbil, proto počkám, až přijdou a uvidí ho ještě Šimečci s Kusým, a pak ho odklidím. Bude bývat za almarou, kdo chce, tomu ho ukážu.

Je to rána, uvidět takto svou tvář, vyvýšenou v prostoru nad lidmi. Ubohý Stalin kdysi, Gottwald a Novotný, vláčení ulicemi! Nebo to s nimi už nehnulo? Možná měli tak pokažený vztah ke své osobě, že jim to dělalo dobře. Nebo si na počátku řekli: sloužím! Jak asi je člověku, jehož obličej denně třískají tisíce poštovních razítek?

Pohled na vlastní tvář je pro normálního člověka příhoda intimní. Dívám se na sebe denně tak tři minuty, při holení. O tom, co vidím, už nepřemýšlím, leda nemám-li konečně shodit ten knír. Vzal jsem ho na sebe kdysi z legrace a dočasně: než odejdou Rusové. Zatímco oni už se smířili s tím, jak tu ztvrdli, já se se svou přetvářkou nevyrovnal. Člověk nemá měnit tvář ani náboženství: postup poznání dá se vyjádřit s dosavadní tváří a náboženstvím. Proč tedy ten slušivý knír snáším? Protože ženy všech vztahů ke mně míní, že mi sluší. Což je hloupé a jeto nemravnost číslo jedna, čili nejmenší z mých. Ale až pokročím v sebezhodnocení, jistě ho shodím, a to bude i prohlášení mé nezávislosti na ženských míněních. Přede dvěma lety jsem byl na srazu spolužáků ze Zlína: našel jsem je všelijak proměněné, ale ke kníru se neuchýlil žádný! Zarazilo mě to.

Napadlo mi už, zda to nepěstuju tatínkův knír. Ten ho nosil od počátku své mužnosti a svou podobu nezměnil. Taky mi při holení napadává, že svého otce přežívám, teď už o tři roky. Ptám se, čím to je a k čemu. Vracím se k jeho tváři i hlasu, cítím v sobě jeho gesta. Srovnávám, většinou na stromě, své tělo s jeho. Slyším ze své řeči jeho tón. Poznávám ze sebe jeho neklidy, měřím svou odolnost a výkony s jeho. Závidím mu přejně, že viděl z kulatého světa víc než já, nezávidím mu však tíhu života, odpovědnosti a mizernou odměnu za to. Je teď můj mladší bratr a já se divím, jak jsme naň mohl být tak přísný, když mi bylo třicet. Myslím, že v poznání jsem dál než on, taky se mám líp. Uvažuju, zda mě vidí, co by řekl a co ode mne čeká, a jestli to ještě stihnu. Zvolím-li správný moment. Jsem-li schopen položit všecko.

Čili pracuju ještě na svém portrétu, výběrovém, pro sebe: v němž by byla vkreslena sláva činu a skromnost osoby. Nechávám si k tomu zatím šanci. Stárnu, ale jako tatínek to zanedbávám. Uznávám to sice, ale dobrodružství ještě přijde. Přijde, ale nebezpečí a nejistota už mi vadí. Držím se svých jistot, ale připravuju se ztratit je. Protože jsem si vlastně nezvolil povolání, zatím tedy píšu, ale nejsem spisovatel, to bych psal raději a víc. (Vždyť i toto píšu v září místo v červenci, protože jsem se tohoto jubilejního námětu bál, ale nechtěla jsem se ho jen pro choulostivost zříct.)

Sklidil jsem tedy Josefův dar s přáním, aby mi jej přátelé odpustili, nevím ale, dokážou-li to všichni. Ta příhoda mi připomněla dilematické stavy z roku šedesátého sedmého a dalšího: nechtěl jsem nic než říct něco, ale ukázal se to nárok, jehož tíha vracela se veřejně ke mně. Sláva je hanba, a udice nevytrhne se ani z vlastní huby bez ztráty masa. Proč tedy nemlčím, zásadně, teď? Protože to jsem neuměl a nechtěl nikdy. Na to mi jeden z přátel sedících pod tím zatraceným portrétem řekl: „Proč tedy se vyhýbáš tomu, být mluvčím Charty?"

Nezbývalo mi než to snést. Vím, proč to nechci, ale neřekl jsem to ta ani tady neřeknu. Jenom mám chuť vytáhnout zpoza almary ten obraz a za trest ho zkopat. Ptám se obrazu - mluvím na sebe jenom skrz almaru -, není-li jediná ctnost v úplné anonymitě práce: jako když někdo podél cesty zasadí stromky. Na to musí být povaha, odpovídá obraz. Moudrý je Kosík, když píše dál a dál i za cenu domněnek, že nepíše, a jeho víra ve smysl té práce je tiše vložena do díla, jehož hodnota se zjeví buď za Kosíkovy přítomnosti ještě, nebo už za jeho nepřítomnosti. Jen kdo účinkuje za kulisami kusu, hučí almara, má zaručenu skromnost. Proti tomu říkám: nebo pracovati sice veřejně, ale bez platu a odměny. Kdo nic nechce, má svobodu dělat co chce. Obraz odpovídá: Svoboda je výmluva všech sobců. Přidej ještě dřinu, a máš aspoň výmluvu. Lepší dobrá výmluva než psí hovno, řekl by Josef, kdyby tu byl.

Ten si poradil nejlíp: aby nemusel sloužit lidem a státu, slouží koním. Sám, neznámý, svobodný a skromný. Skromný? Posmívá se almara. Tak ať se drží hnoje a nemaluje portréty!


(Publikováno v samizdatovém časopise Obsah, ročník 6, číslo 7, červenec 1986.)

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.