V důchodu

Redakce Deníku Referendum pokračuje v projektu digitalizace textů původně publikovaných v časopise Obsah, který vydával v osmdesátých letech minulého století Ludvík Vaculík.

Lstiví kosové se pěšky rychle odplížili a zdálky mi nadávají. Všecky hrušky naklovali, co přes noc napadaly. Zdvíhám si jednu, opatrně, abych nechytl spodní vosu. Obě vosy, horní i dolní, padají do trávy a opile se motají. Trávu bych měl posekat, dnes, ale nechce se mi zrovna, a mám psát. Nastrojuju papír na stole pod hrušní a klapu: Je zlaté ráno, slunko jiskří v listí stromů. Na nebi se rozplývají páry. Rosa stříbří pavučiny mezi...mezi čím? Hloupost! Jdu raději pro sekačku. Já vůbec nemusím už psát: jsem v důchodu!

Lstiví kosové se pěsky zas připlížili. Zdálky jim nadávám a překvapeně se vracím k nápadu, že jsem ve výslužbě. Pro většinu lidí u nás je důchod čára spásy mezi komunální i státní otravou a životem: žádné prověrky, žádné dotazníky, školení ani schůze! Po této stránce jsem v penzi už sedmnáct let; co se tedy pro mne změní? Penzi stejně žádnou nedostanu, musím se dál živit sám: čím? Teď dopoledne hruškami, a jináč... psaním? Odkládám sekačku a jdu ke stolu, kde mám slibně zaděláno na toto: Je zlaté ráno, slunko jiskří, na nebi se rozplývají páry a já pod hruškou sedím v důchodu.

Je málo takových příležitostí změnit zvyky, zájmy, oděv, kamarády i bydliště, jako je odchod na "zasloužený odpočinek". Mnozí lidé se teprve v něm dostávají k slovu, k výrazu a k uplatnění: studují nový obor, zahradničí, malují obrazy, hlídají jiné lidi, cestují, někteří i píší. Zvláštní, že i já mám skoro náhle, po létě, tento pocit nové životní příležitosti, ba dokonce nutnosti něco změnit. Například už několik dní jsem v pokušení určite se nějakému novému jazyku. Je mi sladká představa, že se znovu pouštím do španělštiny, a to ne v nějaké moderní učebnici, ale ve své staré, kapesní. Žluť jejích stránek vybavuje mi žluť očekávaného písku, ožehlých horských svahů, pevnostních zdí v slunci, vybělených mršin na cestě k studni. Vlast Quijotova. Nejde už toto někam jet, ale vrátit se do mladistvého pocitu síly ke všemu, k tušení kulatého světa, k nevinnosti. Připadá mi ohromné, že se můžu učit úplně cizímu jazyku: maďarštině, norštině? Nevím, co si vyberu, ale něco určitě, uvidíme.

Každý se chystá, jak bude v důchodu více číst. Já si přečtu znovu Děti kapitána Granta, Tři mušketýry, Křižáky, a konečně také, poprvé, velmi populární, zdá se, Vojnu a mír. Samozřejmě budu dál číst Vesmír a pozorovat oblohu. Zvláště chci vidět kus "podivné kvarkové hmoty", jak v podobě "rozžhaveného nuklearitu" vyletí před mýma nohama ze země, do níž minutu předtím vletěla na protilehlé straně Země z Vesmíru č.8/1986. Dále si na poli vědy pořídím přes Frantu Janoucha dozimetr, budu si měřit a výsledky publikovat v osobním buletínu, proč ne? Naši řeč odřeknu, dávno není zajímavá, vyhnula se i vzrušení okolo pravopisné reformy (ač mohlo to být čestné mlčení).

Nic mi nebrání brouzdat se fantazií slov, jevů a činů, v důchodu! Můžu dokonce psát" Ano: ne, nebudu psát tyto fejetony, budu psát, co mi půjde snadno a rádo. Až dodělám Milé spolužáky, napíšu si malou knížku o kozách pro děti a dospělé chlapce.

A konečně se také trochu hnu. Každý rok pomýšlím na podzimní jízdu krajinou. Letos ji konečně podniknu: tak v říjnu až v listopadu. Když holá pole, nemající už žádného vlastního úmyslu, odrážejí stavy člověkovy. Úzké cesty rády vedou z pustoty kraje do vesnic, kde však není důvodu usídlit se, protože tam není jediného milého člověka ani hledané útěchy, je tam vlastně hrozně, a tu milá cesta hned nabízí útěk. Pojedu bez plánu i mapy. Nestanovím si návrat. Nechám se svádět odbočkami, vzhledem rozcestí, názvy míst, vzpomínkami, pokud tam budou, barvou oblohy na té straně, leskem rybníka, temnotou hory. Pojedu až po krk; jináč by od toho nebyl nikdy pokoj. Kde mě chytne potřeba psát, tam zarazím na pár dní. Bude to jakési hledání „nekonečna v naší zemi", na něž se ptal maminky ten chytrý kluk v tramvaji. Jsem si jist, že i kdyby se mi cestou nepřihodilo vůbec nic, tak už jenom doba mlčení, sám ten pohyb volný, přitom však dosti rychlý, aby proměna informace budila v duši vibraci, a ta volnost myšlení a nálad musejí v člověku odkrýt nebo způsobit něco nového.

A představa, že nebudu muset strážím podávat svůj průkaz se strachem nad prázdnou rubrikou „zaměstnavatel". Průkaz mám už bez omezení platnosti, čili doživotní: pokud si neoholím knír.

Až se vrátím, teprve vyřídím korespondenci, poděkuju za dary a přání. Navštívím taky konečně Baťka a Uhla po jejich návratu z vězení. Zhubnu o deset kilo, v důchodu. Dám si ušít manšestrové sako, nevím proč. Pořídím si malou nefilatelistickou sbírku známek prostých umění a propagandy. V důchodu jistě navštívím s Cilkou Brumov.

Na úseku zdravotnictví půjdu častěji do sauny, kouření snížím ze tří doutníků na dva ročně, už nebudu pít víno průmyslového původu a nebudu mluvit s lidmi blbějšími, než jsem sám. S přáteli, kteří mi po tomto zákroku zůstanou, budu se scházet v kavárně Union, kde si budeme říkat starší novosti a odpovídat na dotazy bystrých a slušně vychovaných mladých lidí. Pohlavní život uzavřu ke konci důchodu roztomilou knížkou o něm, která se bude zdát pobuřující nebo roztomilou, podle toho.

Je samozřejmé, že v důchodu skončím s výslechy na StB. V oboru školství si otevřu peripatetickou školu, už ohlášenou. Budu víc fotografovat, zároveň se však ponořím do svého archívu a připravím k vydání knihu fotografií nepublikovaných v Ahoji ani v televizi, mezi nimi některých tam bude publikovaných. Kniha bude velice drahá, vyjde v některé německé zemi, poletí a dostanu za ni hodně peněz, přídavkem ke své penzi.

Na poli mezinárodním prosadím volný pohyb Čechů po Slovensku, a to s pomocí naší milé generální prokuratury, a ne-li, tedy s pomocí mezinárodních konferencí, cizích hlav států a několika přátel.

A tyto vosy, ty nechám žít. Ty kosy ovšem, ty proženu, jen co dosekám tu trávu. Pak napíšu toto.

(Publikováno v samizdatovém časopise Obsah, ročník 6, číslo 9, září 1986.)

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.