Pár slov o konzervativismu

Konzervativismus nemá být ve své podstatě totéž co maloměšťáctví. K autentickému konzervativnímu postoji patří šetrnost a skromnost, ne však lakota, péče o rodinu, ne však domácí tyranie a snad jistá přísnost, ne však bez humoru.

Už dlouho chci něco napsat o konzervativismu a pořád nevím, jak na to. Pomáhám si tím, že hledám v okruhu svých známých lidí příklady konzervativního přesvědčení, ale těch skutečně věrohodných vidím málo. Spíš musím myslet na to, jak jsou postoje během jednoho lidského života proměnlivé podle věku i životních okolností a jak vášnivé proklamování jednoho přístupu se často změní ve svůj pravý opak. Ale nejen to –v jednom jediném životě nacházím postoje promíchány.

Příkladem takové směsi je mi moje matka, která v životě učinila spoustu odvážných a nekonformních rozhodnutí, z nichž některými sobě i lidem kolem neobyčejně zkomplikovala, ba možno říci zavařila život, za jiná si jí ale vážím tím víc, čím jsem starší.

Přes všechnu její životní odvahu pro ni nepřekročitelným kritériem lidských kvalit bylo to, zda se dotyčný člověk umí slušně chovat a jestli podle jejího přesvědčení slušně vypadá. Když tohle píšu, musím se usmát při vzpomínce, jak mi v době procesu s Plastic People říkala, že principielně samozřejmě stojí na jejich straně, upřímně však vztah k undergroundu nedokáže najít a představa, že by šla na jejich koncert, ji plní odporem.


V českém prostředí je častý pseudokonzervativismus splývající s maloměšťáctvím. Foto Vít Červinka, Mediafax

Konzervativní postoje mi v podstatě nejsou vlastní, za tradičními hodnotami, soukromým vlastnictvím, hierarchií autorit, náboženstvím a rodinou mi vždycky vyvstávají fatální porušení všech těchto hlásaných pravd.

Takzvaně konzervativní přesvědčení mi až příliš často splývá s prostým maloměšťáctvím, jehož určujícími znaky jsou nuda, lakota, kýčařství, omezenost, zbabělost a zejména a nejhůře – pokrytectví. Dvěma reprezentanty toho maloměšťáckého pseudokonzervativismu jsou šťastnější Václav Klaus, pro mě „prezident českého biedermeieru“, a tragikomický Petr Nečas.

Konzervativismus však ve své podstatě nemá být totéž co maloměšťáctví. K autentickému konzervativnímu postoji patří šetrnost a skromnost, ne však lakota, zdrženlivost, ne však zbabělost, péče o rodinu, ne však domácí tyranie, víra, nikoli však klerikalismus, stabilita, ne však pohodlnost, a snad jistá přísnost, ne však bez humoru.

Osobně znám takového člověka jen jednoho a díky jemu zařazuji mezi konzervativní ctnosti i duchovní zájem o celý svět a konkrétní věcnou pozornost nejbližšímu okolí a také to, že starého si konzervativní člověk váží, ale nelpí na něm, protože ve své bytostné uměřenosti nelpí na ničem hmotném.

S tímto člověkem, jemuž je už sedmdesát let a povoláním je malíř a restaurátor, vedu po mnoho let na dálku debatu například o reálném socialismu, v němž jsme se poznali. Jeho kritika spočívala vždy v kritice duchovní vyprázdněnosti a necitelnosti k přirozenému stavu věcí. On tím přirozeným stavem ovšem neměl na mysli ženskou otázku nebo práva homosexuálů a menšin (jako já ve své divoké polemice), ale třeba přirozenou podobu krajiny (i městské), jež má být jen jemně dotahována lidskou činností.

Takhle ostře ohraničenou postavu mám mezi svými ale jen jednu, všichni ostatní jsou namícháni z konzervativních i liberálních postojů, z konformity i vzpoury, z mainstreamu i alternativy.

Vždycky mám velkou radost, když u v podstatě konzervativního člověka vidím s přibývajícími léty větší pochopení pro různé alternativní projevy ve společnosti i v kultuře, pro věčně se hemžící společenský i osobnostní organismus. Tohle reprezentuje například Ivan Vyskočil. Mnohem častější jsou však proměny někdejších nositelů změny v zatvrzelce, kteří už nedovedou kolem sebe vidět nic než rozpad toho svého. Čest velí uvést příklad, tak tedy Ludvík Vaculík.

V umění mají konzervativci výraz spíše klasický než romantický, ten ale nemusí znamenat nudu, nudná může být stejně romantická rozevlátost jako klasická uměřenost – vždycky záleží na obsahu, myšlence, hloubce citu. V nedávné době zemřeli dva představitelé kultury, kteří tenhle protipól konzervativního a alternativního postoje k realitě reprezentují. Divadelní dramaturg, překladatel a teoretik Karel Kraus a filmová režisérka Věra Chytilová.

Karel Kraus patřil s Otomarem Krejčou k obnovitelům českého divadelního umění po druhé světové válce. Narozen v roce 1920, stal se po krátkém působení po boku Jiřího Frejky ve Vinohradském divadle a nenápadných zaměstnáních v kulturních institucích v roce 1956 dramaturgem činohry Národního divadla (po dobu uměleckého vedení Otomara Krejči). Roku 1965 spoluzakládal Divadlo Za branou (znovu s Krejčou), po zrušení (jímž se maskoval de facto zákaz) této scény v roce 1972 mu bylo zakázáno působení v kulturní sféře.

Podepsal Chartu 77, od roku 1986 redigoval samizdatovou revui O divadle. V letech 1990–1995 byl dramaturgem obnoveného (a v roce 1994 opět zrušeného) Divadla za branou II. Překládal dramatické texty z němčiny, francouzštiny a také – spolu s Josefem Topolem – hry Antona Pavloviče Čechova. Výbor z jeho textů vyšel ve svazku Divadlo ve službách dramatu (Divadelní ústav 2001).

V jeho (a Krejčově) uměleckém přesvědčení bylo konzervativně zakotveno, že činoherní divadlo je umění, jehož základní složkou je dramatický text, úkolem divadelníka je drama interpretovat v plném respektu k jeho textu a současně v souřadnicích společenských souvislostí doby, kdy je inscenace uvedena před publikem.

Pro české divadlo skutečně objevil zapomenuté hodnoty například rakouského dramatu – Za Branou Schnitzlera a Nestroye, ale už v Národním s Krejčou také třeba ideologicky zdevastovaného J. K. Tyla jako trvalou hodnotu české kultury. Jeho péče o drama jako základ divadla pomohla na jeviště i hrám dramatika Josefa Topola.

Dobu normalizace vnímal Karel Kraus jako éru ničení duchovních hodnot, s činoherní tvorbou v tradičních divadlech byl právem nespokojen, pro alternativní dílo malých divadel nebyl vnitřně ustrojen a hodnotová rozháranost 90. let 20. století nebyla příhodnou půdou pro umělecké postupy, jakým byl oddán.

Kam se vracet na zbořeništi, které se táhne do nedohledna?“ kladl si otázku a odpovídal: „Je nutné zamířit k základům, pokud ještě drží a k nimž se dá jen prokopat.

Věra Chytilová konzervativní nebyla, svůj umělecký řád stavěla na obrazu zmatku a pohybu doby. Když se dnes díváme na její filmy, vidíme v nich herce malých divadel z doby normalizace, tehdejšího Provázku a Pražské Pětky a Činoherního klubu. Podařilo se jí pracovat i v době, kdy řada jejích kolegů filmařů byla odstavena, neodvozovala svoje dílo od vztahu k politickému režimu, vztahovala se prostě ke společnosti a člověku v ní.

Měla zvláštní smysl pro to, jak zobrazit ničení (a uchovávání) hodnot, aniž by o nich moralizovala – nemyslím jen Sedmikrásky, ale i to, jaké ironii vystavuje sobeckého sběratele vybraného vkusu a estéta ve Faunově velmi pozdním odpoledni nebo nositele kulturní avantgardy, která je sice obtěžována normalizačním blbstvím, ale jde jí zejména o naplnění vlastních hédonistických libostí ve filmu Kopytem sem, kopytem tam. A také na výtvarně úchvatné záběry výstavby sídliště kontrastující s ubohými životy lidí v něm žijících v Panelstory.

Dokonce kontinuální účinkování Boleslava Polívky v jejích filmech je samo o sobě obrazem velké hodnoty i její devastace a úpadku (od Kalamity k Hezkým chvilkám bez záruky…)

Teprve když smrt dvou významných tvůrců zvýraznila různost jejich přístupů, můžu se vypořádat s konzervativismem a napsat nejen to, že je dobré a nutné hodnoty ctít a uchovávat a dál rozvíjet, ale také, že to nestačí. Obdivuhodné (už proto, že riskantní) je umět vidět nejen co se ztrácí, ale i co vzniká, dobré i pitomé, krásné i hnusné, přijatelné i nepříjemné, a dokázat o tom hovořit srozumitelnou řečí, v níž je kladení otázek obsaženo jako naprostá samozřejmost. S rizikem a bez záruky.

A co si myslíte vy? Diskuse (5 příspěvků)

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Konzervatismus a progresivismus Čtvrtek, 27.Března 2014, 14:16:45

Tedy, paní Zemančíková, v prvé řadě díky a velké uznání za Vaše velmi citlivé, vyvážené a precizní vylíčení tématiky lidského konzervatismu. A není to jenom téma nějak vedlejší, nepodstatné; v zásadě lidská společnost vždycky byla, stále je a asi ještě přinejmenším pro doby dohledné bude nejen rozdělena, ale vysloveně rozpolcena na ty, kteří svět vidí, hodnotí a spravují z pozic tradičního, konzervativního vidění, a na ty, které je možno označit - poněkud hanlivě za "pokrokáře", poněkud neutrálněji za "progresivisty". Tedy takové, kteří nedají příliš na tradici, ale hledají neustále to nové, svěží, právě v tuhle chvíli kreativní.

A tyto dvě části společnosti, lidské pospolitosti si navzájem nerozumějí, nenacházejí společnou řeč, hledí na sebe navzájem s nedůvěrou.

Pro ty jedny se ti druzí dopouštějí nebezpečných experimentů, zahrávají si se světem podle svých vlastních okamžitých choutek, tradiční a osvědčené hodnoty jim neznamenají nic.

Z pohledu opačného, ti druzí jsou jenom "konzervy", žijí jenom z minulosti, nejsou schopni či spíše ochotni přijmout a pochopit nový, současný život. Natož, aby dokázali pohlédnout opravdu do budoucnosti.

Jak jste sama vylíčila, mnohdy se ale oba tyto protichůdné postoje podivným způsobem míchají a prolínají. Vzpomeňme si jenom na minulý režim: ten sám sebe neustále vynášel jako "svět pokroku", jako baštu pokrokových sil celého lidstva; ale ve skutečnosti v tomto svém boji za "světlé zítřky" ustrnul natolik, že ho z jeho konzervativní zkostnatělosti musela probudit až lidová revolta.

Tím vztahem konzervatismu a progresivismu se svého času ve své slavné eseji zabýval známý sociolog Max Weber. Jeho přístup se od obvyklých polemik a srážek mezi progresivismem a konzervatismem odlišoval tím, že on se na celou záležitost dokázal podívat opravdu nezaujatým, objektivním pohledem. Podle jeho přesvědčení jak konzervatismus, tak i progresivismus mají v životě společnosti své potřebné, nezastupitelné místo i funkci: progresivismus přináší nové myšlenky, nové ideje, nové projekty - to všechno od konzervatismu očekávat nelze. Ale na straně druhé, konzervatismus je právě svým skepticismem, bytostnou nedůvěrou vůči všem změnám ze společenského hlediska nezbytným korektivem, protiváhou proti právě těmto progresivistickým experimentům, které by - utrženy ze řetězu - mohly mít potenci celou společnost uvrhnout do riskantních, nebezpečných dobrodružství a otřesů.

Potud tedy Max Weber - každý z oněch postojů je tedy z celospolečenského hlediska potřebný, legitimní. Co však Max Weber neřešil, alespoň ne explicitně: jakkoli je na jednu stranu každý z obou náprotivných životních postojů legitimní - tak stejně tak je ale každý z nich pro sebe samotného o m e z e n ý, jednostranný, uzavřený jenom do sebe. Neexistuje skutečný dialog, skutečné pochopení mezi nimi. Existuje jenom neustálá rovnováha v boji, ve vzájemném podezřívání, ve vzájemné nevraživosti. Společnost, která je založená jenom na této čistě o b j e k t i v n í potřebnosti a legitimnosti obou postojů, zůstává i nadále společností vnitřně rozpolcenou, kde se obě tyto její základní životní síly spíše navzájem blokují a omezují, nežli aby se navzájem obohacovaly. - Právě z tohoto hlediska je nutno vysoce ocenit Vaše vyzdvižení těch konkrétních příkladů z Vašeho okolí, kdy někdo přece jenom dokáže tuto svou niternou předpojatost (v daném případě konzervatismus) překonat, prolomit její hranice, a vypracovat si pochopení i pro onen svět náprotivný.

Nějakým takovým způsobem - jak to naznačuje příklad těchto vnitřně vyzrálých osobností - by toto své vnitřní rozpolcení, vnitřní znesváření musela překonat i celá společnost. Jinak stále zůstaneme rozděleni na p o u z e konzervativce, a p o u z e progresivisty...


---------------------------------------------

Nicméně, paní Zemančíková, v jednom ohledu musím přece jenom ohlásit své pochybnosti. Totiž, jestliže Vy uvádíte jako příklad p o z i t i v n í h o progresivismu v oblasti umění režisérku Věru Chytilovou - musím přiznat, že mé vlastní hodnocení této tvůrkyně je podstatně odlišné. A dokonce bych chtěl tvrdit, že právě ona je prototypem onoho vposledku prázdného, samoúčelného, "antikonzervativního" progresivismu.

Jistě, Věra Chytilová byla neodmyslitelnou součástí proslulé "nové vlny československého filmu" šedesátých let. Nicméně, ty její - v oné době bezpochyby novátorské - filmařské metody a postupy ve mně vždycky budily dojem samoúčelného, prvoplánového, bezobsažného experimentování. Ty výboje a hrátky barev, forem, abstrakcí - to se jevilo být daleko spíše jenom čistě formalistickým exhibicionismem, nežli poctivou snahou specifickými uměleckými prostředky najít, vyjevit nějaké opravdu hluboké sdělení o lidském světě.

A na rozdíl od Vás se nemohu zbavit soudu, že právě díla Věry Chytilové (a jmenovitě ty její "Sedmikrásky") měla mnohdy velice nebezpečně blízko k planému moralizování.

Já osobně jsem v jejím díle (s jedinou výjimkou: "Ovoce stromů rajských jíme") nenalezl téměř nic, co by mi bylo opravdu hlubokým, substanciálním uměleckým sdělením; namísto toho celá kvanta onoho zmíněného čistě formalistického exhibicionismu. Toto prázdné zahrávání si s čistě vizuálními efekty pak nalezlo svůj vrchol v její "Panel story" - to nekonečné sledování kamerou panelů přenášených jeřáby postrádalo jakoukoli skutečnou uměleckou myšlenku, bylo ze všeho nejvíce výrazem naprosté umělecké bezradnosti režisérky. Ten donekonečna se mechanicky opakující pohled na vzduchem se vznášející panely byl nakonec natolik úmorný, že - musím přiznat - nakonec jsem u sledování tohoto filmu zůstal jenom s tou skrytou nadějí, že se jeden z těch panelů snad jednou konečně utrhne, spadne dolů a pohřbí pod sebou celou kameru, pokud možno i s režisérkou a tvůrkyní tohoto uměleckého paskvilu. Jestliže toto dílo mělo odhalovat prázdnotu života v - socialistických - panelácích, pak je nutno konstatovat, že i život v těchto tristních panelácích byl pořád ještě mnohem snesitelnější, nežli muset se dívat na tuto filmovou příšernost.

Takže, teď už je na to sice samozřejmě pozdě, ale kdyby se Věra Chytilová rozhodla jednou reinkarnovat, a v jejím novém životě se chtěla opět věnovat režisérské profesi, pro ten případ by bylo záhodno jí doporučit, aby se přece jenom alespoň v jisté základní míře dokázala inspirovat u konzervativní části názorového spektra. Totiž především v tom smyslu, že prvotním posláním a povinností umělce by mělo být poctivé a odpovědné vyjádření hlubokých životních hodnot, a nikoli exhibiční předvádění svého vlastního já.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Absence myšlenky v panel story? Pátek, 28.Března 2014, 07:08:11

Panel story přece právě absenci myšlenek a lidského rozměru zachycuje.

Alena Zemačíková to vyjádřila takto:
"A také na výtvarně úchvatné záběry výstavby sídliště kontrastující s ubohými životy lidí v něm žijících v Panelstory."

Ty záběry na jeřáby budující velké technické dílo kontrastují se záběry obyvatel zápolících s rozrytým a rozbahněným terénem mezi domy, kde nikdo nemyslel na to, kudy budou lidé chodit.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Myšlenka díla Pátek, 28.Března 2014, 13:59:21

No ano, jistě, Panelstory chce ukázat a také ukazuje bezmyšlenkovitost tehdejšího režimu respektive jeho stavebnictví, sám jsem svého času v přesně takovém sídlišti bydlel tak vím o čem je řeč, právě proto tehdy před každým domovním vchodem byly železné škrabky, aby příchozí na nich mohli seškrabat ty nánosy bláta, kterým se předtím museli brodit.

Jde ale o to, že tato výpověď, toto sdělení tvůrkyně filmu je prostě zoufale p r v o p l á n o v é, není v tom opravdu nic více nežli jenom tato jedna jediná chudičká myšlenka, která je ale divákovi do hlavy vtloukána nepřetržitě po celou stopáž filmu, právě těmi donekonečna (a bez jakékoli tvůrčí invence a fantazie) mechanicky se opakujícími záběry těch panelů vznášejících se vzduchem.

Takováto "tvůrčí idea" by mohla vystačit tak nanejvýš na desetiminutový filmový dokument, ale nikdy na celý film, který si činí nároky být "uměleckým dílem".

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Absence lidského rozměru v Panelstory Pátek, 28.Března 2014, 18:07:17

Nesouvisí to sice přímo s Chytilovou, ale přece jen si neodpustím poznámku: Výstavba panelových sídlišť se sice svého času jevila jako něco obludného, ale mělo to jednu nespornou přednost - časem se všechna ta sídliště přece jen nějak zaběhala a bydlení bylo relativně dostupné všem.
Potomci lidí, kteří se tam tenkrát brodili tím bahnem, dnes dávají nekřesťanské sumy (pokud vůbec mají šanci je sehnat) za tytéž byty na témže sídlišti, mnohdy navíc zdevastované, protože někdy i léta neobývané, aby tam bydleli třeba bez kuchyňské linky, protože na tu jim už nezbyly peníze.
Není tohle absence lidského rozměru?

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Pátek, 28.Března 2014, 19:09:18

Já v paneláku bydlím a nedávno jsem dal nekřesťanské peníze za rekonstrukci svého bytu. Jsem rád, že ten byt mám. Uvědomuju si, že rozdíl mezi zajištěným bydlením v paneláku a bydlením na Starém městě je mizivý ve srovnání s rozdílem mezi bytovou jistotou a hrozícím bezdomovím. Mimo běžnou realitu nežiju.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.