„Desatero“ Oranžového klubu ČSSD, především návrh na povinné dělení rodičovské dovolené mezi matku a otce, vyvolalo pozdvižení ve všech koutech politického spektra. Jedni to vidí jako politizaci rodiny, kde má být každý oprávněn pěstovat si své vlastní stereotypy dle libosti (M. Loužek; ČT 24 Události komentáře, 13. 5. 2013), druzí jako první krok k povinnému praktikování menstruace českými muži (K. Dolejší, Britské listy, 13. 5. 2013). Tyto způsoby argumentace jsou poučnou zprávou o otřesném stavu českého veřejného prostoru, co se týče problematiky rovnosti pohlaví. Neměly by nás však vést k přehlédnutí toho, co je skutečně nepřijatelné na samotném desateru.

Chvála stereotypu

Nejdříve se podívejme na pochybnou argumentaci výše zmíněných kritiků. U Marka Loužka z Centra pro ekonomiku a politiku odkojeného mateřským mlékem Václava Klause nepřekvapí, že přirozenost rodiny jako asymetrického, genderově hrubě nevyrovnaného svazku obhajuje podobně jako při jiných příležitostech tzv. volný trh. Stejně jako nevidí (nebo nechce vidět), že tzv. volný trh je výsledkem specifických a cílených intervencí státu do ekonomického prostoru (ať už v podobě politicky založené regulace nebo deregulace), nevidí (nebo nechce vidět), že „tradiční“ dělba práce, povinností, výsad a privilegií v rodině je výsledkem specifického nastavení ekonomických a dalších společenských institucí, které mají alternativy. Ty nejsou méně „přirozené“ - jen poněkud méně výhodné pro mužské pohlaví.

Tradiční dělba práce v rodině je podobně přirozená jako to, že mají ženy na stejných pozicích nižší platy, což zástupce CEPu kouzelně využívá jako argument pro logičnost a racionalitu genderové asymetrie v rodině. Ze zakletí žen do pozice celoživotních pečovatelek a udržovatelek zázemí pro úspěchy svých mužských partnerů není v tomto scénáři úniku.

Slepé skvrny dekonstrukce

Genderovou zabedněnost české rozpravy i tam, kde bych to nečekala, ukázal Karel Dolejší na Britských listech, když z komára návrhu na pár týdnů či měsíců rodičovské dovolené pro otce udělal argumentační eskapádou velblouda povinně menstruujících mužů a „džihád na druhou“. Snad nám tu feministky nechtějí zpochybňovat, že tělo Ženy, její tělesnost, touhy a schopnosti pečovat jsou fundamentálně jiné než v případě Muže! Od jindy bystrého obhájce postmodernismu bych čekala sofistikovanější pozici.

Místo toho, aby se například ptal, kde jsou všechna ta těla, která se nevejdou do binární opozice žena — muž a jsou s diagnózou „intersex“ vyhlazována (doslova vyoperována) ze „zdravého těla“ (politického a sociálního) našich moderních společností. Kde je analýza toho, jak jsou specifické rozdíly mezi ženskými a mužskými těly, touhami a schopnostmi výsledkem konkrétních historicky, ekonomicky a sociálně kódovaných praktik stravování, cvičení nebo lékařských intervencí, kterým jsou dívky a chlapci od narození podrobováni, spíše než jednoduše biologickou daností nebo výsledkem „dobrovolné domluvy“ soukromých osob, „případ od případu“? Kde je postmodernistova vášeň pro dekonstrukci?

Stejně jako není přirozený status quo, ani žádná podstatná změna ve společnosti se neděje „přirozeně“, spontánně, dohodou a bez konfliktu. Vždycky někomu působí nepohodlí, rozpaky a někdy je doprovázena i určitou mírou násilí. Každá podstatná změna se totiž týká rozdělení moci, možností a různých typů kapitálu.

Podpora matek nebo všeobjímající soudy nad „osobním osudem“ a hodnotou?

Chatrnost kritiky by nám však neměla zastínit základní problém samotného „oranžového desatera“, které není jednoduše podporou genderově vyrovnanějšího rodičovství a rovnějších příležitostí pro matky v současné české společnosti. Dokument nám celkem explicitně předestírá obecnou vizi hodnotného lidství (a ženství zvlášť), to když v „preambuli“ čteme, že „stále více mladých žen a mužů se rozhoduje nezakládat rodinu. A to především z finančních důvodů. Toto rozhodnutí není pouze smutným osobním osudem, ale má také devastující dopady pro fungování sociálních systémů a vůbec budoucnost naší země“ nebo v předmětném nejkontroverznějším bodě že „mateřství a rodičovství by měly být jednou z nejvyšších společenských hodnot. Děti jsou přeci naše budoucnost“. Oranžový klub tu s CEPem sdílí více, než by si jeho členky asi chtěly připustit.

Ačkoli by nikoho nepadlo, že si má přát, aby se všichni lidé stali lékaři nebo lékařkami, když je to tak prospěšné a ceněné povolání, nad předpokladem, že by se všechny ženy měly stát (biologickými) matkami, jinak něco společnosti i sobě „dluží“, se málokdo pozastaví. Jsou různé možnosti a způsoby, jak žít dobrý život a jak být prospěšný (nebo škodlivý) společnosti. Odpovídat si na otázku, jaké jednání a volby jsou dobré a obecně prospěšné, je v tomto přelidněném, přehřívajícím se a lidskými činnostmi a interakcemi obecně přetíženém světě stále složitější. Odpovídat na ni adorací biologické reprodukce považuji za chatrné. Možná, že světu nejvíce prospějeme tím, když toho tu po nás zbude co nejméně.