Srpnový den

Redakce Deníku Referendum pokračuje v projektu digitalizace textů původně publikovaných v časopise Obsah, který vydával v osmdesátých letech minulého století Ludvík Vaculík.

„Čím jich enom uvítáme? Slivovica vypitá, granátů neni!" pravil bratranec Ludvík toho srpnového rána. Den se táhl jak černá noc bez spánku, bez rady a bez pomoci. Bylo neuvěřitelné, že slunko vůbec přešlo oblohu, že jel vlak a pekaři upekli chleba. Co se zatím musí dít tam v Praze? Rádio vysílalo kolísavým hlasem a do jeho řeči vstupovali z pohraničního křoví nesmysly dávno z češtiny vyřazené. Takto přeci nebudeme u nás už nikdy mluvit, říkal jsem si druhého dne, kdy svět se budil k pozornosti. Třetí den, když jsem hleděl na ústa Ludvíkova rádia na kredenci, zdálo se mi, že vláda je zachráněna, obrana se rýsuje pevněji. Ale pro socialismus vymyslíme jiné jméno, s dosavadním už nemůže mezi lidi! Podivné je, jak jsem z toho úplně vytlačen: jsem nevýznamný, jak jsou a vždycky byli všichni tito mojí příbuzní a rodáci tu v Brumově.

Ale držme se toho prvního dne: co jsem tedy dělal, nemoha nic. Od Ludvíka, kde jsem spával, šel jsem k paní učitelce, u níž byla moje žena. Ony už rádio vypnuly: bylo špatně slyšet. Paní učitelka byla divně klidná: jak za války.

Dům nad hlavou vážil nesnesitelně, šli jsme ven. Přes trať vystoupali jsme do březiny: ticho, vzduch, vůně trav, srpnové nebe, na protějším hřebeni, nad Baranovým, krávy. Každý mi potom v Praze vyprávěl o hučení motorů a smradu z tanků. Tu jsou enom kozáky a křemenáče. Nenechal jsem se šidit: byl jsem v tom, nijak jsem se nemohl vykroutit ze svého bořeného světa a vloudit se do tohoto. Bylo mi zle, a mockrát si vzpomenu, jak jsem přes paniku v břiše, v hlavě i v nohou pocítil úlevnou odevzdanost osudu bez ústupu: když moje žena vzadu za mnou najednou řekla: „Neboj se." - Nebyl důvod se nebát, naopak. Znamenalo to tedy spíš: Snes to! - Snést svůj strach. Jako bych tím dostal malý sice, velice vedlejší, ale svůj možný klíč k té hrozné věci.

V Praze potom se mi zdálo, že kdo byl v událostech, měl to lehčí: například Karol Sidon dělal mezi tanky Literárky. A jiní dělali jiné věci. Tolikeré, a tak výborně! Tu na kopci jenom vál podzimní dračí vánek od východu. Van, jaký za tisíciletí ohladí hory v rovinu - bez násilí. Hleděl jsem k zelenému východu, kde za horami zas hory, za rovinami roviny, za řekami... tundra až do samých do okrajin. Co se s tímto dá vůbec dělat, jaký teď má být náš osud, a přežijeme-li, jaký náš úkol? Díky za to, že jsem jen tím, čím jsem! jaký by to byla teď hanba, kdybych předtím byl nad své síly a schopnosti vlivným, vliv a moc byly by teď pryč, jen odpovědnost táž. Mám jen, co jsem měl, a na tom, co jsem řekl, můžu vlastně trvat.

Sestoupili jsem dolů, k večeru, a u paní učitelky čekal Ludvik s nějakým mužem, v mysliveckém obleku. Ludvik nás seznámil a řekl, že chlapi ve fabrice myslí, že bych se měl zdekovat. Tento člověk mě zavede do úkrytu, kde mě nikdo nenajde ani za měsíc. Řekl jsem, že ne, také paní učitelka a moje žena řekly, že to snad zatím ne.

Druhý den za mnou k Ludvíkovi přišel kdosi z fabriky, abych promluvil v jejich dílně. Co jsem tam říkal, už nevím, můžu si to domyslet. Ale dobře jsem věděl, že slova nejsou nic. Byla něčím předtím? Na druhé straně jsou moc dobrá, když soustředí vůli a organizují sílu, která je, a nepřekračují ji. Jak je to hloupé, když ten, kdo měl plno rozumu, dokud bylo dobře, neví nic, když přišlo zle! Co však každý vždycky ví či vědět může - že má trvat na tom, co dosud řekl: vždyť nešel řečí nad svou sílu!

Potom v Praze byl jsem na právnické fakultě na shromáždění. Neměl jsem ten bojový zážitek z ulic, měl jsem zážitek z prostoru k východu. Zklamal jsem studenty, když jsem pravil, že to musíme snést. Je nám jako lidem, jimž hrom zničil dílo, ale co když náš pravý úkol je jiný a ten právě začíná? Skrz nás poteče Evropa k východu. (A k tomu otázka, nevyslovená raději, co za Evropu to je!)

V roce asi sedmdesátém přišel za mnou mladý muž, jehož jsem znal. Pravil, že v té lavině ztrát, kdy organizovaný odpor se nejeví, musí každý zvolit svou taktiku. On míní obětovat slušné jméno: vstoupí do strany, dostane v podniku funkci a pokusí se zachránit práci svých kolegů a přátel, kteří všichni, zdá se, padnou a pod nimiž jsou jen ubozí slaboši a méněcenní pracovníci, kteří cítí svůj postup. Přišel mi to říct, sám nesnese tu tíhu. Odpověděl jsem, že možné to je, ale nebezpečné, rozhodne výsledek. Mysleli jsem oba ovšem, že výsledky budou se shrnovat dřív. Abych to nenapínal, jeho těžký experiment dosud trvá... Myslívám na něho, nesmíme se vidět. Hodnocení jistě přijde.

Myslel jsem na ně na všecky. Dlouho jsem spekuloval, že i ve vládě musejí takoví muži být. Dodnes, zní to divně, nezatracuju ani prezidenta. Neumím-li či nesmím fungovat já, musím to snést, musím je nechat. Mlčet ne, to ovšem nemusím! Snést to tady a dotud, dokud. Často jsem si říkal, jak je možné, že celý ten sesuv lidí, vlastně národa, začal několika jakoby slušnými, politicky pochopitelnými a dobrovolnými demisemi a abdikacemi. Pak se otevřely zdola kanály. Je ale jisté, že co dobrého bylo uděláno, udělali ti, kdo směli, dokázali to a vytrvali na zbytku svého osobního území v sobě. A co se stalo sprostého, zavinili slabí, podlí a zrádní. Ale každý, kdo se denně v práci nutně zašpiní, může se také denně večer umýt...

Hlavně jsem se ptal, jak to, že jsme nebyli utraceni nebo rozptýleni do dálav. Za to také někdo může! Vždyť jistě o tom diskutovali. Záviseli jsme tehdy na tom, jak poznali svůj úkol.

Ten srpnový den veřejně neslaví nikdo: my, oni ani oni. Někdy ho, intimně - slavím? - já. Jako den Přivedení k úkolu. Toho dne bratranec Ludvík pravil: „Enom aby odešli včas! Dokáď je kvítí."

Kvítí k rozloučení - stále mějme!

(Publikováno v samizdatovém časopise Obsah, ročník 6, číslo 8, srpen 1986.)

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.