Teror velký a malý

Redakce Deníku Referendum pokračuje v projektu digitalizace textů původně publikovaných v časopise Obsah, který vydával v osmdesátých letech minulého století Ludvík Vaculík.

Napadl-li prezident Reagan Libyi právem, oceníme to začas: ubude-li světového teroru. Samozřejmě jsme také já prošel údivem a rozpaky, když se to ke mně doneslo, a byl bych se prezidenta nutně potřeboval na něco zeptat, jenže kde? Většina lidí, s nimiž jsem mluvil, jeho čin odmítá. Například Jiří Hájek říká, že to bylo silácké gesto, od něhož se demokratický svět musí odvrátit, a které tedy prospěje jedině Sovětskému svazu. To se zdá pravdou, jenže diktatury a jejich teroristé právě s pomalým rozkryvem demokracie vždycky počítají; není tedy užitečné a vtipné opáčit jim jednou znenadání stejně? Předpokládejme totiž, že ten prezident aspoň má důkaz - a na to jsem se ho chtěl nutně zeptat -, že zlo se líhne v Libyi. Ale i tak prý Američané měli, zas podle Františka Vodsloně, raději sestavit tajná komanda, poslat je teroristům po stopě a vylovit je. To se mi zdá výborné, ale co kdyžto už dávno marně dělají? Válka dvou gangů: neumírají v ní vždycky také nevinní lidé, nevědouce ani místo koho a čí rukou? Proto si říkám jestli takový opovážlivý veřejný protiútok - politicky riskantní, v případě zdaru však vítězně očistný - není morálně čistší a všeobecně úlevný. Někdo to, co se nám často chce ve spravedlivém hněvu udělat, udělal na svou hanbu za nás!

Zatím však si připadám se svým chápáním osamělý. Ze Zdeňka Urbánka nejsem totiž nijak moudrý: prezidenta Reagana nemá rád, teroristy ještě míň, na druhé straně však jednou při řeči o polabských sedlácích řekl, že lidumilové patří oběsit; tak mu vadí jenom střílení? Nevím dále, co si o Reaganově činu myslí Šimečka, protože o tom jsme, když jsem byl v Bratislavě, nejednali, nebyl ještě spáchán.

Kovbojsky osobní způsob zjednání práva mě odjakživa nebezpečně láká. Nebo, řekněme, zbojnický. Když celá hospoda jasně vidí, u koho je právo, tu muž, jenž si je nechá vzít, je zničen: nebude už zdravý a je otázka, jaké bude mít děti. Měl jsem jako snad všichni u nás dost příležitosti prostudovat a promyslet si předmět „občanská statečnost" a myslím, že všichni bychom si dovedli sami, i bez učitele, dát z něho známku, spravedlivou a tajnou. Čím spravedlivější, tím tajnější. Moje tajná známka není ta nejlepší. - Musím říkat proč?

Protože přece jenom, po všech řečech, poměřy přijímám: žiju v nich. Pravda, musím manévrovat proti přesile, vyklouzávat z nástrah, uhýbám prohraným sporům, odlákám pozornost protivníka jinam, někdy opatrně mluvím a někdy mlčím, jen abych žil. A tak dál žiju, ačkoli jsme dávno měl padnout při výkonu spravedlnosti. mluvíme o svém právu a dovoláváme se zákonů, počítajíce, že mají jakousi vlastní sílu a z té že jsou povinny nám pomoci. Odkud však má právo brát sílu: z papíru, na němž je psáno? Kdo donutí úředníky práva, aby jednali v jeho smyslu? Nikdo a nic než mužná síla! Jen se podívejme k soudům - a už tam bychom se museli probít pěstí! - a poslouchejme jejich výroky: kde to jsme? - Někdy se vidím v té krásné roli: „Percy zastavil na návrší a rozhlédl se. Pak pomalu sjížděl do kraje, kde zákon už dlouho čeká na svého muže..."

Druhého dne po příjezdu do Bratislavy jsem z ní proti své vůli odjížděl. Na peróně mě čekal Milan Šimečka: už jsme se předtím nuceně rozloučili, ale on mi teď přinesl zapomenutý holicí strojek a štětku. Šel ke mně, a tu ho jacísi mladí muži začali ode mne odstrkávat a mne pobízeli, abych se nezastavoval. Chovali se, jako by byli dospělí a my děti nebo jako bychom byli zločinci a oni poctiví lidé, jako kdyby oni na rampě koncentráku oni byli esesáci a my dva ubozí prešpurští židáčci: vy běžte tam a vy tam! Ale už se řítí vlak, když jeden z těch poslanců odstrkává Milana ode mne ke koleji, Milan odporuje a kymácí se..., abych ten nebezpečný děj zastavil, vzal jsem štětku, strojek, rozloučil se a šel podél brzdícího vlaku dozadu. oba mladí zkaženci za mnou. - Jen pro cizince podotýkám, že jsme se s Milanem nedopustili ničeho trestného, nebyl tedy důvod považovat ty drzáky za muže zákona, a já ani netvrdím, že byli od Bezpečnosti! Proto se hanbou ptám: proč jsem jim nedal jednu nebo více facek? Oslabený právní cit!

Našel jsem prázdné kupé, usadil se, a tu mě jeden z těch mladých násilníků požádal, abych mu půjčil strojek a štětku. Byl jsem zvědavý a chtěl jsem tu situaci vybrat do dna: půjčil jsem mu je. Ten mladý Bratislavan totiž vypadal zvenčí normálně, takže lidé na ulici s ním omylem jistě jednají jako se sobě rovným Evropanem. Možná má i ženu! Ta chudinka jistě neví, že její "muž" celé dny někde intrikuje a přičmuchává, dnes například se pletl na nádraží mezi dospělé lidi, a teď dokonce obtěžuje staršího cestujícího: „Můžete mi půjčit ten strojek a štětku?"

Říkám si, kdo asi byl matkou a otcem takových lidí. Když neznají čest a neváží si odvahy: vždyť se při svém díle musejí opírat o zbabělce, slabochy, udavače, lidi zkorumpované a zdegenerované. Jak je ustrojen jejich mozek, když se nepotřebují podívat na věci ze dvou stran, nekladou si otázky dějin ani budoucnosti, nechávají se omezovat ve vzdělání a informaci: narodili se tak, či se tak dali zničit? Ke komu cítí nejvyšší lidskou odpovědnost, snad ne, proboha, ke svým nadřízeným? Neboť to by nás od velkého teroru dělilo jenom slovo: rozkaz.

Prohlíží si mou štětku a pak s ní několikrát udělá o stěnu vagónu: duc, duc, duc. Zpupná blbost teče mu z hlavy přes sako do kalhot a vytéká na podlahu, zápach trvá až do Prahy. Ale ať si ho jen čuchá ten, kdo si zas veze od zkoušky tak špatnou tajnou známku!

(Publikováno v samizdatovém časopise Obsah, ročník 6, číslo 4, duben 1986.)

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.