Těžko se přít o tom, že na čtvrtstoletí vývoje po listopadu nemůžeme pohlížet s hrdostí. Po pětadvaceti letech dost dobře nelze tvrdit, že ještě pokračuje transformace, za neduhy dneška už nelze věrohodně svádět vinu na „komunisty“. Vznikla nová kvalita a pohled na ni budí víc odporu než zalíbení.

Poprvé od počátku dvacátého století jsme my Češi prožili souvislých pětadvacet let v svobodném, samosprávném státě, bez vážného otřesu, bez války, bez okupace. O to chmurnější je na výsledky pohled.

Pokud však jde o sám listopad 1989, mýlili se jak ti, kdož tvrdili, že není co slavit, tak i ti, kteří se domnívali, že jeho ideál střeží máváním červenou kartou Miloši Zemanovi. Kdo listopad 1989 ve vnímavém věku zažil, pamatuje si jej především jako vzácný čas soudržnosti, sounáležitosti, laskavosti, milého humoru, který snad ve všech lidech vyplavoval na povrch jejich dobré stránky.

Revoluční Havlův slogan Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí se tehdy nepokládal za klišé, byť v dnešní zcyničtělé době se mu zleva zprava posmívají lidé s frivolním vztahem k oběma: k pravdě i k lásce. Tehdejší snad v něčem naivní, ale čarovnou atmosféru křehké krásy kouzelně vystihl Karel Plíhal v písni Podivná kometa, včetně moudré skepse předjímající budoucí deziluzi. I to je detail stojící za připomínku: hudebním žánrem sametové revoluce byl folk.

Utkvěly mi také proudy lidí, které se v pondělí 20. listopadu valily na brněnské náměstí Svobody, ačkoli si ještě nikdo nemohl být jist, zda policie nezasáhne jako proti studentům na Národní. Tahle nejsilnější stránka listopadu 1989 by se neměla zapomenout: vědomí, že když se lidé dobré vůle spojí a ruku v ruce se za něco nasadí, mohou uspět.

↗

Pětadvacáté výročí 17. listopadu. Foto Saša Uhlová, DR

Věděli jsme, co chceme

Listopad v českých zemích revolucí opravdu byl a jeho královskou myšlenkou, základním tíhnutím snad všech, kteří se jí účastnili, bylo vytvořit společnost ve všech ohledech svobodnou, demokratickou, pluralitní. S obnovou tržních vztahů v ekonomice se počítalo jako se samozřejmostí, ale za samozřejmost se nepokládal všeobecný primát vlastnictví soukromého. Bralo se za jasné, že sociální vymoženosti zůstanou nedotčeny, snad jen tam, kde je svírala tuhá byrokracie, se měly naplnit živým obsahem.

Není pravda, že jsme nevěděli, co chceme. Pokud čteme program Občanského fóra z 26. listopadu 1989, případně o rok starší manifest Hnutí za občanskou svobodu Demokracii pro všechny, setkáme se s politickými představami, které imponují podnes, jsou stručné a jasné. Jednoduše řečeno: šlo o to navázat na československou humanitně-demokratickou tradici, uzpůsobit ji nové éře a dále ji v ní rozvinout.

Vezměme si třeba tuto pasáž z provolání studentů k dělníkům a rolníkům z 19. listopadu 1989:

"Myslíme:

• na dělníky a dělnice pracující v podmínkách urážejících lidskou důstojnost v textilkách, konzervárnách, slévárnách, dolech a jinde,
• na mladé rodiny bez bytů,
• na důchodce a všechny sociálně slabé a potřebné,
• na špínu korupce a stínové ekonomiky, které se dnes už nedokáže nikdo a žádná oblast národního života vyhnout,
• na nezasloužená privilegia mocných,
• na hanebný stav našeho školství, zdravotní péče a životního prostředí."

To, co jsme tehdy chtěli, ostatně formuloval ve svém novoročním projevu roku 1990 prezident Václav Havel: „...Za svůj třetí úkol považuji podporu toho, co vede k lepšímu postavení dětí, starých lidí, žen, těžce pracujících, příslušníků národnostních menšin a vůbec všech občanů, kteří jsou na tom z jakýchkoli důvodů hůře než ostatní. Žádné potraviny či nemocnice nesmí být výsadou mocných, ale nabízeny těm, kteří je nejvíc potřebují.“

A dále: „Možná se ptáte, o jaké republice sním. Odpovím vám: o republice samostatné, svobodné, demokratické, o republice hospodářsky prosperující a zároveň sociálně spravedlivé, zkrátka o republice lidské, která slouží člověku, a proto má naději, že člověk poslouží jí. O republice všestranně vzdělaných lidí, protože bez nich nelze řešit žádný z našich problémů. Lidských, ekologických, ekonomických, sociálních i politických.“

Zásadní otázka zní: proč se to nepodařilo?

Asi nejpozoruhodnější úvahu reflektující listopadovou revoluci roku 1989 napsal Martin Šimečka pro slovenský webový projekt N. Jmenuje se Intelektuáli neprevzali zodpovednosť, tak musel niekto iný. V silném textu, koncipovaném jako omluva dnešní mladé generaci, se autor sice soustředí na slovenské reálie, ale jeho poselství je stejně dobře použitelné i pro české poměry, jistě i proto, že mezi vůdci revoluce v českých zemích zatím nenalezneme nikoho, kdo by se k takto poctivé reflexi propracoval.

Šimečka vypočítává tři příčiny, proč si revoluci nechal původní okruh jejích vůdců z řad intelektuálů vzít tak snadno z rukou: pro své odmítání politiky, pro své odmítání levice a pro svou fascinaci ekonomy. Odtud můžeme vyjít, o jeho analýze diskutovat a případně ji v něčem korigovat či doplnit. Každopádně Šimečkovi patří obdiv, jeho text imponuje smělostí a pokorou.

↗

Pětadvacáté výročí 17. listopadu. Foto Saša Uhlová, DR

Odpor k politice

Václav Havel se dnes čím dál tím více ocitá v pochybné pozici: je buď nekriticky vynášen do oblak, často pro své nejspornější kroky, anebo nekriticky zatracován, a to začasté kvůli činům, s nimiž má pramálo společného, anebo se jich vůbec nedopustil. Je to vpravdě havlovský paradox: sám byl totiž člověkem, který vyznával kritické a nekonformní myšlení a jehož nejoceňovanější předností byla schopnost smiřovat zdánlivě neslučitelné postoje.

Havlova pozice revolučního vůdce byla logickým vyústěním jeho působení v disentu. Pokud dnes například kolegové Fiala a Rychetský v Alarmu tvrdí, že Havel musel být veřejnosti jako prezidentský kandidát nějak „vnucen“ proti její vůli, dopouštějí se stejné manipulace se skutečností, proti níž jindy — často velmi pronikavě — argumentují.

Představa, že by snad měl či mohl být hlavou československé demokratické opozice Alexandr Dubček je stejně senzační jako pošetilá, a chystáme-li se vzápětí Václava Havla pro některé kroky kritizovat, musíme ho zde vzít v ochranu před iluzemi o politice méně realistickými, než byly ty, jež se promítly do nejkrkolomnějších z jeho kroků.

Václav Havel se do role vůdce listopadové revoluce neobsadil sám, ani do ní nemusel být nikým vnucován. Ocitl se v ní díky ústřední úloze, kterou sehrával jako hlava opozice proti Husákovu režimu.

V temném a bezvýchodně vyhlížejícím roce 1975 napsal Husákovi dodnes podmanivý dopis. Patřil k první trojici mluvčích Charty 77. V ní dokázal po celou dobu slaďovat tak protichůdné osobnosti jako Petr Uhl a Václav Benda. Podepsal manifest Sto let českého socialismu. Byl editorem programu Demokracie pro všechny.

Jeho tehdejší politické myšlení bylo nekonformní a silné. Udržoval živý kontakt s nejpronikavějšími podněty tehdejšího evropského politického myšlení. V čase, kdy to nebylo vůbec samozřejmé, kladl důraz na ekologická témata. Jeho esej Moc bezmocných čtou různí aktivisté po celém světě s obdivem dodnes.

Dubček naproti tomu celou normalizaci strávil v ústraní. Byl sice milým, sympatickým symbolem roku 1968, ale přepisy jeho tehdejších rozhovorů s Brežněvem jej usvědčují ze strašlivé slabosti a nekompetence. Stejně tak jako kapitulantský podpis pod moskevskými protokoly.

A fakt, že podepsal zákony umožňující střelbu do lidí, provolávajících jeho jméno, patří k nejkrutějším paradoxům našich moderních dějin. To samo, pomineme-li dvacet let následného mlčení, muselo Dubčeka ze všech úvah vůdců československé revoluce roku 1989 zákonitě vyřazovat. Dubček mezi ně nepatřil jinak než jako užitečný symbol roku 1968.

Ústřední omyl Václava Havla nespočívá ani v tom, co se mu často přičítá jako naivní příchylnost k „nepolitické politice“. Jednak Havlova zdrženlivost vůči neduhům stranicko-politického provozu byla zčásti oprávněná, jednak tímto citátem Masaryka nechtěl říct nic jiného než sám zakladatel československé státnosti: že každodenní účast občanů na veřejném dění je v každé zdravé demokracii pro její kvalitu podstatnější než provoz politických stran.

Že si to jeho různí následovníci přebrali jinak — a promítá se to do odporu k politickým stranám, všeobecně rozšířeného mezi intelektuály a aktivisty podnes — je druhá věc. Havel jistě mohl pro „obranu stranické politiky“ udělat víc zejména v době, kdy viděl, jak se k moci uvnitř Občanského fóra dere družina kolem Václava Klause. Ale její špatný stav mu přímo, na rozdíl od Zemana a Klause, za vinu klást nelze.

Faktem je, že Václav Havel a lidé kolem něj příliš dlouho prožívali listopadovou revoluci více jako děj kulturní, nežli politický. Například chtěli Franka Zappu, který kdysi označil politiku za zábavní oddělení vojensko-průmyslového komplexu, učinit svým zahraničněpolitickým poradcem. Rozmluvil jim to až Bushův ministr zahraničních věcí James Baker. V okmažiku, kdy se od Havla čekal po nástupu na Hrad programatický projev, rozpovídal se o tom, jak budou vypadat nové uniformy hradní stráže.

Základní Havlův omyl, kterého se v revoluční době dopustil, spočíval ovšem ještě jinde a těsně souvisí s druhým motivem, jemuž Martin Šimečka přičítá, proč se listopadová revoluce tak nepěkně zvrtla. Je jím odpor k levici.

Na to jsme doplatili jednak proto, že nikde jinde než na levici se u nás lidé s kloudnou představu o tom, co obnáší praktická politika na nejvyšší úrovni, nevyskytovali. A jednak proto, že česká humanitně-demokratická tradice je prostě levicová ze své prapůvodní podstaty.