Probuzení do pondělního rána dne 20. listopadu 1989 bylo překvapivé. Okno vedlo do Anglické poblíž rohu se Škrétovou, naproti restauraci Demínka, čili asi sto metrů nad Čelakovského sady a zhruba dvě stě metrů od horního konce Václavského náměstí.

Slyšel jsem nezvyklý, silou narůstající šumivý až syčivý zvuk, proměňující se ve směs neartikulovaných lidských volání. Bylo tři čtvrtě na osm. Po třech a půl hodinách souvislého spánku jsem se nebudil snadno, jako bych přicházející zvuk chtěl nejprve považovat za součást snu, jako každý nepravděpodobný vjem, který nejprve spící člověk považuje za součást snění.

Zvyšující se intenzita mě ale dost rychle zvedla, a ještě dřív, než jsem se stačil podívat dolů, bylo jasné, že zpět už neulehnu. Byla to jednotná vlna výkřiků a volání školní mládeže, která se ve velkém množství sbíhala z horních ulic a plynulým pohybem, spíše během, směřovala po Škrétově ulici dolů na Václavské náměstí.

Všechna ta energie, veškeré očekávání, součet všech pochybností, nadějí a myšlenek, se seskupil v jeden velký spontánní lidský proud. Nebyli to jen školáci s brašnami, ti jen byli nejhlučnější a nejrychlejší. K Václavskému náměstí spěchali i starší lidé, mnozí jen směřovali za takto emotivně plynoucím a hlučícím davem, aniž by se stačili ptát, proč a kam. Málokdo by ale potřeboval toho pražského rána klást si zbytečné otázky.

Za několik málo minut jsem vybíhal z domu ven. Byl to velkolepý zážitek. Pod sochou mohlo být v tu chvíli tak dva až tři tisíce lidí. V ostatních částech Václavského náměstí byly další různé větší skupiny — třeba kolem budovy Melantrichu bylo lidí opravdu hodně.

Na podstavci jezdecké sochy nikdo nestál, tak jsem na něj vyskočil a chvíli jsem ke spontánně shromážděným lidem hovořil. Nemá smysl pokoušet se vzpomenout, co jsem říkal, ale jistě to bylo o naději na změnu, o tom, že přichází okamžik, kdy musíme vzít věci do svých rukou.

Nestál jsem tam snad o trochu déle, než pět minut, víc nebylo třeba. Jistě tam pak po mně zase mluvil někdo jiný. Já jsem odcházel, vychutnával jsem si tu neuvěřitelnou ranní atmosféru.

Koordinační centrum Občanského fóra v Mánesu nechtěli

Lidé se ale nijak zvlášť dlouho nezdržovali, po chvíli postávání, rozhovorech s neznámými lidmi šli zase dál, do škol, do zaměstnání. Žádné ozbrojence nikde vidět nebylo a uniformovaní policisté do ničeho nezasahovali. Prostor byl plný očekávání, den ostatně teprve začínal.

K Havlům do prostorného nábřežního bytu jsem přišel s předstihem, což bylo docela prozíravé. Zatímco se Václav domlouval s dalšími lidmi o tom, co je třeba říkat a jaké jsou nové informace, valilo se dovnitř nečekaně velké množství zahraničních novinářů, také řada kameramanů se svými rozměrnými instrumenty, jen málokteří z nich patřili mezi známé tváře.

Zaplnili každý volný prostor. Z polic, o něž se opírali, tu a tam spadla nějaká kniha, nad úrovní ramen nastával souboj mezi kamerami a hlavami o zorné pole. Václav se věnoval přípravě s Václavem Malým a Ritou Klímovou.

Ta ještě stačila Václavu Havlovi v našem úzkém kroužku předat sklenici s husími játry v sádle, zdůraznila, že jako každý rok, ale tentokrát o pár dní později. Energická Rita překládala do angličtiny, myslím, že kromě Václava Havla a Václava Malého před novináři stál ještě Saša Vondra.

Přibližně po hodině tisková konference skončila. Václav novinářům popsal celkový vývoj situace posledních dní a vysvětlil základní záměry právě založeného Občanského fóra — být prostředníkem mezi státní mocí a občany a vytvářet platformu, na níž bude možné vstupovat do všech potřebných jednání, vedoucích k postupným změnám.

Havel byl jako vždy velmi přesný, pečlivě hledal správná slova a záleželo mu na tom, aby jim dané publikum dobře rozumělo. Byl přesvědčivý a jasný, jeho styl vyjadřování novináře ostatně vždycky přitahoval.

Oproti kuňkání a vyhýbavému aparátnickému pajazyku tehdejších oficiálních představitelů státu měli před sebou zahraniční novináři, z nichž mnozí přijížděli do Prahy poprvé, přiměřeně sebejistého, přemýšlivého, v souvislostech zorientovaného a přesto pokorného a nenápadným dojmem působícího muže, který věděl, co je třeba říct a který to také říct uměl.

Když se novináři z bytu vytratili, zůstalo nás jen pár. Chvíli jsme setrvali v bytě, ale zanedlouho jsme usoudili, že bude lepší, když půjdeme jinam. Pomalu jsme tedy scházeli se schodů čtvrtého patra bez výtahu.

Jediný z přítomných, kterého jsem neznal ani tváří, ani jménem, navrhl jít přes náměstí do Mánesa. Posadili jsme se tam, vlevo za vchodem, do takového vyčkávacího prostoru, dnes už to tam vypadá trochu jinak. A onen muž, Zdeněk Rajniš, šel dovnitř domlouvat, abychom tam — někde ve vnitřních prostorách — mohli zůstat.

Trvalo to docela dlouho, třeba dvacet minut, a pak přišel s tím, že není možné tam setrvat. Že ale mezitím domluvil jiné místo v rozumně blízké vzdálenosti, totiž Galerii u Řečických ve Vodičkově ulici.

Vydali jsme se tedy pěšky ve skupině Myslíkovou, Spálenou a Lazarskou ulicí. Zdálo se mi to hodně riskantní, zatknout nás takhle pohromadě by bylo opravdu snadné. A že jsme byli pod dohledem civilů ze Státní bezpečnosti, bylo na první pohled zřejmé.

Galerie u Řečických byla naší přítomnosti nakloněna, našli jsme tam pěkné zázemí, v němž by se dokonce i dost obtížně zatýkalo. Několik průchozích místností a v snad poslední z nich stůl s dostatečným počtem míst k sezení.

A v některé z těch předchozích místností téměř stále přítomný John Bok jako stráž. Přes něj neprošel nikdo, koho se rozhodl nepustit dál, přitom zařizoval spoustu věcí, vyřizoval vzkazy a také se snažil přicházet dozadu k nám.

Neustálé vyhodnocování aktuální situace, její možný vývoj, průběžně přicházející informace a strategické úvahy, to byla náplň nepřetržitého sezení v zadní místnosti galerie. Bylo třeba vybudovat akční centrum dalšího dění, strategické středisko revolučních událostí, štáb, do něhož přicházely operativní informace, které předurčovaly strategii dalšího postupu.

Tedy to, čemu se během několika dní, vlastně vzápětí po přestěhování do nedaleké Laterny Magiky, začalo říkat Koordinační centrum Občanského fóra. Vznikalo postupně, jak se vyvíjely události.

Byla to zásadně nová situace. Vydat prohlášení, očekávat reakci ze strany státní moci, to si prostředí v širokém smyslu spojené s Chartou 77 vyzkoušelo mnohokrát. Nová situace se vyvíjela po hodinách, chvílemi i minutách, státní moc se svým represivním aparátem byla značně oslabená, ale ještě zdaleka ne na ústupu. Na každém rozhodnutí záleželo, každé mělo svoji strategickou váhu a v každém bylo možné se zásadně mýlit a další situaci tak zkomplikovat.

Václav Havel byl v čase revoluce jedinečný a nenahraditelný

Znovu o Václavu Havlovi. V těchto časech, tedy dvacet pět let poté, se v médiích mísí cosi jako kult Václava Havla s jeho frontálním urážením a odmítáním. Chápu, že Havel některé revoluční a porevoluční naděje v očích části lidí zklamal, leckterá očekávání ani naplnit nemohl a soustředěný zájem o jeho osobnost, stejně jako jeho vrcholná revoluční a posléze státnická angažovanost, také znamenal přičítání viny za věci, které buďto nemohl ovlivnit, anebo v dané době vůbec nebyly na pořadu dne.

Jakkoliv je pozdější Havel jistě velkým tématem, tentokrát musí být vynechán a viděn a popisován výhradně v souvislostech tehdejších dní. Václav Havel byl opravdu středem revoluce, autoritou, bez níž by bylo mnohem obtížnější se adekvátně rozhodovat.

Listopadové události měly s divadelním dramatem hodně společného — postavy byly známé, jednotlivá dějství poměrně přehledně oddělena, postupný vývoj byl plný překvapivých zvratů i zápletek a každá příběhová linie měla své pointy. Události tedy našly v Havlovi pozorného pozorovatele, autorského dramatika, strategického i situačního režiséra a nakonec i herce v hlavní roli.

Havel své okolí vždycky okouzloval způsobem, jakým dospíval k rozhodnutím. Jeho intuice mu umožnila dost přesně odhadnout závažnost problému, uměl se podívat na věci z různých stran, dokázal trpělivě naslouchat ostatním a motivovat je k soustředění na hlavní nit diskuse.

Opravdu až teď mi dochází, jak nenápadně se mu dařilo moderovat a usměrňovat diskuse ve spletité dynamice událostí, v nichž se falešným stopám a slepým uličkám nutně muselo výtečně dařit, diskuse, jichž se účastnilo třeba i pětatřicet lidí plných nápadů a myšlenek a dychtivých vyjádřit se. Vždycky byl uctivý ke všem, svým jemným humorem a bohatou mluvou s prvky ostychu a zdrženlivosti před silnými slovy dokázal elegantně vést rozhodování k podstatným věcem a ovlivňovat tak události daleko za dosah společnosti, v níž právě pobýval.

Na prahu nového času

V Galerii u Řečických nás toho dne, počínaje přibližně polednem, nebylo mnoho, zárodečné jádro tvořícího se koordinačního centra však už patrné bylo. S případnou omluvou za svou paměť zkusím vyjmenovat: Václav Havel, Saša Vondra, Jiří Křižan, Rita Klímová, Václav Malý, Jiří Černý, Radim Palouš, Jaroslav Kořán, Zdeněk Rajniš, Stanislav Milota, Ladislav Kantor, Vladimír Hanzel, zmíněný John Bok, myslím, že i Ivan Havel a Joska Skalník a také tedy i já.

Ne každý v každou chvíli, občas přicházel Michael Kocáb, jistě ještě i pár dalších. Sestava to byla samozřejmě v jistém smyslu náhodná, ale i náhodná sestava měla svou logiku, která vedla k rozšiřování tohoto okruhu hned od následujícího rána.

V průběhu pondělí jsme stále jednali, byli jsme téměř uzavřeni, ale ne izolováni. Vzkazy samozřejmě přicházely, s některými lidmi se krátce promluvilo mezi dveřmi, bylo také třeba udržovat kontakt s dalšími lidmi, kteří byli připraveni v čemkoliv pomoci.

Už z tohoto prvního pracovního dne revoluce existují z Galerie u Řečických fotografie. Ty první snad fotil Pavel Štecha, ale možná Oldřich Škácha nebo Jaroslav Krejčí, žádný z nich už není mezi námi, všichni tři velcí fotografové bývali denními souputníky listopadových událostí.

Myslím, že kolem půl páté jsme společně, možná ne úplně všichni, odcházeli do Smíchovského divadla na besedu v širším kruhu. Vzpomínky mám ale jen matné. Byli jsme domluveni na další den, snad na devátou hodinu ranní, že opět přijdeme do Galerie u Řečických. O tom, že události se pohrnou dál, jsme nepochybovali.

Situaci už nešlo vrátit zpět a nové, byť stále se vyvíjející rozložení sil už dosavadní Chartu 77, ale i konstelaci vzniklou po petici Několik vět odkazovaly do historie. Sice velmi nedávné, ale přece jen již zjevně nevratné.

Ze Smíchova jsem šel k Uhlům, kde po uvěznění Petra byla dost špatná nálada. Hanku pochopitelně stále zajímala záležitost s Drahomírou Dražskou, vždyť její muž byl kvůli zprávě uvězněn. A otázka, nakolik byly informace od Dražské podvržené a kým inspirované, představovala klíč k porozumění řadě dalších souvislostí.

Věci se tedy věnovala a znovu se s ní sešla s výsledkem, který silně potvrzoval podezření, že Dražská nemluví pravdu. Musela se ovšem věnovat především svým třem dětem, z nichž nejmenšímu Michalovi byly čtyři roky. VIA navíc musela fungovat dál, takže jsem se k závěru dne probíral telefonním záznamníkem a zjišťoval jsem další informace z Brna, ale i z dalších míst.

Zanedlouho, asi tak kolem půl sedmé, přišel k Uhlům Václav Žufan, sympatický pankáč z Plzně, chartista, a nadšeně vyprávěl, jak se směrem k Václavskému náměstí sbíhají davy lidí. Slyšet už to tak nebylo, ten ranní šustot davu do tichého rána nešlo v podvečerním ruchu zopakovat.

Ale všichni, které jsme z okna viděli, směřovali k Václavskému náměstí. Rychle jsme tedy s Vaškem Žufanem vyšli ven, spěšně jsme došli k horní úrovní již značně zaplněné rampy Národního muzea, u jejího kamenného zábradlí jsme ještě našli místo a s pocitem nebývalého vzrušení a štěstí jsme naslouchali davu zaplněného Václavského náměstí, který působil jako jedno jediné mnohohlavé lidské tělo.

Byly to chvíle sjednocujícího spontánního nápadu na cinkání klíči, byly to chvíle jednoduchých, souznějícím davem na místě vymyšlených a hned všemi vyvolávaných hesel jako „Už jsme tady“, „Máme holé ruce“, „Zítra příjdem zase“ a dalších.

V pondělí ještě nebyli řečníci na balkóně Melantrichu, nebyli vůdcové, nebylo nic jiného, než potřeba lidí sejít se společně na místě, na které samozřejmě přijdou i ostatní. Jen spontánní reakce na situaci a všobecný pocit, že změna je nutná, nevyhnutelná a že přichází chvíle, kdy je konečně možné ji uskutečnit.

První den změny tedy končil. To, co jsme v těch hodinách zažívali, nutně patřilo k vrcholným okamžikům našich životů, neopakovatelným a nezapomenutelným. Práce, riziko a odpovědnost, které byli před námi, se daly jen tušit. Z Václavského náměstí jsme odcházeli s jistotou, že stojíme na prahu nového času.