Vzpomínky na revoluci: 19. listopad

Vzniklo Občanské fórum a zatkli Petra Uhla. Petr Pospíchal ve třetím díle svých vzpomínek na revoluci mimo jiné popisuje, kdy a za jakých okolností si naposledy pěkně popovídal s Václavem Havlem.

Pospichal

Petr Pospíchal

20.11.2014 08:28

607292

19. listopadu 1989 vzniklo Občanské fóru, v ohnisku dění se přirozeně ocitl Václav Havel. Foto archiv DR

Poklidný, tichý, nedělní den, v němž se – navzdory všeobecným očekáváním změny – vcelku nic nemělo stát. Neděle v oněch dobách byla mnohem poklidnějším dnem, než bývají současné neděle. Obchody povětšinou zavřené, městská doprava v utlumeném režimu, lidí v ulicích málo.

Od rána jsme se s Uhlovými zabývali sobotní zprávou o úmrtí studenta Martina Šmída a svědectvím Drahomíry Dražské, na němž bylo hlavní sdělení zprávy postaveno. Hanka Šabatová se přes Payneovy domluvila, že se s Dražskou setká. Událost jsme zdaleka nevnímali jako uzavřenou.

Hanka chtěla zkusit některé údaje, o nichž Dražská mluvila na nahrávce, s ní probrat znovu a také je – podle možností – ověřit, například tvrzené bydliště Martina Šmída. Odešla kolem desáté hodiny, s Dražskou se setkala a vzala ji do bytu Václava Bendy. Ten jí kladl řadu otázek, sám byl k informaci hodně skeptický. Hanka Šabatová byla při odchodu od Bendů zatčena a do večera pak zadržována.

Zveřejnění zprávy o Martinu Šmídovi jsme si vyčítali
Petr Uhl byl přes den, myslím, doma. Celou věc jsme ale ještě opakovaně probírali a uvažovali o ní. Myslím, že příběh s naší včerejší zprávou vnímal jako naše velké pochybení a nejspíš také jako své osobní selhání.

Do jeho pocitů jsem neviděl, ale cítil jsem, že to nenese snadno. Fakt je, že jsme si na přesnosti a pravdivosti našich zpráv velmi zakládali a Petrova důkladnost, kterou lze pojmenovat také jako puntičkářství, nepřipouštěla ani náznak ledabylosti nebo nějaké mávnutí ruky nad jakýmkoliv detailem.

Vždy jsme se snažili kombinovat důkladnost faktickou s důkladností právní, ale také vyjadřovací a jazykovou. Na výsledku nám pokaždé velmi záleželo, takže naše pocity po takové zprávě nebyly dobré.

Činnost VIA byla týmová, nikdo z nás nebyl nějakým vedoucím, ředitelem či šéfredaktorem, společná tedy byla i odpovědnost a také různé nedobré pocity, které jsme z nastalé situace měli. Osobně jsem se utěšoval tím, že jsme udělali všechno, co bylo v našich možnostech, včetně zřetelných vyjádření o nepřehlednosti situace a nemožnosti získanou informaci potvrdit z dalších zdrojů.

Kolem půl desáté jsem na chvíli vyšel ven. Na nedalekém Tylově náměstí jsem náhodně potkal Sašu Vondru, chvíli jsme spolu mluvili. Pozval mě na šestou hodinu do bytu Dany Němcové na tiskovou konferenci k aktuálním událostem a také na osmou do Činoherního klubu na shromáždění, na němž se mělo zakládat Občanské fórum.

Myslím ale, že tato slova, tedy název zakládaného hnutí, ještě nepadl. Zdá se mi, že byl formulován až v následujících hodinách u Václava Havla, kde se kromě Saši Vondry sešlo pár dalších lidí včetně Jana Urbana, kolegy z VIA. Ale úplně jist si tím nejsem.

Tiskovou konferenci u Dany Němcové znemožnila StB
Vývoj se tedy sunul dál. Po páté hodině jsem se pomalu, procházkovým tempem vydal do nedaleké Ječné 7 do bytu Dany Němcové, kde se měla uskutečnit tisková konference k událostem posledních dnů. Šel se mnou i můj tehdy šestnáctiletý bratr, který se nadšený vracel z krátkého výletu do Berlína a přišel za mnou k Uhlovým do bytu.

Dovnitř jsme vešli bez problémů, vzápětí se ukázalo, že jen díky tomu, že jsme přišli dost brzy. Po nás ještě přišel Mirek Kvašňák, vysoký, akční a sympatický syn někdejšího slavného sparťanského fotbalisty. Tehdy jsem se s ním viděl poprvé.

Možná byl v bytě kromě domácích ještě někdo další, to si už nepamatuji. Ale další nepřicházeli, vchod do domu totiž asi dvacet minut před šestou začali hlídat hodně nápadní civilové ze Státní bezpečnosti.

Chvíli jsme si nebyli jisti, jestli nechtějí vpadnout dovnitř, ale beztak bychom to nemohli ovlivnit, tak jsme raději, tuším že se synem Dany Němcové Davidem, sledovali dění z balkónu ve čtvrtém patře na ulici.

Viděli jsme tak, že několik přicházejících lidí zadrželi, ty, kteří si všimli estébáků ve vchodu anebo se zavčas zadívali nahoru k balkónu, odkud jsme je posunky stačili varovat, přešli po protějším chodníku dál. Sami jsme zatčeni být nechtěli, pokud by to nebylo nutné, což ale v dané situaci znamenalo, že jsme v bytě byli tak trochu uvězněni.

Alespoň jsem tak využil příležitosti blížeji se seznámit s Mirkem Kvašnákem, zanedlouho se mi to docela hodilo. Policejní obklíčení trvalo o něco déle než do půl sedmé. Krátce poté jsem, už sám, odešel zpět do Anglické ulice k Uhlům. Šel jsem pomalu a rozhodně ne přímou cestou, protože jsem si chtěl ověřit, jestli nejsem sledován.

Zatkli Uhla
Přišel jsem vzápětí po sedmé. V bytě Uhlových, od něhož jsem měl klíče, takže jsem nemusel zvonit, byla pouze paní Foretková, která, ač s Petrem Uhlem zcela nepříbuzná, obývala po desítky let třetí pokoj bytu, který patřil mezi sdílené komunální byty. Z Brna jsem takový jev neznal, ale v Praze to v širším městském centru nebývalo tak neobvyklé.

Samozřejmě mě za ta léta dobře znala. Řekla mi tedy, že Petr Uhl byl po šesté hodině zatčen a nabídla mi, že se u ní – to se stalo myslím úplně poprvé – můžu podívat na televizní zprávy. Uhlovi televizi neměli a já jsem ji doma také neměl, ale v neděli 19. listopadu, hodinu po zatčení Petra Uhla, se mi zdálo docela důležité vidět Televizní noviny.

V nich moderátorka přečetla krátké sdělení o tom, že dnes byl zatčen inženýr Petr Uhl v souvislosti s rozšiřováním nepravdivých informací o údajném úmrtí studenta v průběhu pátečního shromáždění protisocialistických sil na Národní třídě v Praze.

Hanka Šabatová v bytě nebyla, v tu chvíli jsem nevěděl, že tráví už šestou hodinu v obvodním sídle policie na náměstí Míru. Po takto oficiálním televizním zveřejnění informace o zatčení Petra Uhla jsem se necítil úplně dobře. Nemyslím, že bych nějak zvlášť myslel na to, že můžu být zatčen také, ale uvědomoval jsem si, že odpovědnost, kterou neseme za zveřejnění zprávy o úmrtí studenta Martina Šmída, jež se ukázala být nepravdivá, není jen nějaký morální pojem novinářské etiky, ale docela silná praktická záležitost.

Bylo zřejmé, že zatčení Petra Uhla znamená dost exemplární reakci režimu. V té době už bych se neobával dlouholetých trestů vězení, bylo zřejmé, že na to už tehdejší režim sílu nemá. Ale v takových přelomových momentech určitě nebyl důvod k nějakému přílišnému poklidu, ohrožený a vydrážděný režim mohl reagovat hodně hystericky, jak se ostatně ukázalo na páteční demonstraci. O Petra Uhla jsem proto měl velkou obavu.

Vznik Občanského fóra
Chystal jsem se odejít do Činoherního klubu na založení Občanského fóra. Když už jsem byl téměř u dveří, někdo zvonil. Za dveřmi stál dlouhovlasý, sympatický Němec, který se ptal po Petru Uhlovi. Já německy němý jsem mu nějakými gesty naznačil, že byl zatčen, že v bytě jsem jenom já a že právě odcházím. A že může jít se mnou.

Tak jsme mlčky společně odešli do nedalekého Činoherního klubu a nemohl jsem tušit, že jsme se jen o pár minut minuli s Hankou Šabatovou, která byla v té době propuštěna z výslechu. Teprve doma se tak dozvěděla, že její muž byl zatčen. O zakládání Občanského fóra také nic netušila.

Do Činoherního klubu jsme přišli pozdě, místa už byla celkem obsazená, ale některá z posledních volných ještě zůstala. Vlastně mě původně s odkazem na obsazená místa ani nechtěli pustit, ale moje obvyklá málomluvná energičnost je zřejmě dost rychle přesvědčila, že takový postup asi nebude úplně realistický. Ostatně podobným opozdilcem byl také Ludvík Vaculík.

Místo se pro mne našlo na balkóně, ale aspoň, že se našlo. Usadil jsem se právě ve chvíli, kdy Václav Havel společně se Sašou Vondrou začali na poloprázdné pódium vyvolávat jednotlivé osobnosti z publika. Sestava, kterou postupně sezvali, byla celkem reprezentativní, jistě z nemalé části předem připravená a promyšlená, celkem asi třicet lidí.

Na leckterá jména bych si snadno vzpomenul, ale asi to není podstatné. Ke konci tohoto svolávání jednotlivých lidí na pódium se udál docela zábavný detail. Václav se nahlas do mikrofonu, spíše ale tak trochu stranou, zeptal: Nevíte někdo, kde je Nosál? Někdo, nejspíš Saša: Jakej Nosál? Václav: No Nosál. Dotyčný: Hmmm.

Václav: No Honza Škoda (tehdejší ústřední tajemník Československé strany socialistické), my jsme mu ve skautu říkali Nosál. Někdo z přítomných socialistů, už nevím kdo, odpověděl: No pan ústřední tajemník musel odejít tam a tam (už nevím kam). Václav: No to je škoda, že tu není, jednak jsem ho chtěl pozvat na pódium a jednak jsem se ho chtěl zeptat, jestli zítra ve Svobodném slově vyjde naše dnešní prohlášení.

Po sestavení pódia Václav přečetl ustavující prohlášení Občanského fóra. A začalo se diskutovat. Ve vzpomínkách si každý pamatuje nejlíp sebe, takže vím, že jsem se přihlásil dost brzy, a to sice se třemi věcmi: Jednak jsem přítomné seznámil s tím, že byl zatčen Petr Uhl. Jednak jsem řekl, že mě sice velmi těší ty obecné požadavky, které máme na vládnoucí moc, jako třeba dodržování lidských práv nebo propuštění politických vězňů, a že taky jsem velice pro, ale že by nebylo špatné chtít také něco docela konkrétního, co se snadno, při malé dobré vůli, může stát docela hned.

Takovým požadavkem by mohlo být třeba okamžité povolení legálního vydávání obnovených Lidových novin. No a tu třetí záležitost jsem si v průběhu pětadvaceti let dovolil zapomenout.

Shromáždění bylo velmi důležité, byl to zásadní politický akt. Byl v Havlově režii a nebyl úplnou improvizací, protože Havel se i na improvizace pečlivě připravoval, pokud to bylo jen trochu možné. Věděl jsem, že přes den se u něj příprava na založení Občanského fóra diskutovala velice intenzivně.

Jenže politická deklarace ještě nebyla politickým činem, ten měl vyplynout teprve z následujících desítek hodin. A já si dodnes myslím, ostatně se budu snažit to v dalších textech také trochu doložit, že o následných krocích Havel příliš jasnou představu neměl.

Ale to odpovídalo situaci – byla nepřehledná a nedalo se v ní nijak plánovat, protože jakékoliv plány se musely poddávat zběsile se měnící realitě. Proměnných bylo příliš mnoho. Takové situace ale nejlépe odpovídaly Havlově lidské, aktivistické i politické
přirozenosti.

Prohlášení, texty, výzvy, to se v jeho hlavě tvořilo téměř samo, s veškerým tvůrčím instrumentářem, který k tomu byl potřebný – dobrá předvídavost, znalost lidí včetně jejich způsobů uvažování, politického terénu, dobře vyhodnocených okolností a schopnost bystré reakce na měnící se parametry prostředí.

Ale nebyl to úplně zdatný praktik, takže zpravidla intuitivně věděl, co je třeba udělat a také věděl, jak je to třeba provést politicky. Ale praktické okolnosti viděl spíše v rozmlžených konturách.

V Činoherním klubu se končilo dost pozdě, napíšu-li teď, že o půlnoci, asi se příliš nepletu. Lidé postupně odcházeli, zůstal jsem tam poslední s Michaelem Kocábem, který si na prázdném pódiu ještě četl zakládající prohlášení Občanského fóra.

Musel jsem jej ještě přepsat na psacím stroji, který tam někde byl k dispozici. Procházeli jsme tedy prohlášení před přepisem společně. Už ani nevím, jak na to došlo, ale jedna část delšího souvětí se mi tam zdála nějak navíc, tak jsme se s Michalem domluvili, že ji z prohlášení vyškrtneme.

V obvyklé situaci by to nebylo přípustné, ale byla to situace dost hektická, prohlášení v podobě jakéhosi draftu s rukou vepsanými poznámkami, takže jsme to vyhodnotili jako docela únosný zásah. Přepisování mi šlo rychle, takže jsem zanedlouho odešel do noční Prahy s prohlášením v ruce a začala mi práce, která spadala do činnosti Východoevropské informační agentury, tedy VIA.

Noční rozhovor s Václavem Havlem
Byli jsme tam s Michalem Kocábem tak dlouho po odchodu všech ostatních, že jsem už ani nepředpokládal, že bych někde před budovou mohl narazit na příslušníky Státní bezpečnosti. Zašel jsem do francouzské tiskové agentury (AFP), která sídlila v dolní části Žitné ulice, tam jsem prohlášení předal, na pozdní noční návštěvníky byli, zvláště v takových situacích, docela zařízeni.

Jednu kopii jsem ještě vložil do poštovní schránky italské tiskové agentury (ANSA) v ulici Ve Smečkách. Pak jsem přišel k Uhlům a ještě jsem musel ustavující prohlášení Občanského fóra rozšířit do světa. Znamenalo to pár nočních telefonátů, diktování na záznamník a ještě trochu agendy okolo.

Dalo se navíc čekat, že by ještě mohl zvonit telefon, složku s aktuální agendou jsem proto měl raději u postele. A taky že ano.

V půl čtvrté v noci mě vzbudilo zvonění telefonu. Volal Václav Havel a chtěl mluvit se mnou. Ptal se mě na rozšíření prohlášení Občanského fóra a trochu se zlobil na chybějící část věty. Jako spisovatel byl na své texty docela žárlivý, to je jasné.

Věc jsem mu vysvětlil a pak jsme dlouze diskutovali o situaci, o možném dalším vývoji a o různých souvislostech a postřezích. Mluvili jsme taky o oné nešťastné zprávě, kvůli které byl večer zatčen Petr Uhl. Měli jsme spolu třičtvrtěhodinový pěkný rozhovor a vlastně mám dojem, že už nikdy později, byť jsem jej v následujících dvaadvaceti letech viděl ještě nesčetněkrát, jsme už nikdy takový pěkný, soustředěný, poklidný rozhovor neměli příležitost vést.

Znali jsme se s Václavem z vězení, což našemu vztahu přece jen dodávalo jistou výjimečnost a důvěrnost. Z jeho strany také starostlivost, přece jen byl o čtyřiadvacet let starší a nikdy se nepřestal zajímat o to, jak se mi daří.

Ale té noci, v těch dnech vůbec jsme o sebe všichni navzájem cítili trochu silnější obavy. Dlouhý telefonát v takovou hodinu také ukazuje, v jakém napětí, s jakým vysilujícím nasazením jsme v těch dnech pracovali.

V následujících dnech a týdnech to ani na okamžik nemělo být snazší, to jsme snad jen mlhavě začínali tušit. Na závěr hovoru mě Václav pozval na desátou hodinu dopolední k sobě do bytu na nábřeží na tiskovou konferenci.

Při uléhání jsem se obával, že se do té doby nedokážu probudit. Po událostmi přeplněném dni jsem uléhal ve čtvrt na pět. A vstával jsem – čtěte, prosím, v čtvrtém díle.


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.