Černobíle vyložené jubileum

Média nabízí jinou intepretaci listopadového dění, než jaká je skutečnost. Stejně tak se liší hodnocení toho, co následovalo v dalších letech. Oslava změn z listopadu 1989 je naivně nekritická nebo možná dokonce vědomě nepoctivá.

Média veřejné služby už nejméně týden předstírají, že nejdůležitější událostí těchto dnů je fakt, že právě uplynulo 25 let od demonstrace studentů brutálně potlačené na Národní třídě a od následujících událostí, jejichž podstatou je to, že komunistický režim předal moc aktérům Listopadu.

Předání moci postupovalo krok za krokem tím, že Gustáv Husák jmenoval 3. prosince vládu vedenou Mariánem Čalfou, v níž polovinu tvořili aktéři Listopadu, a následující den abdikoval. Do konce roku bylo vše završeno tím, že Federální shromáždění vzešlé z rozhodnutí předsednictva ÚV KSČ a formálně potvrzené volební fraškou r. 1986 se vzorovou jednomyslností zvolilo za prezidenta Československé socialistické republiky Václava Havla.

K tomuto scénáři patří i maltská schůzka George Bushe seniora s Michailem Gorbačovem z prosince 1988, na níž došlo k dohodě o ukončení nepřátelství mezi supervelmocemi, a při níž Gorbačov ujistil Bushe, že nepoužije sovětskou armádu proti změnám ve východoevropských zemích.

Potvrzuje to, pokud jde o zdejší poměry, i víceletý šéf Ústavu pro studium totalitních režimů Pavel Žáček v souboru dokumentů pod názvem Vypovídat pravdu a nic nezamlčet (Praha: ÚSTR, 2013). Je tam informace, že dokonce naopak sovětští vojenští představitelé hrozili zasáhnout, pokud by zdejší režim zvolil násilí proti vlastním občanům požadujícím politický obrat.


V sobotním proslovu ke studentům mluvil předseda vlády Bohuslav Sobotka o slepých uličkách polistopadového vývoje. Foto repro ČT 

Když slyšíme rozhlasové a televizní zprávy, vypadá vše na jiný scénář, než si pamatujeme a než ukazují historické doklady. Vypadá to, že Západ tehdy nedal přednost jednání, že nedošlo k dohodě a dobrovolnému předání moci, nýbrž komunistické impérium bylo v nějakém utajeném konfliktu poraženo koalicí západních ozbrojených sil a občanů, kteří hrdinsky svrhli nenáviděné tyrany.

Rozpor mezi rozhlasovými a televizními tirádami a realitou je i v hodnocení toho, co přišlo. V proslovu ke studentům koncem minulého týdne předseda vlády Bohuslav Sobotka mluvil o slepých uličkách polistopadového vývoje. Zmínil výroky o tom, že neexistují špinavé peníze, a jistě nešlo jen výroky, nýbrž především o praxi získávání špinavých peněz a uplatňování moci, které takové prostředky přinesly.

Mluvil o politických podnikatelích. V politické teorii se tomu říká kleptokracie, tedy stručně a jednoduše řečeno vláda zlodějů. Naznačil tehdejší ironické hodnocení transformace, kdy se říkalo, že je třeba na chvíli zhasnout a když se rozsvítí, patří každému to, co právě drží v rukou.

Nadšenci polistopadového vývoje nám připomínají, že dnes jsou kolem nás nedostatky, jako byly ostatně vždycky a že to bez nich snad ani není možné. Že však na rozdíl od minulé diktatury by pomohlo společenské patálie účinně řešit, kdyby se občané chopili práv, která jim nový systém přiznává. Dnes je prý nikdo nemůže za kritiku a prosazování alternativ stíhat. Nutno připustit, že tuto svobodu projevu máme a že je to významný pozitivní posun.

Důslední kritici systému jsou sice, jak se dovídáme z veřejných zpráv Bezpečnostní a informační služby sledováni jako rizikoví činitelé, ale naštěstí to opravdu neznamená souběžné policejní zásahy. Můžeme říkat, co se nám zlíbí, a máme-li stamiliony a miliardy můžeme to říkat statisícům čtenářů, posluchačů nebo diváků.

Ptát se, proč lidé nechodí volit
Můžeme předkládat různé politické programy, mezi nimiž si občané mohou svobodně vybírat, a když jsme obdobně finančně zabezpečeni, můžeme svůj program nebo svou absenci programu zveřejnit na billboardech od Aše po Jablunkov a od Šluknova po Vyšší Brod.

Premiérovi pochopitelně neuniklo, že lidé nemají chuť uplatnit své formálně zajištěné právo volit. Jen si dovolím mu jako občan připomenout, že nestačí nevoliče mentorovat. Nestačí vyslovovat politování a vyzývat ke spojení sil a k navázání na dobré demokratické tradice. Nic proti tomu. Je však třeba se ptát, proč kolem poloviny obyvatel s aktivním volebním právem nevolí.

Možná lidé mají dojem, že hlasem vhozeným do urny nic nezmění. Ukázalo se, že předvolební mobilizace ve prospěch konkrétních kandidátů prostřednictvím internetu, zejména sociálních sítí, i bez velkých investic, může změnit složení radnic, a Sněmovny ve srovnání s představou stranických vedení. Kdyby občané podobně spojili síly i pro politický program zásadní změny, tak jak se to začíná ukazovat na jihu Evropské unie, ale i v nedaleké německé spolkové zemi Durynsko, mohlo by se opravdu něco stát.

Je však otázkou, nakolik by mocenské struktury státu dovolily voličskou revoluci. Kdy už by silové rezorty státní exekutivy pokládaly za nutné voliče umravnit, když už není možné je (na rozdíl od politiků) vystřídat. Byl by to ten moment, kdy by voliči nedělali na politické šachovnici jen taktické tahy s jednotlivými politiky, a zvolili by jinou herní strategii?

Co se bude dít v Řecku, když důsledně levicová Syriza, nedávno podpořená tím, že jejího vůdce přijal papež, opravdu zvítězí? Co se bude dít ve Španělsku, až voliči zklamaní socialisty i konzervativci řeknou rázné basta (stačí, dost)?

Sobotka uznal, že neochota volit nahrává politickým populistům a oligarchům a tím i vzniku privátních politických stran. Je pozoruhodné, že to otevřeně řekl, když jedna taková strana je vedle ČSSD druhým pilířem vládní koalice, která realizuje mnohé ze sociálně demokratického programu, i když nedávné rozhodnutí o zmražení životního a existenčního minima je varovné.

Kdyby argument, že se lidem musí vyplatit pracovat, pronesl Miroslav Kalousek nebo Petr Nečas, nepřekvapilo by nás to. Od nadějné a dosud důsledné ministryně práce a sociálních věcí je to nečekané.

Formální demokracie bez rozvinuté občanské společnosti, s velkou neochotou volit a s deklarovaným zklamáním poloviny obyvatel z polistopadového vývoje (podle průzkumu agentury Median publikované 16. listopadu), moc politických podnikatelů a oligarchů, to není kritika ze strany radikálů. To je diagnóza, jíž formuluje vedení státu.

Jak dlouho se bude jen slavit?

Oslava změn z listopadu 1989 za těchto okolností je naivně nekritická nebo možná dokonce vědomě nepoctivá. Většina příspěvků komentátorů obvykle zvaných do mainstreamových médií vyznívá spíše jako povinná úlitba. Ti starší z nich oslavovali komunistickou diktaturu do listopadu 1989 a pak se včas vydali novým směrem. 

Mohutnou oslavnou manifestaci ve prospěch polistopadových pořádků bez kritického rozlišení kladů a záporů uspořádala v sobotu 15. listopadu římskokatolická církev. Ve svatovítské katedrále uspořádala politické shromáždění, jež zahájil exministr školství (1992-1994), dnes probošt Kolegiátní kapituly Všech svatých na Hradě pražském Petr Piťha. Působil částečně jako korefenciér hudebních čísel.

Pak následovala neuvěřitelně pompézní latinská mše. Od arcibiskupského paláce, přes Hradčanské náměstí a přes dvě hradní nádvoří kráčeli stovky chlapců navlečených do ministrantských komží, za nimi nekončící řada kněží uzavřená suitou biskupů a průvod jako nejdůležitější uzavíral státní (jak příznačné!) sekretář Svatého stolce Pietro Parolin. Televize navzdory svým špatným zkušenostem s vysokým klérem pokládala za potřebné nabídnout přenos a pokorně se podrobit i nedodržení domluveného času ze strany církve.

Kdo jiný by měl vůči mocenským strukturám a jejich ambicím zastávat prorocko-kritický postoj, než křesťané, následovníci dávných proroků, kteří nemilosrdně tepali praktiky izraelských a judejských mocnářů a jejich úředníků a především učedníci Ježíše Krista, který přišel vladaře svrhnout z trůnu, ponížené povýšit, hladové nasytit dobrými věcmi a bohaté poslat pryč s prázdnou (srov. Lk 1, 52,53) - a může toho dosáhnout občanskou aktivitou těch, kdo se jím dají inspirovat.

Kéž by po trapných dnech oslavných ód přišel čas pro realitu, čas pro křesťany, sekulární humanisty, akademiky a odpovědné publicisty pečlivě vyhodnotit klady i zápory listopadového obratu a polistopadového čtvrtstoletí, a čas pro zásadní změnu směřování, tentokrát už doopravdy k demokracii.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Samu_v_montmartre

Ivan Štampach - religionista, Praha 4

Oprava Úterý, 18.Listopadu 2014, 12:49:7

Upřesňuji, že Gustáv Husák jmenoval Čalfovu vládu 10. listopadu 1989 a hned resignoval.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.