Listopadové přemítání

Smysluplným způsobem oslavy 17. listopadu je vzpomínat na oběti nesvobody a obhájce svobody a zároveň si připomínat všechny ty, jejichž svoboda je v různých ohledech omezována dnes.

Letošní připomínání 17. listopadu 1989 se zdá v něčem trochu jiné než ty předchozí. Letos jako by bylo hlavním motivem ujišťování mnoha pamětníků, že dnes je jim opravdu lépe, případně dokonce ve všech směrech lépe, než onehdy. Je to trochu zvláštní; nelze se ubránit dojmu, že se tím má zakrýt stále větší nejistota. Věci skutečně samozřejmé a obecně sdílené se přece takto zdůrazňovat nemusí.

Jednou z příčin může být i rostoucí strach z putinovského Ruska a mentální obnovování studené války, které vyvolává potřebu upevnění kolísajících řad a vzájemného povzbuzení něčím pozitivním. To je pochopitelné a nelze se tomu vlastně divit. K lepšímu, přesněji a případněji řečeno smysluplnějšímu připomenutí významného výročí to ale příliš nepomůže.

Představa, že po určité společenské změně – ať již ji označujeme jako revoluce, převrat či předání moci – se všem lidem začne po všech stránkách dařit lépe, je totiž nesmyslná. Nelze si vystačit ani s její lehkou úpravou, podle níž se dnes daří lépe všem kromě různých starých struktur, komunistů a nostalgiků, případně lidí, kteří nedovedou zacházet se svobodou a oceňovat její dobrodiní. Tak jednoduché to skutečně nebylo a není.


Sedmnáctý listopad je svátkem svobody. Je dobré a prospěšné vzpomínat na všechny skutečné oběti nesvobody a obhájce svobody, ať už v jakémkoli režimu naší minulosti, a naslouchat těm z nich, kteří ještě žijí. Foto Michal Kalášek, Mediafax

Porovnávat dřívější režim a ten dnešní je jistě možné v řadě konkrétních ukazatelů. Je také možné postavit je vedle sebe jako celek a říci, že ten dnešní je jednoduše lepší, než byl ten minulý. Není však jasné, k čemu je něco takového dnes dobré. Pocit spokojenosti se životem v daném období je subjektivní věcí každého člověka, nelze jej změnit ani vyslechnutím desítek vyprávění o tom, jak ten či onen pamětník dnes žije svobodněji než tehdy.

Jak tedy smysluplně slavit listopadové výročí? Tím prvním, co bychom mohli udělat, je připustit, že i polistopadová doba měla a má své rány a ztráty, své temné stíny a problémy. Ty zřejmě v celkovém srovnání (ale kdo by si dovolil srovnávat třeba konkrétní nouzi konkrétních lidí, tehdy a teď?) nejsou stejně závažné, proto ale nejsou méně reálné. A protože jsou současnější a aktuálnější, jsou pro ty, kdo se s nimi dnes vyrovnávají, i naléhavější.

Vezměme si jednu z těchto ztrát dnešních dní. Pětadvacet let po listopadu 1989 v České republice přibývá dětí, jejichž rodiče nemají na to zaplatit jim obědy ve škole. Sarkasticky řečeno, masarykovská první republika je zpět. Ve stejné třídě už zase vedle sebe sedí hoši z dobrých rodin a Pepek Zilvar z chudobince. Společnost sice formálně demokratická a se zaručenými občanskými svobodami, ale bolestivě sociálně rozdělená či dokonce, už od školních lavic, rozkastovaná.

Sedmnáctý listopad je svátkem svobody. Je dobré a prospěšné vzpomínat na všechny skutečné oběti nesvobody a obhájce svobody, ať už v jakémkoli režimu naší minulosti, a naslouchat těm z nich, kteří ještě žijí.

Stejně dobré a potřebné je zároveň si připomínat všechny ty, jejichž svoboda a lidská důstojnost je v různých ohledech omezována dnes. Bez vzájemného srovnávání: to si nezaslouží jedni ani druzí. Prostě položit všechny ty různé zkušenosti a prožitky, stejně jako různá hodnocení minulosti vedle sebe. Měli bychom to čtvrt století po Listopadu už umět.

A co si myslíte vy? Diskuse (5 příspěvků)

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Čtvrtek, 13.Listopadu 2014, 08:20:27

Zaujala mě tato věta, pane Outrato: „Masarykovská první republika je zpět. Ve stejné třídě už zase vedle sebe sedí hoši z dobrých rodin a Pepek Zilvar z chudobince.“
Vybavila se mi vzpomínka mé maminky z jejích školních let:
Děti měly ve škole osvětovou přednášku lékaře, který se zmínil i o tom, že chodit naboso je zdravé (čímž chtěl udělat z dělnické nouze ctnost). Moje maminka se přihlásila a zeptala se bezelstně: „Pane doktore, když je to tak zdravé, proč vaše dcera taky nechodí bosá?“
A bylo zle. Učitelé, kteří to pokládali za drzost, se o tom zmínili rodičům a maminka doma dostala výprask, aby nekladla všetečné otázky a oni pak nebyli považováni za buřiče (dědeček byl soc.dem.).
My teď máme už dlouho za sebou etapu, o které bychom mohli zpětně říct: Touto cestou nepůjdeme. Ovšem nikdo neví, jakou cestou bychom tedy měli jít. A tak jsme zase skoro zpátky tam, kde jsme byli. Mnoho věcí se zlepšilo, ale některé jsou horší než byly.
Jenom "drzé otázky" už nikomu nevadí. Protože stejně nic nezmění.

Filip Outrata - Praha

Díky za vzpomínku, Čtvrtek, 13.Listopadu 2014, 12:28:35

paní Hájková. Skutečně těžko chápu, jak dnešní obhájci listopadového odkazu, třeba Erik Tabery v posledním Respektu, lehce mávnou rukou nad tím, že jsou opět sociální rozdíly. Jako by jim to ani nevadilo. Ale různé "drzé otázky" jim vadí.

Petr Litschmann - M.Žižkov

2 reklamy: Čtvrtek, 13.Listopadu 2014, 19:11:4

Souhlasím s autorem, že 17. listopad má patřit studentům a oslavě svobody a demokracie (a taky nekůřákům a Mahulenám a příznivcům Alžběty Uherské). To srovnávání před a po svátku však zůstane v éteru. Proto mě potěšilo, že je možné si pohodlně projít relevantní sociologická zjištění o skutečně mnoha aspektech (vývoje) vnímání polistopadových změn. Stručně (pdf) či podrobněji (odkaz níž) na rozkliknutí zde: http://cvvm.soc.cas.cz/demokracie-obcanska-spolecnost/dvacet-pet-let-od-sametove-revoluce-ocima-obcanu-cr-a-sr

---

Problém s tou matkou, která nemůže zaplatit dítěti obědy nesouvisí ani tak s režimem, jako se společenskou situací naší moderní společnosti - konkrétně s rozpadem rodiny - resp. úpadkem významu rodiny podpořeným materiální zbytečností rodiny v situaci, kdy funkce rodiny okupuje stát a zvýšený individualismus podporuje sociální stát. Řekl bych, že počet atomizovaných rodin se za poslední století změnil jak v zemích celou dobu kapitalistických tak v těch s obdobím socialistickým.

Petr Litschmann - M.Žižkov

Paní Hájková, Čtvrtek, 13.Listopadu 2014, 19:18:52

ten lékař si tak úplně asi nevymýšlel, soudím tak z toho, že dnes asi nebude zas takový problém pořídit nějaké post/baťovy kecky jako v početných rodinách první republiky a přesto vycházejí takovéto knihy: http://www.dobre-knihy.cz/naboso-50-duvodu-proc-zout-boty-119712.html?gclid=COqk2NyX-MECFRMatAodP1sABA

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Čtvrtek, 13.Listopadu 2014, 19:33:24

Ono hodně záleží na terénu, na který noha došlapuje, pane Litschmanne.
Ale vzhledem k tomu, že sám bosky nechodil (ani jeho rodina), by se stejně se dalo říct něco ve smyslu "kázat vodu a pít víno".

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.