Proč se vlastně 17. listopad 1989 stal historickým datem, které slavíme a které si připomínáme více, než jiná výročí vycházející z událostí řady posledních desetiletí?

Dějiny nejsou mechanika a ta nejtriviálnější představa, která by z mixu tehdejších událostí mohla vzniknout, se pokouší odvozovat celou tehdejší zásadní, revoluční proměnu společnosti z účinku nepravdivé zprávy o úmrtí studenta Martina Šmída. Zrovna k tomuto významnému detailu mohu osobně ledacos říci, ale dostanu se k tomu až ve vzpomínce na následující den, tedy na 18. listopad, do něhož vznik zprávy patří.

Na počátek mého vzpomínání na pětadvacet let staré události patří zamyšlení o souvislostech. Výjimečnost událostí 17.listopadu tkví hned v několika nápadných okolnostech. V čerstvé paměti byla tehdy pražská demonstrace k 28. říjnu. Ta ukázala na jedné straně rostoucí dynamiku občanského odporu a protestu.

Na druhé straně opětovný zásah policejních sil, aniž by se státní moc od ledna, tedy od takzvaného Palachova týdne, pokusila o jakýkoliv, třeba jen nenápadný a postranní dialog s formujícími se občanskými ohnisky odporu, aniž by se jakkoliv poučila z bezvýchodně se opakujícího schématu sílícího občanského protestu na jedné straně a násilného zásahu a zatýkání jako jediné reakce, k níž se režim dokázal dopracovat.

Také je třeba započítat čerstvé události v Německu, tedy ohromné demonstrace, které vyvrcholily pádem Berlínské zdi a zřetelnou perspektivou dalšího překotného vývoje. Třetí podstatný prvek také posouval hranice dosavadních možností občanských protestů.

Akce 17. listopadu totiž byla ohlášena, oficiálně povolena a částečně organizována městským výborem Socialistického svazu mládeže (SSM), tedy oficiální režimní strukturou, a to sice jako pochod z Albertova k hrobu Karla Hynka Máchy na Vyšehradě.

Při příležitosti — to je další prvek, a to ten s největším emočním potenciálem — tehdejšího padesátého výročí uzavření českých vysokých škol, popravy devíti studentů a zatčení stovek dalších, na prahu druhé světové války. Svátek 17. listopadu, tedy Mezinárodní den studentstva, byl jedním z nejdůležitějších politicky zneužívaných svátků.

No a ještě jeden velice podstatný prvek, který na první pohled vypadá jen technicko-režijně, totiž skutečnost, že na rozdíl od všech předchozích protirežimních demonstrací se protest neuskutečnil na jednom místě, nýbrž byl koncipován jako průvod ulicemi.

Samozřejmě s tím, že původně koncipovaný pochod nebylo možné považovat přímo za akci protirežimní, tou se teprve stal ve svém, oproti původní režii, značně pozměněném průběhu. Toto všechno vytvořilo událost kvalitativně i svým potenciálem značně odlišnou od předchozích protirežimních protestů a demonstrací, jejíž složité účinky a důsledky otevíraly úplně jinou, do té doby nemyslitelnou perspektivu.

A ta nemohla být dílem jedné difamace, jedné nepravdivé zprávy, jedné zdařilé intriky, bylo-li tomu se zprávou o úmrtí Martina Šmída právě tak.

Už to nebyl jen tradiční střet stovek či tisíců demonstrantů na náměstí s vodními děly, obušky a zatýkajícími estébáky, ale komplikovaná kompozice, která měla — obrazně řečeno — mnohem více režisérů, než demonstranty a zasahující jednotky. Koho bychom tedy měli za takové obrazné režiséry označit?

Bylo to na prvním místě velmi aktivní a dobře zorientované nezávislé sdružení studentů, a to s vůdčími postavami dobře zorientovanými a příslušně odhodlanými. Bylo to zkušené disidentské prostředí, přes rodiny některých aktivních studentů s nimi propojené. To získalo touto událostí jedinečnou příležitost vyjít ze své dosavadní relativní izolace ve společnosti.

Byli to někteří vyšší funkcionáři SSM, kteří také cítili potřebu změny, byť v jejich perspektivě se nemohlo jednat o změnu příliš radikální, k té neměli ani odvahu, ani dostatečný myšlenkový obzor, ani politický či situační potenciál. Jejich ambicí nutně bylo zaujmout mocenské postavení, které pro ně už po léta bylo na dosah ruky, ale zkostnatělé vedení KSČ je ke skutečné moci nepustilo.

Nepochybně jedním z režisérů tehdejších událostí byla ale také Státní bezpečnost se svými specifickými, jistěže rovněž mocenskými zájmy. Podobu těchto zájmů můžeme jen odhadovat, protože překotný vývoj jakémukoliv uskutečnění zájmů StB nakonec zabránil.