Co vše se po Listopadu zlepšilo, a to i pro komunisty
Petr JedličkaVedoucí zahraniční rubriky DR tentokrát ve svém zápisníku osobněji k domácímu výročí.
Já vím... podobných článků je teď hodně a zítra jich bude ještě víc. Ale zase: psát o tom, co vše se po Listopadu pokazilo, čí situace se zhoršila nebo kdo komu revoluci ukradl, to také není dneska už nic buřičsky vzácného, ba naopak. A konečně, i pokrokářské médium snese snad jednou za x let malý nekritický výčet kdysi nesamozřejmých samozřejmostí... pro kontext, k pamatování si, pro archiv.
Nejdříve ovšem citace. Šéfredaktor partnerského webu DR na Slovensku Michal Havran před několika dny napsal: „Prekvapuje ma, ako chyba niektorym postavam z Novembra empatia. Samozrejme, ze sa mame dobre, ale priblizne milion nasich spoluobcanov sa ma bud velmi zle, alebo zle. Kto nechape, ze chudoba je hanbou a skandalom kazdej europskej spolocnosti, kto nechape, ze chudobny clovek moze byt slobodny vnutorne, no opravnene si kladie otazku o povahe sveta a spravodlivosti, kto nam chce nahovorit, ze vsetko je ok, vo mne vzbudzuje podozrenie. Na namestie som nechodil preto, aby ma dnes niekto zahriakoval a poucoval, ze vlastne zijem v najlepsej z moznych spolocnosti, ale preto, aby ma uz nikdy nikto nezahriakoval a nepoucoval, ze zijem v najlepsej z moznych spolocnosti. Nasa spolocnost nie je vonkoncom ok a nemyslim, ze sa zmeni tak, ze budeme nad nasou hanbou moralizatorsky mlcat.“
Toto podepisuji a dávám před další, protože i když jsou mezi listopadovými výdobytky i podstatnější věci, jen velice málo z nich je nyní u nás skutečně ohroženo. A žádná komunisty...
Nicméně k pozitivnímu — z hlediska osobního pozorování měšťanské každodennosti se mi v seznamu polistopadových zlepšení ustálily:
- veřejná debata
- přístup k postiženým
- kvalita/ chuť kávy, čaje, piva, vína, čokolády a tisíců dalšího
- možnost vyjadřovat se otevřeně k poměrům
- dostupnost základního zboží
- dostupnost informací všech typů i odstínů
- forma a ohleduplnost státní kontroly
- služby celkově
- míra opravenosti památek
- oblečení, fasády domů na hlavních městských třídách, péče o tělo, o městkou zeleň atd., tedy o to, na co se člověk musí dívat každý den
- možnosti stravování pro alergiky i pro nás, co nejíme maso
- tolerance většiny k rozdílům a místy i k alternativám (o trochu)
- možnost pracovat, bydlet i volit v zahraničí bez ztráty možnosti vrátit se domů
- kvalita cestování včetně toho u Českých drah
- odpovědnost pejskařů za to, co zbude po jejich mazlíčích
- ochota úředníků (jen vrátní zůstali většinou sví)
Také se nemusí až na výjimky dodržovat shora organizované prázdné rituály, účast na ne-nepodstatné části veřejného života je možná i bez loajality k režimu a za skutky a názory rodičů již neplatí automaticky i jejich děti.
Svoboda cestovat, svoboda studovat, svoboda mluvit a psát, svoboda nejen v tichosti věřit, svoboda demonstrovat. Nejenom tedy svoboda konzumovat.
Listopadem přirozeně nic neskončilo a kdo se chce věrohodně vymezovat vůči nespravedlnosti minulého režimu, měl by cítit a ctít potřebu vymezovat se vůči nespravedlnostem 90. let a dneška. Dobře to napsala skupina současných studentů tuhle v manifestu.
Výročí ovšem ať tráví každý, jak uzná za vhodné, třeba veřejným pohoršováním se nad pokrytectvím jeho oslav. Sám zvu na demonstraci proti náckům, kteří se chtějí sjet v pondělí odpoledne k nám do Brna. Díky všem, kdo se zasloužili, že nic z oficiálního kolem 17. listopadu není dnes povinné. Také to se totiž ve srovnání s dobou před rokem 89 nesporně zlepšilo. A to i pro komunisty.
K doplnění pravdy z tohoto článku do pravdy celé doporučuji článek Ilony Švihlíkové "Proč bychom se netěšili", který je k nalezení na Britských listech.
Jiří Vyleťal
Netušili, že tím otevírají cestu k záchraně světového kapitalismu, jak se o tom v článku na B. listech zmiňuje I.Š.:
"Rozpad Východního bloku tak nepředstavoval jen ideologickou vzpruhu (neoliberalismu), ale především další možnost expanze pro systém, který se nalézal ve vážných problémech. Rozpad východního bloku umožnil Velkou recesi odložit o dvacet let."
Přesto mě váš poslední příspěvek trošku znepokojuje. Jste schopna napsat, že Listopad osvobodil i vás a že je dějinným pokrokem oproti předchozímu režimu?
P.S. Lidé už nechtěli nějaký "demokratický socialismus" (to jste se zmýlila o dvacet let), nýbrž - pokud vůbec nějaké konkrétnější představy o socioekonomickém uspořádání měli - chtěli jakési "Švédsko", čili něco jako sociální jistoty minulého režimu + možnost podnikání a kapitalistický konzum + politické a jiné svobody... Jistě, byla to utopie, ale to už je jiná otázka...
Ale přece po mě nebudete chtít, abych lhala, že 17. listopad oslavuji jako svůj svátek.
Samozřejmě uznávám, že minulý režim musel zaniknout, protože byl jakousi slepou uličkou dějin. A především nebo zejména proto, že ho lidé nechtěli a neztotožňovali se s ním.
Jenže systém, který jsme převzali namísto toho starého, komunistického, neživotaschopného, je stejně tak neživotaschopný. Pouze jeho poločas rozpadu má jinou délku trvání. Příznaky, že tomu tak je, jsou tu už delší dobu a od finanční krize, která naplno vypukla v roce 2008, o tom nemůže být pochyb.
Z toho ovšem vyplývá jedna nanejvýš závažná otázka: Proč jsme po takových desetiletích tápání a čekání na konec systému neschopného existence sáhli znovu vedle? Anebo ještě jinak: Za jakých podmínek máme vůbec šanci, že až příště se budou zase dějiny převracet, se vydáme správnou cestou?
Jiří Vyleťal
Musí už předem vzniknout nějaké politické hnutí (nebo strana), které bude vědět, co chce a bude ochotné pro to něco udělat. To před 25 lety neexistovalo. Lidé věděli, co nechtějí, ale nevěděli, co chtějí. Anebo chtěli liberální kapitalismus jako byl na západě. Jenže okopírovat přesně nějakou společnost, která se vyvinula za zcela jiných historických podmínek, to je docela problém. U nás jsou lidé přece jen trochu jiní, než v západní Evropě. To také není zanedbatelné.