Letošní připomínání 17. listopadu 1989 se zdá v něčem trochu jiné než ty předchozí. Letos jako by bylo hlavním motivem ujišťování mnoha pamětníků, že dnes je jim opravdu lépe, případně dokonce ve všech směrech lépe, než onehdy. Je to trochu zvláštní; nelze se ubránit dojmu, že se tím má zakrýt stále větší nejistota. Věci skutečně samozřejmé a obecně sdílené se přece takto zdůrazňovat nemusí.

Jednou z příčin může být i rostoucí strach z putinovského Ruska a mentální obnovování studené války, které vyvolává potřebu upevnění kolísajících řad a vzájemného povzbuzení něčím pozitivním. To je pochopitelné a nelze se tomu vlastně divit. K lepšímu, přesněji a případněji řečeno smysluplnějšímu připomenutí významného výročí to ale příliš nepomůže.

Představa, že po určité společenské změně — ať již ji označujeme jako revoluce, převrat či předání moci — se všem lidem začne po všech stránkách dařit lépe, je totiž nesmyslná. Nelze si vystačit ani s její lehkou úpravou, podle níž se dnes daří lépe všem kromě různých starých struktur, komunistů a nostalgiků, případně lidí, kteří nedovedou zacházet se svobodou a oceňovat její dobrodiní. Tak jednoduché to skutečně nebylo a není.

↗

Sedmnáctý listopad je svátkem svobody. Je dobré a prospěšné vzpomínat na všechny skutečné oběti nesvobody a obhájce svobody, ať už v jakémkoli režimu naší minulosti, a naslouchat těm z nich, kteří ještě žijí. Foto Michal Kalášek, Mediafax

Porovnávat dřívější režim a ten dnešní je jistě možné v řadě konkrétních ukazatelů. Je také možné postavit je vedle sebe jako celek a říci, že ten dnešní je jednoduše lepší, než byl ten minulý. Není však jasné, k čemu je něco takového dnes dobré. Pocit spokojenosti se životem v daném období je subjektivní věcí každého člověka, nelze jej změnit ani vyslechnutím desítek vyprávění o tom, jak ten či onen pamětník dnes žije svobodněji než tehdy.

Jak tedy smysluplně slavit listopadové výročí? Tím prvním, co bychom mohli udělat, je připustit, že i polistopadová doba měla a má své rány a ztráty, své temné stíny a problémy. Ty zřejmě v celkovém srovnání (ale kdo by si dovolil srovnávat třeba konkrétní nouzi konkrétních lidí, tehdy a teď?) nejsou stejně závažné, proto ale nejsou méně reálné. A protože jsou současnější a aktuálnější, jsou pro ty, kdo se s nimi dnes vyrovnávají, i naléhavější.

Vezměme si jednu z těchto ztrát dnešních dní. Pětadvacet let po listopadu 1989 v České republice přibývá dětí, jejichž rodiče nemají na to zaplatit jim obědy ve škole. Sarkasticky řečeno, masarykovská první republika je zpět. Ve stejné třídě už zase vedle sebe sedí hoši z dobrých rodin a Pepek Zilvar z chudobince. Společnost sice formálně demokratická a se zaručenými občanskými svobodami, ale bolestivě sociálně rozdělená či dokonce, už od školních lavic, rozkastovaná.

Sedmnáctý listopad je svátkem svobody. Je dobré a prospěšné vzpomínat na všechny skutečné oběti nesvobody a obhájce svobody, ať už v jakémkoli režimu naší minulosti, a naslouchat těm z nich, kteří ještě žijí.

Stejně dobré a potřebné je zároveň si připomínat všechny ty, jejichž svoboda a lidská důstojnost je v různých ohledech omezována dnes. Bez vzájemného srovnávání: to si nezaslouží jedni ani druzí. Prostě položit všechny ty různé zkušenosti a prožitky, stejně jako různá hodnocení minulosti vedle sebe. Měli bychom to čtvrt století po Listopadu už umět.