Listopadové výročí bývá od té doby zobrazováno jako statečný akt odporu českého národa vůči okupantům, nacistické totalitě. V obdobném duchu se nese také symbolika 17. listopadu v jeho aktuálnější podobě: z roku 1989: vrchol rezistence českých studentů vůči komunistické/sovětské totalitě.

Oba obrazy se zdají být velice jednoznačné a těžko zpochybnitelné. Morální poučení lze snadno rozpoznat: stateční čeští studenti vs. nacisté, v obrazu splývající s Němci; stateční čeští studenti vs. zrůdná komunistická policie plnící příkazy snad ještě z Moskvy.

Relativizace?

Při podrobnějším pohledu na události z roku 1939 se ovšem jasné morální kategorie rozpadají a relativizují. Z devíti popravených studentských reprezentantů patřilo hned osm k nacionalistickým organizacím aktivním již v období první (1918-1938) či následně tzv. druhé (1938-1939) republiky.

Uskupení jako italským fašismem inspirovaná Vlajka, či mládežnické skupiny Národního sjednocení a Strany národní jednoty dláždila svými idejemi korporativistického národního státu, v němž není pro cizí, ne-národní parazity a práce se štítící skupiny či jednotlivce místo, cestu k uspořádání druhé republiky.

Právě Vlajka a mládež Národního sjednocení kladly ve svých programových prohlášeních důraz na biologicky danou rasovou či národní příslušnost a stavěly se do role ochránců čistoty českého národa.

Volání po speciálních opatřeních a zbavení práv jedinců označených za parazity, židobolševiky anebo práce se štítících osob za druhé republiky převzala Strana národní jednoty. To se promítlo jak do tehdy přijaté legislativy tak i do plánovaných opatření.

Na jejich základě byli „osoby židovského původu“ a další vyloučeni ze společensky důležitých povolání (lékaři a právníci), určeni pro převýchovu ve speciálních kárných pracovních táborech anebo každodenně šikanováni.

Při otevřené oslavě památky statečných studentů z listopadu 1939 najednou na jazyku ulpívá nepříjemná pachuť, které by se možná dalo snadno zbavit úplným odhozením dějin, tíživého břemena minulosti někam daleko, kam není potřeba chodit.

Potenciál

Avšak naznačený výklad v sobě skrývá také nesmírný potenciál. Některé tuzemské celebrity ověnčené odbornickou aurou (Tomáš Sedláček) tvrdí, že mezi fašismem a hospodářskou krizí není možné hledat sebemenší pouto a v současné době bychom se takto neměli nechat strašit. Dokonce mezi populární i odbornou historickou produkcí lze pozorovat nebezpečný trend.

Období druhé republiky bývá zcela marginalizováno, opomenuto anebo naopak slouží jako dějinná anomálie, výjimka z pravidla, zcela jednoznačného dějinného vývoje českých národních dějin směrem ke svobodě a demokracii po roce 1989.

Nově se někteří autoři pokoušejí omluvit jednání pravicově-nacionálně a katolicky orientovaných literátů, kteří kampaně za očistu a proměnu společnosti směrem k autoritativnímu státu vedly — toužili po něm již před rokem 1938.

Namísto otázky, proč byli schopni psát stejným slovníkem jako intelektuálnější tiskoviny třetí říše, přichází na řadu snaha je morálně po-soudit a nabídnout rozhřešení. Proto literární historik Jaroslav Med ve svém díle Literární život ve stínu Mnichova tvrdí, že katoličtí literáti celkově při střetu totality se svobodou nakonec obstáli se ctí: rozpoznali nebezpečí a postavili se proti nacismu.

Ne náhodou takové dílo pomáhá propagovat současná katolická církevní hierarchie v České republice. Jedná se o vcelku logický krok, když kardinál Duka zaštiťuje i takové fašizoidní akce, jako byl tzv. pochod pro rodinu.

Jako by bylo dnes i pro odborníky společensky nepřijatelné se ptát po tom, proč tehdejší společnosti tak snadno zavedly opatření vylučující osoby židovského původu z veřejného života, proč se pouštěly do budování nejen pracovních táborů pro nezaměstnané, ale i do plánování kárných pracovních zařízení pro převýchovu a nápravu „zdegenerovaných jedinců“.

Zdá se, že namísto podloženější odpovědi stále postačuje pouhé mávnutí rukou a odkaz na nezbytnost kvůli nátlaku třetí říše. Zřejmě je pořád nutné zachovávat ostrou dělící čáru mezi kladnou, světlou, demokratickou republikou první, k níž máme vzhlížet s obdivem a zápornou, temnou a ne-svobodnou druhou republikou. První prý znamená přirozený a druhá patologický vývoj českých národních dějin.

Odpovědi na zmíněné otázky — proč česká společnost tak snadno, tak rychle a tak hladce akceptovala opatření směřující k zavedení fašistického vládnutí — však míří k hledání kontinuitních prvků mezi takto vytčenými protikladnými póly.

Při vyřčení kacířské teze, že nejen ideje, ale možná i legislativu druhorepublikového zřízení lze hledat již v době idylické první republiky, vyniká skrytá aktuálnost minulosti: musíme fašismem mínit jenom Adolfa Hitlera a nacisty anebo tak můžeme označovat dokonce jejich odpůrce, kteří toužili pouze po tom, aby bylo ono fašistické „ozdravení národa“ a stanovení toho, kdo bude označen za parazita v jejich rukou?

Fašizace

Časopis Národní osvobození s dlouhou tradicí sahající do první republiky a k legionářským organizacím, základnímu pilíři legitimity meziválečného Československa, dnes periodikum Českého svazu bojovníků za svobodu (ČSBS) na svých stránkách zveřejnil text, který lze číst jako znepokojující svědectví o nefunkčnosti současného vzpomínání na boj proti fašismu.

Jeden z členů zmíněné organizace zde využívá srovnání současnosti a minulosti: podobně jako naše meziválečné Československo rozložila zevnitř menšina německá, také nyní naši Českou republiku ekonomicky rozvrací menšina romská.

Dále navrhuje, aby na celoevropské úrovni někdo romské menšině zopakoval údajný výrok australské premiérky Julie Gillard, který od roku 2005 hojně koluje virtuálním prostorem a který cílí na obyvatele vnímané jako „nepůvodní“, tj. migranty, přistěhovalce a jiné vandráky:

„My jsme vás k nám nezvali. My vás nepotřebujeme. Pokud zde chcete žít, musíte přijmout naši kulturu a zařadit se. Pokud tak neučiníte, budete muset odejít.“

(Jaroslav Bukovský, předseda OV ČSBS Plzeň: Problematika menšin opět aktuální. In: Národní osvobození, č. 21, 9. 10. 2013, s. 3;)

Stejně jako „státně nespolehliví“ občané první republiky, tedy prakticky všichni příslušníci tehdejší německé menšiny, představují dnes „nepřizpůsobiví“, romská menšina, nepřípustné bezpečnostní riziko a musí být zpacifikováni.

V čem se tuzemský veterán-hrdna-antifašista liší od sympatizanta Dělnické strany sociální spravedlnosti (DSSS) pochodující tuzemskými městy?

Mým cílem přitom vůbec není označit celý Svaz za fašistickou organizaci. Spíše je potřeba vnímat, že zastánci fašismu dnes nemusí být pouze neonacisté, popírači existence plynových komor a další zdánlivě okrajová a obskurní seskupení, nýbrž dokonce i lidé skrytí za organizací honosící se veteránskou aurou bojovníků proti nacismu. Média jim říkají antifašisté, jejich zástupci mluví při významných výročích a mají vliv na výuku historie ve školách.

Pokud anticiganismus pomáhají rozdmychávat i někteří tzv. antifašisté, lze se pozastavovat nad tím, že středoškolští studenti při pokusných volbách dají množství hlasů DSSS? Lze se divit rázným řešením „romské otázky“ bodře nekorektního Tomia Okamury?

Je skutečně tak překvapující, že se na „romském problému“ shodnou představitelé všech stran napříč politickým spektrem nezávisle na údajném pravicovém nebo levicovém zaměření a na lokální úrovni podávají návrhy na omezování občanských práv?

Rasismus je sociální problém, opakujme si tu starou pravdu stále dokola. Bude tu, dokud se spokojíme se systémem, který jedny za „zodpovědnou práci“ odměňuje stamilionovými platy a druhé nechává živořit bez zaměstnání a prostředků na holou existenci. Že lze tak snadno opentlit sociální problémy řečmi o nepřizpůsobivých a parazitech, je ale také vedlejším důsledkem neschopnosti brát vážně dějiny a současnost fašismu.

Nebýt nácek nestačí!

Lze ještě v takové situaci očekávat, že některá z osobností mediálního prostoru pozvedne hlas a bude mluvit i za nás?

Nastal čas vystoupit z vlastního stínu, pozvednout se a vyjádřit znepokojení nad takovým stavem nejen české společnosti, ale i směřováním mnoha dalších evropských zemí a jejich politik. Znovuobnovit význam antifašistických názorů jako aktivního každodenně projevovaného občanského postoje. Přestat mlčet k oblíbeným vtipům o největší Hitlerově chybě anebo povýšeneckému elitářskému výsměchu pseudointelektuálů nad činností obskurních neonacistických skupin.

Výročí 17. listopadu s sebou přináší příležitost. Proměnit vztah k minulosti. Ukázat, že vzpomínání stále má význam. Zdůraznit ovšem, že ho získává pouze ve vztahu k žité přítomnosti. Vzpomínat můžeme i bez věnců a jinak než poklonou u hrobu.

17. listopad znamená příležitost vyjádřit solidaritu například antifašistům zavražděným v průběhu letošního roku po celé Evropě. Připomenout si jména těch, kteří byli zbiti či ubiti českými nacionalisty a neonacisty. Vyjádřit solidaritu s uprchlíky v Řecku, kteří každodenně čelí rasistickým útokům nejen ze strany neonacistického Zlatého úsvitu nýbrž i tamějších policistů. Razantně odmítnout legislativu kriminalizující lidi bez střechy nad hlavou.

Jinými slovy vyjádřit solidaritu se všemi skupinami obyvatel, jimž je po celé Evropě a ve světě upíráno rovnoprávné postavení.

Setkáme se 17. listopadu 2013 ve 14.00 na Jungmannově náměstí!