Režim, který roku 1989 padl, nestál už dávno na ideologii socialismu, ačkoli se k ní stále pokrytecky hlásil. Ani listopadová revoluce nebyla revolucí protisocialistickou. Uspěla proto, že se jí podařilo zlomit klíčové ideologické mýty minulého režimu. Tyto mýty ale nevystihuje žádný z dochovaných citátů Bilaka, Husáka či Jakeše tak dobře, jako dva citáty britské konzervativní premiérky Margaret Thatcher.

Ten první z nich zní: „Neexistuje nic takového jako společnost, jsou jen jednotlivci a jejich rodiny.“ Ten druhý říkal: „Není žádná alternativa.“ Ačkoli se minulý režim tvářil jako protivník konzervativní baronky a hlásil se ke kolektivismu, stavěl především na neexistenci svobodné a otevřené veřejné sféry, tedy na tom, že s jistou nadsázkou řečeno neexistovalo nic takového jako společnost. Nad společností plně převážily soukromé světy jednotlivců a jejich rodin. Zároveň se minulý režim mohl opírat o přesvědčení, že nesouhlas nemá cenu, protože koneckonců jiná možnost je nedostupná a neprosaditelná.

Změna režimu v listopadu 1989 uspěla právě proto, že tyto dva mýty s překvapivou rychlostí vyvrátila. Několik dní stačilo, aby společnost svou rychlou sebeorganizací prokázala svou existenci. Těch několik dní na náměstích a posléze v generální stávce také stačilo, aby společnost poznala svou kolektivní moc a svoje možnosti. Tyto možnosti spočívaly přesně v tom prosazovat zásadní změny, změny, které se dosud jevily jako nepředstavitelné.