Živý státní svátek se pozná podle toho, že ho občané dávají státu pocítit. Ty ostatní jsou jen volné dny k pečení hus. Sedmnáctý listopad je u nás z těch prvních. Jenže se u něj nejčastěji docela povoleně svíčkuje a punčem zapíjí nedokončená revoluce, což bude při téhle inverzi obzvlášť schikanederovské. Ať si přijede i Slavoj Žižek, zazní i vážná slova a ulice budou slušivě zaplněné, nic se nestane. Vše obejme laskavost. Je třeba ptát se proč, když přece žádný sám doma nebo víc nás pohromadě nejsme s okolním světem spokojeni. Určitě to nevyřeší první odborář tím, že nás došlé vždycky vyplísní, že jsme tu jen my a ne i ti, kdo tu nejsou.

Chybí okamžik otřesu. Nestačí formulovat kritiku, té lze s chladnou hlavou namítnout to a ono. Nepomůže mít požadavky sepsané rovnou v paragrafovaném znění, ty lze přehlasovat stejně dobře jako ty již existující. Chybí moment pohnutí a teprve ten mění situaci. Musí se dotknout srdcí a nedát na ten dotyk zapomenout. Musí být společný pro všechny, aby přišli opravdu mnozí. Sociologie revoluce ukazuje, že právě proto mívají velké převraty na svém počátku násilný zákrok moci, který najednou nejširší veřejnost pocítí jako nelegitimní a proti svévoli se vyjde ozvat.

Největší rozhořčení vyvolá zásah proti mladým lidem a zvláště studentům. Protestní hnutí v Německu přelomu let 68/9 začalo již v předešlý rok v létě demonstrací proti šáhovi, při níž byl zastřelen student Benno Ohnesorg. U nás týž rok na podzim potlačení pochodu vysokoškoláků ze strahovských kolejí za „více světla“ vedlo velmi přímo k Pražskému jaru. O dvacet let později rozhodla nikoli účast na studentské manifestaci, ale právě fakt, že byla na Národní třídě silou potlačena. Chvíli se dokonce zdálo, že svého mrtvého studenta má v Martinu Šmídovi i tato revoluce, ale byla to fáma. I řecké a maghrebské protesty měly podobný začátek. Zpětně viděno, tuto burcující úlohu nikdy nemohl splnit osobní čin Jana Palacha. Sjednotil celý národ v tiše vážné solidaritě sklopených hlav nikoli v obnovené bouři nevole. Sebeoběť je v tomto smyslu neúčinná.

Aby protest zmohutněl, musí být tedy vnímán coby oprávněný, a moc coby neoprávněně zasahující. Jako oprávněný může vnímat široká veřejnost pouze nenásilný odpor, z lhostejnosti ji probere jeho násilné potlačení. Lze ale nenásilně protestovat záměrně s cílem násilný zásah vyvolat? Ošemetné. Právě proto, že se veřejnost na stranu vzbouřenců přidává nikoliv pod vahou argumentů, ale silou probuzené emoce, téměř nikdy se neplete v rozpoznání smyslu této události. Vnímá i jen náznak podezření, že co se vydávalo za nenásilný odpor, mohlo být ve skutečnosti ve smyslu předchozích úvah provokace. Nejlépe to dosvědčuje případ političky zbité policistou na protineonacistické demonstraci v roce 2006 před sněmovními volbami. Fyzický útok policisty, navíc na ženu, k ní vyvolal okamžité sympatie a pomohl ve volbách. Od okamžiku ale, kdy se objevily úvahy o tom, jestli útok příslušníka sama nevyprovokovala, důvěru veřejnosti bezezbytku ztratila. A veřejnost lze stokrát oklamat protichůdnými argumenty, ale jen jednou zneužít její city.

Úsilí zastavit reformní tažení současné vlády, tažení, které ovšem není osamocené, ale je pochopitelně jen místním projevem zájmů soudobého systému nadnárodní ekonomické moci, je třeba artikulovaně propojit s úsilím nikoliv o jinou podobu týchž reforem nebo jiný způsob jejich prosazování, ale o pronikavou demokratizaci společnosti ve všech jejích oblastech. Není tu náhodou příležitost přenechat taktiku zadržování parlamentní opozici a zvenku začít zatlačovat? Zkusme zdůvodňovat naše požadavky hlubší etikou, jiným étosem, než jaké zakládají a opravňují konzumní společnost, tedy než penězi a jejich spotřebou, buďme odvážnější v požadavcích i prostředcích, jimiž si o jejich splnění říkáme a obojí přiměřeně stupňujme. Systém je nezbytné nenásilně zasáhnout v jeho nejzranitelnějším místě, aby ani nad pokojným protestem nemohl mávnout ohonem a bránit se musel. Uspořádat demonstraci, při níž dojde k zásahu, nelze, co lze je uspořádat demonstraci, při níž k zásahu dojít musí.