Většina populace má s řinčícími klíči v rukách spojen právě 17. listopad 1989, kdy stály zástupy Čechoslováků na Václavském náměstí a vyjadřovaly tak svůj nesouhlas s komunistickým režimem. Většina účastníků těchto akcí byla tehdy přesvědčena, že je to již jejich poslední demonstrace a že se sloganem „lepší budoucnosti“ na rtech do ulic už v netotalitní společnosti nebudou muset vyrážet.

Jak to však někdy bývá, opak se stal pravdou a 17. listopadu 2011, tedy dvaadvacet let po tzv. sametové revoluci, se na náměstích českých měst opět rozřinčí klíče. Tentokrát to již nebude za svobodu slova a další, za které se „bojovalo“ v osmdesátém devátém, ale za možnost důstojně prožít svůj život ve všech fázích a etapách, které jeho běh přinese. Ať už jsou to léta studií na vysoké škole, někdy nemoci nebo také zaslouženého odpočinku v post produktivním věku. Když bychom použili dikci americké ústavy, tak v listopadu 2011 Češi vyjdou do ulici, aby mohli s odůvodněným přispěním státu takříkajíc „usilovat o štěstí“.