Profil čtenáře:
Jiří Karen

JK
Profese:
- motivace lidí rozhodně nejsou podobné. Když se podíváme na dějiny lidstva, nejdelší dobu existovala neskutečně pestrá paleta lovecko-sběračských skupin, které měly z největší pravděpodobností (na základě etnografického pohledu) naprosto odlišné kultury a mentality.

- jedna kultura se rozhodne vyhladit (Velikonoční ostrovy), jiná ne. Nemá to žádnou esenci.

- pokud by někdo chtěl vydedukovat "esenci smyslu tomášovitosti" z historie konkrétního Tomáše, asi bychom si ťukali na čelo. Proč by totéž nemělo platit pro lidstvo? Když se Tomáš ve třiceti stane dělníkem v továrně, osvítí ho, že už v pubertě vlastně stavěl ptačí budky. Ve čtyřiceti zdědí po strýci vilu a osvítí ho, že to dává smysl, protože u strýce v dětství jedl stříbrným příborem. V dějinách žádná objektivně poznatelná esence není. Zajímavé je samozřejmě zkoumat radikální dějinnou proměnlivost oněch "esencí".

- představa, že člověk může "vyskočit" ze své princiepelní slepoty duchem a objektivně pohlédnout na Smysl dějin a Podstatu "samotného člověka" je opravdu naivní. Přibližovat se můžeme k pravdě mechanismů lidské konstrukce a ideologie či funkčnosti určitých schémat evoluce (viz ten dlouze recenzovaný Veverka).

- obecný Člověk v dějinách není. Jsou to prostě jiné bytosti, mentální kapacity se vyvíjejí, obzvláště dnes. Ještě i Newton se z gravitace skoro pomátl, dnes to zvládame lépe.

- iluze, že studiem Dějin pochopíme "co je to člověk" (napůl chamtivec-zvíře, napůl přesahující bytost) a na základě toho na to naroubujeme vykonstruovaný politický systém, který paternalisticky "ošetří zvířeckost těch druhých" jako objektu Myslitele je poněkud namyšlená, přiijde mi :) Historie se k tomu vůbec nehodí. Když už by se o to někdo pokoušel, ať sleduje např.současný výzkum vědomí, kvantovou biologii, neurovědu atd...
"Jenže - v obou případech tu není fakticky nijak řečeno, k d o je vlastně ten subjekt, který má být emancipován. Tedy - co a kdo je samotný člověk."

Ten problém je v tom, že pojem "člověk" či onen bájný "samotný člověk" je dynamicky historický. To znamená, že neexistuje žádná univerzální odpověď, jenom různé pohledy v různých historických obdobích v různých oblastech světa. Jednou byl člověk hříšným produktem sadistického Boha, pak zase kolečko ve stroji Dějiny, potom zase součást harmonické přírody u Indiánů atd.

Můžeme samozřejmě říci "Ty velký Západe, jsi ťuknul Historickou Pravdu v 15. století, ale ty hloupá Číno, jsi stále slepě vězela v písku v 16. století," ale je velká otázka, zda takový soud může vůbec být "objektivní".

Tohle je tak strašlivě složitá otázka.

Jestli není náhodou nejhlubším sdělením dějin, že otázka "jaká je role člověka v kontextu veškerého bytí?" je vlastně irelevantní. Co je přirozené člověku? Jestli náhodou není nejpřirozenější to, že člověku není "přirozené" nic.

Záleží prostě vždy na vlivech okolí, chemii DNA, hříčkách mutací genů, historických okolnostech, evoluční dynamice (i ten mozek stepní opice se pomalu transformuje, mozek je neuroplastický...).

Možná v dějinách žádná esence (jiné) poznatelné Pravdy není.

Pokud bychom se smířili s tím, že žádnou velkou Pravdu v dějinách nenajdeme a že člověk je neskutečně a až nekonečně variabilní, mohli bychom konečně přestat hledat velký Návod v minulosti a pustit se do imaginace a konstrukce smysluplné budoucnosti.

Ano, jistě, sobecký gen, určité atavistické nastavení, primitivní plazí mozek, konfirmační zkreslení atd., ale tohle všechno zvládne popsat neurověda a psychologie, na to nepotřebujeme Dějiny.

Možná Dějiny jsou hrdinským příběhem Člověka ve Vesmíru, který je třeba jen správně pochopit, ale pokud ano, tak možná leda v nějakém spirituálním významu jako "dynamika vývoje kolektivní duše lidstva k oproštění se od iluze bytí".

Možná překonání atomizace (od izolovaného vodíku ke globální civilizaci?) směrem k propojování se do celku...ale všechno to jsou pořád ony interpretace.
Díky za zajímavý text!

Souhlasím s tím, že racionální informace a fakta nikoho nezajímají a neovlivní. To je ten nejhlubší liberálně-osvícenský nebezpečný blud, kterým často trpí aktiviste domnívám se proto, protože často pocházejí z "intelektuálně akademické sekty", která fantazíruje o smysluplnosti poznání, pravdě a racionální debatě, kde se zvažují argumenty.

Někde jsem četl, že ta ultimátní lidská iracionální "zabedněnost" má evoluční logiku. Kdo jde proti komunitě s pravdou, ten nepřežije, ostatně z historie známe grilování apoštolů nepříjemných pravd. Ona zabedněnost je svým omezeným způsobem racionální, když jde o logiku zisku, vlastních výhod či adaptace na drsnou sociální realitu, jasně.

Paternalistické poučování zastaví jakýkoliv dialog, souhlas. Na druho stranu, nevytváříme zde nějakou falešnou konstrukci fanatického dogmatického aktivisty mlátícího lidi rákoskou, když nechtějí být eko?

Problém je podle mě v tom, že pravda o klimatické změně je, zdá se, příliš objektivní na to, aby se dala vyřešit tím, že si s popírači budeme raději povídat o kočičkách, "abychom udrželi respektující dialog". Vážně na to máme čas?

Máme zde situaci, kdy animálně-emocionální povaha homo sapiens (který raději zemře, než by ustoupil faktu u nedělního oběda a narušil si svou konstrukci ega) zřejmě naráží na další pokračování technologické civilizace.

Racionální argumentace je k ničemu, stejně tak ale podle mě i to objíždění lidí s "udržováním respektujícího dialogu za každou cenu". Čekat až vznikne konsenzus na základě respektujícího dialogu o ničem mně přijde neefektivní.

Chce to jiné strategie.

Hnutí XR volí např. performativní apokalyptickou spektakulárnost mířící na animální emoce. Nevím, jestli je to řešení, ale je to alespoň něčím nové.

Reči o nutnosti dialogu poslouchám v levicovém hnutí už deset let a nezdá se, že by se něco změnilo.
On ten frontál má hrozné výsledky. Rok po frontální škole zůstane 5 - 10% znalostí. Je to strašlivě neefektivní prolévaní času učitele a žáka. Co teprve po třech letech? Ale souhlasím s tím, že frontální výuku netřeba zas tak démonizovat. Svých 5-10 minut v hodině by dostat mohla :)
V tom textu je zmíněno:

"Asi 60 % učitelů stres pociťuje, a to celkem silný. Právě tito lidé jsou velmi ohrožení rozvojem syndromu vyhoření. Je naprosto nezbytné, aby se tito učitelé naučili stres lépe zpracovávat a zdravým způsobem mu čelit.“

Znamená to, že ne všichni učitelé pociťují "silný stres". K tomu je 20%, kteří podle článku "spadají do kategorie vyhoření", jestli tomu správně rozumím. Takže tak asi dospěli k těm 20% (vyhořelí) + 60% (pociťující silný stres) = 80%.

Já se domnívám, že ta data (i ty další zmíněné výzkumy) ukazují, že nejde jen o to, že "učitelství je obecně stresující".

Ale o to, že současné podmínky vytvářejí stres příliš velký. Ono je totiž možno s tím pracovat, změnit systémově ty podmínky, aby se tlak na učitele trochu uvolnil.

Neumím si přestavit, jak s vyhořelými učiteli provádět reformu školství.