Tak nás pan prezident zase včera poučil o závažnosti data 17. listopadu pro nás a naši státnost. Nic proti tomu. Slyšet chválu na protinacistické odbojné studenty od prezidenta, kterému už moc neschází a začne s nacismem sympatizovat a který proti komunismu bojoval tak nenápadně, že si ho bylo možné povšimnout až když už se věci daly do pohybu, je pokaždé zábavné. Stejně jako je zábavná jeho snaha o umenšování významu českého disentu a Charty 77, kterou on, pochopitelně nikdy nepodepsal, z pozice každodenní pasivní rezistence v podobě co nejpohodlnějšího a co nejméně konfliktního přežívání v rámci (jak je dnes v módě tuto epochu označovat) „zločinného systému“.

Prezidentova současná vášeň pro ideály svobody a demokracie ho zkrátka kdysi přivedla do odboje mnohem skrytějšího a rafinovanějšího než byl ten disidentský, jimž opovrhuje. Rozkládal systém, jako dlouhá řada bývalých komunistů v ODS a TOP 09, jak se říká, zevnitř. Nenápadnou, ba neviditelnou podvratnou činností v Národní bance, v Prognostickém ústavu a svými stážemi a výjezdy do zahraničí, které jako nepřítel režimu uskutečňoval jistě také zcela tajně.

Proč to tedy dnes v této krásné a svobodné zemi vykonstruované kleptomanským klausismem, která je nejsvobodnější zejména pro Klause a jeho přátele a nohsledy, nepřiznat? Pan prezident se zkrátka zasloužil o stát natolik, že jakýkoli jeho projev na památku jakýchkoli obětí je v podstatě napliváním na jejich památku.

Václav Klaus ocenil význam obětí studentů a zmínil se také o nacistické genocidě české inteligence, která byla podle něj větším strážcem národní suverenity, než je inteligence dnešní. Není to samozřejmě překvapivé, protože největším strážcem národní suverenity jsou u nás především zkorumpovaní zloději a grémium ideologií pomatených hlupáků, jimiž se Klaus po tzv. sarajevském atentátu obklopil a jehož nejzazším výhonkem je, kromě komických výstupů premiéra, v poslední době zejména performance bývalého ministra průmyslu Kocourka. Ten se totiž jen trochu spletl, když si myslel, že každý „chlap z gulama“ tak nějak pochopí jeho malinkatou levárničku na bývalou manželku v hodnotě 16-ti miliónů. Bezděčně tak demonstroval způsob uvažování elit ODS, které kradou natolik ve velkém, že už ani nedokáží rozlišit míru ubohosti svého jednání a myšlení a pro něž jsou nějaké ty miliónky pouhou „odkloněnou“ drobností. Tedy pokud vůbec ještě chápou, že kradou a podvádějí, a zdali si náhodou nemyslí, že na to mají právo a že podobné chování v duchu klausismu nepramení přímo z výkonu jejich funkce.

Drobná stížnost V.K. na to, že inteligence je dneska malým strážcem tzv. národní suverenity má ovšem ještě jiná groteskní vyznění. Postačí se otázat, cože pro obranu národní suverenity tak významného učinil, kromě významných vyjádření, sám Klaus? Nejspíš dojdeme k závěru, že vůbec nic. Národní suverenitu může asi jen velmi těžko bránit inteligence, která je zaměstnána v médiích vlastněných zahraničním kapitálem. Jak se nejvýznamnější česká média a vůbec značná část národního majetku dostala v takové míře do zahraničních rukou, o tom Václav Klaus, který v Česku vládl dost dlouho a na vládě se v rámci opoziční smlouvy podílel ještě déle, nejspíš už nic neví. Má totiž odjakživa potíže s pamětí, které byly nejvíce patrné, když si nemohl u soudu vzpomenout na to, zda-li někdy potkal Radjiva M. Sinhu nebo v říši mrtvých Lájose Bácse nebo Pepu z Hongkongu, významné to sponzory ODS v dobách jeho předsedování a premiérování.

Ale v něčem se Václav Klaus přece jen nemýlí. Jediné, co v této protunelované a zkorumpované zemi, z níž míří za hranice, do daňových rájů a v rámci neprůhledných státních zakázek stále více peněz, které pak kupodivu někde chybí, může mít ještě nějakou váhu, jsou apely na národní hrdost. Není sice příliš jasné, na čem ji chce, kromě úspěchů českých sportovců a demonstrací chmatáckých šikovných českých ručiček v akci, Václav Klaus vystavět. Ale je možné, že se národní hrdost bude mnohem lépe vštěpovat národu nezaměstnanému, podvzdělanému a okrádanému, než kdyby tomu bylo naopak. Takovému národu nakonec opravdu nezbude nic, než národní hrdost. Jen se nebude přesně vědět, na co by vlastně měli být Češi hrdí, když budou obyčejnou provincií a co nejlevnější konkurenceschopnou montovnou. Budou mít ovšem svého Václava Klause, který přece vždy hájil národní zájmy. A to už je, panečku, něco.